S průměrností se dostávám do konfliktů (PATRON)
Pamatuji si ho z poloviny osmdesátých let, patřil ke koloritu tehdejší Prahy. Nevěděla jsem, jak se ten záhadně potetovaný muž jmenuje a co vlastně dělá, ale vždycky ve mně podvědomě vzbuzoval podivné mrazení v zádech. Až mnohem později jsem zjistila, že oním neznámým je doktor práv, hudební skladatel a malíř Vladimír Franz. A také že jeho tetování rozhodně není smysluplným důvodem k mrazení v zádech.
Asi nejsem sama, kdo měl z vašeho vzhledu strach. Bojí se vás třeba děti, na které můžete působit dost hrůzostrašně?
Samozřejmě se setkávám s různými reakcemi na to, jak vypadám. Ale nemyslíte, že děti by měly mít strach z něčeho jiného, třeba z pána, co je skvěle učesaný, má kravatu a sako, a přitom se z něj vyklube masový vrah? Popravdě řečeno, i když jsem tetování ještě neměl, stále jsem v životě narážel na průměrnost, vždycky jsem se s ní dostávala do konfliktů. Tetování v tom nehraje žádnou roli.
Vy asi průměrnost nemáte zrovna v lásce?
Průměrnost je děsivá, ubíjející. Lidé touží po silných zážitcích, ale jsou pro ně ochotni dělat čím dál méně. Vždyť dnes stačí zapnout televizi a máte, samozřejmě ve vší průměrnosti, "silných zážitků" plný byt. Když už tomu tak je, proč tedy tento vizuální, fantaskní, neexistující svět nepromítnout do každodenní reality - mě by se třeba strašně líbilo, kdyby tak, jako ve filmu neustále někdo pobíhá ve skafandru, pobíhal v takovém skafandru někdo třeba po Praze. To by přece bylo úžasné. Experimentování v životě je ostatně povinností každého člověka.
Svůj vzhled také považujete za určitý experiment?
Možná ano. Rodíme se a umíráme ve stejné podobě a já se domnívám, že náš život je tak krátký, že bychom se v jeho průběhu přece jen mohli trochu proměňovat.
Byl jste životním experimentátorem již v dětství?
Nevím, zda jsem byl experimentátorem, ale v jistých věcech, názorech a zálibách jsem si s některými svými vrstevníky příliš nerozuměl, nedokázal jsem s nimi komunikovat.
Jak na tuto etapu svého života vzpomínáte?
Každý z nás se pořád vyrovnává se zážitky a vjemy z dětství, se všemi pozitivy i negativy, která jsme kdysi prožily. Dětstvím jsme formováni, vyvyšováni i ničeni... Obecně jsem při vzpomínce na ty dávné časy většinou spíše nepříjemně překvapován nežli příjemně zklamáván.
Chápu dobře, že vaše dětství nebylo příliš šťastné?
Naopak. Měl jsem hezké zázemí a velmi aktivní rodiče, kteří se mnou neustále cestovali a dávali mi tak možnost poznávat různá místa, přírodu a památky, což mě značně ovlivňovalo, dodávalo mi to historické a snad i vlastenecké vědomí. Asi i proto jsem dodnes silně vázán na určité lokality v určitém ročním období a například nedokážu pracovat v Praze, ale utíkám se do přírody. Navíc jsem měl již v útlém dětství to štěstí, že jsem se mohl konfrontovat s kulturou, s hudbou, malováním, literaturou...
Rodiče byli umělci?
Ne, maminka byla v domácnosti a otec pracoval jako technik. Ale můj dědeček byl osvícený muž. Byl to také technik, první český inženýr ve Vítkovických železárnách, ale umění bylo neodmyslitelnou součástí jeho osobnosti. Dobře maloval, rád četl, hrál na housle a na violoncello - například u něj doma bylo odjakživa dáno, po vzoru starých buržoazních zvyků, že po obědě vždycky hrávalo smyčcové kvarteto. Dědeček, byť vystudoval techniku, měl obrovský kulturně-společenský rozhled a zájmy, což je věc, která dnes mnoha lidem chybí. Pro mě to znamenalo velké možnosti poznávání a vnímání věcí, které jiné děti poznávají a vnímají mnohem později. Já jsem třeba již ve dvanácti letech objevil Gustava Mahlera, kterého možná dodnes neznají ani někteří moji vrstevníci.
"Geneticky" jste hudební a výtvarné sklony ale nepodědil.
Možná, že vztah k výtvarnému umění je u mě přes jisté příbuzenské vazby trochu poděděn. Můj strýc se totiž jmenoval Jiří Trnka.
Vzpomínáte si ještě na své první umělecké krůčky?
Hudbě jsem se začal věnovat někdy v první třídě základní školy. Hrál jsem trochu na harmonium, a tak vznikaly první skladbičky, různé polky a valčíky ve "vlasteneckém smetanovském" duchu.
Zajímal vás někdy střední proud nebo třeba bigbeat?
Je to zvláštní, ale nikdy jsem nebyl přítelem bigbeatu. V období, kdy mí spolužáci poslouchali všelijaké kapely, mě zajímal Wagner a Janáček. Dodnes bigbeat moc nevnímám.
Navštěvoval jste někdy uměleckou školu?
Hned jak jsem začal skládat, byl jsem dán do lidové školy umění. Jenomže mě během měsíce vrátili s tí,. že v životě nebudu hrát na klavír dvěma rukama, natož že bych někdy něco složil. Byl jsem prostě vyhozen, možná i proto, že jsem se tenkrát za fůru věcí styděl a v životě většinou vítězí ten, kdo se nestydí.
Nepůsobíte jako stydlivý muž.
Dnes již ne, ale tehdy jsem prostě neměl ve věcech jasno.
Proč jste nešel studovat konzervatoř, ale gymnázium?
Protože jsem nikdy nebyl zcela vyhraněný jen na muziku nebo na malování a nechtěl jsem si konzervatoří zavírat dveře ke všemu ostatnímu.
To jste se opravdu nikdy neklonil více k hudbě nebo více k výtvarnému umění? To máte tak široké umělecké srdce?
Nejde o široké srdce, je to má normální reflexe světa. Prostě tak, jako se dort sacher jí lžičkou, jiné jídlo se jí vidličkou a nožem. Ale je pravda, že mám hudbu a malířství rozdělené podle ročních období. Na konci zimy a a v brzkém jaře tíhnu k muzice, přes léto a počátkem podzimu se věnuji výhradně malbě. Jinými slovy, nevidím důvod, když na podzim a v zimě všechno hyne a tlí, proč bych to maloval.
Třeba proto, že je právě v této době všechno hezky barevné.
Ale hrbáč v brokátu je přece stále jen a pouze hrbáčem, ne?
Po gymnáziu jste absolvoval právnickou fakultu. Proč?
Asi šlo o prodloužení osobního dozrávání, patřím k pomalým typům lidí, takže v osmnácti, natož v šestnácti, jsem ještě nevěděl, co přesně chci. Tak jsem studoval práva, souběžně jsem ale pilně chodil na přednášky umění a hudby.
Dokázal byste si představit sám sebe jako advokáta nebo třeba soudce? Přemýšlel jste někdy o právnické kariéře?
Nepřemýšlel a nikdy v životě bych to dělat nechtěl. Ale na druhou stranu jsem celkem rád, že mám univerzitní vzdělání tohoto typu, protože navzdory ideologii i režimu mě studium na právnické fakultě naučilo v životě i myšlení určitému řádu, systému. Ostatně jsem přesvědčen, že posluchači uměleckých škol by měli zároveň vystudovat i nějakou fakultu exaktního směru - jistě by je to naučilo většímu nadhledu, většímu chápání věcí v souvislostech.
Dostal jste se někdy do konfliktu se zákonem?
Se státem je to jako se zdravím - čím méně o něm člověk ví, tím je to lepší. I v dobách totality jsem tedy raději šel svou cestou a věcí kolem jsem si moc nevšímal. Možná k tomu přispěl i fakt, že v patnácti letech mě jednou sebrali policajti, protože jsem neměl občanku a od té doby když jsem viděl fízla, tak jsem se strašně roztřásl a absolutně jsem to nedokázal zvládnout. Fyzicky, psychosomaticky jsem prostě policisty nevydejchal, tak jsem se jim radši vyhýbal.
To v policejním státě nebylo zrovna jednoduché. Neuvažoval jste tehdy o emigraci?
Mnohokrát, ale jsem vnitřně vázán na svoji zemi a necítil jsem, že by celý svět byl mým domovem. Nedokázal jsem si představit, že bych mohl bydlet, tvořit někde jinde než v Čechách.
Dnes již si to představit umíte?
Nyní již ano, zjistil jsem, že svět není tak veliký, jak se na první pohled zdá, aby na něm člověk nemohl žít a dělat umění kdekoliv.
Čím jste se po ukončení právnické fakulty živil?
Jezdil jsem se sypačem, se sanitkou, rouboval jsem stromy, učil na středním odborném učilišti spojů... Zvláště na ten učňák vzpomínám rád. Zajišťoval jsem zájmovou uměleckou činnost a snad se i díky mému přičinění podařilo několik mladých lidí nasměrovat jinam než jen za poštovní přepážku.
V očích vedení jste ale se svými názory asi nebyl nejideálnějším socialistickým učitelem.
To nevím, ale "mezi řádky" se nám podařilo udělat i v té době mnoho skvělých věcí - například jsme k výročí vítězného února připravili pásmo z Mongersterna, k výročí VŘSR jsme zase recitovali Kainara nebo Skácela. A ono to vždycky nějak prošlo.
I dnes jste pedagog, pro změnu na Akademii múzických umění. Jste spokojen s úrovní našeho současného školství?
To bych určitě neřekl, ale v mnoha směrech je to lepší, než to bývalo. Zvláště umělecká škola by měla sloužit především k tomu, aby člověk neobjevoval již objevené. AMU není o hledáni identity, ale spíše o možnosti získání základů řemesla. A čím lépe znáte řemeslo, tím jste pak jako umělec svobodnější. Ale víte, být pedagogem je něco jako misie a kdo je toto povolání za tak mizerné peníze ochoten dělat, musí být svým způsobem posedlý. Nemluvě o tunách nesmyslných papírů, přípisů a lejster z ministerstva, které stejně nikdo nečte, ale kterými jsou učitelé neustále zavalováni. Myslím, že se ve školství tak na dvěstě procent naplňuje Havlova teze páchnoucího rachotícího byrokratického stroje, který reprodukuje sebe sama.
Jak vnímáte své posluchače - budoucí herce, režiséry a dramaturgy? Je mezi nimi dostatek výrazných talentů? A jaká je podle vás vlastně generace dnešních dvacátníků?
Již na učňáku jsem se přesvědčil, že vývoj každého člověka je v podstatě stejný či alespoň podobný. Lamentuje-li někdo, že dnešní mládež je hloupější, povrchnější, necitlivější, tvrdím, že to není pravda. Ale je fakt, že mladí lidé jsou trochu zanedbaní například v tom výše zmíněném klasickém vzdělání a obecném rozhledu. Z toho mi někdy až trne.
Sám máte malé dítě, dceru. Vedete ji k umění?
Dceři je jedenáct a momentálně se u ní probudil intenzivní zájem o muziku, o flétnu, které dokonce dává přednost před televizí, což je u dnešních dětí obdivuhodné. K hudbě ji nijak systematicky nevedu, ale určitě ji ovlivnil fakt, že vyrůstala v prostředí, kde hudba permanentně zněla a byla vnímána. A samozřejmě, jako každé dítě ráda a hezky maluje.
Jak byste charakterizoval sám sebe jako otce?
Upřímně řečeno mi vadí, když to jenom leží a křičí a vůbec mě nedojímá, jaké to má malé ručičky a nožičky... Bylo by ideální, kdyby se děti rodily tak v sedmi letech, aby s nimi již byla nějaká soudná komunikace.
Zmínil jste se o špatných platových podmínkách pedagogů. Čím se tedy vlastně živíte vy?
Svůj vysokoškolský plat vůbec neregistruji a obávám se, že by mi nestačil ani na nájem. Jsem šťasten, že se nemusím živit malováním. Mou obživu v současnosti zajišťuje hlavně užitá hudba. Zakázek mám dost, samozřejmě mezi nimi ale musím rozlišovat. Snažím se nejít pod určitou hranici, dělám práci, o níž jsem přesvědčen, že má určitý přesah, hodnotu.
Prodávat obrazy ale přece není špatné. Vy k nim máte tak silný vztah, že s nimi na trh nechodíte?
Mám vůči svým věcem velmi subjektivní vztah a nelpím na tom, abych je prodával za každou cenu. Na druhou stranu jsem si vědom, že obrazy vznikají pro lidi a mají sloužit. Takže pokud je zájemce, nebráním se obraz prodat.
Jste nyní jako umělec svobodnější než v dobách minulých? Je k vám společnost tolerantnější?
Určitě, jen se člověk nesmí nechat zdeptat novinami a televizí, kvantitou informací. Vždyť co je to za mediální svět, který rok a půl dokáže rozebírat obcování amerického prezidenta s jeho sekretářkou a téměř si nevšimne, že ve stejnou dobu zemřela matka Tereza, jedna z největších duchovních osobností tohoto století? Pokud se od tohoto pokřiveného světa médií oprastím, pak se mi tady a teď tvoří dobře. A co se týče tolerantnosti - větší míra tolerantnosti nikdy neškodí a byl by to docela dobrý vklad každého z nás do dalšího tisíciletí.
Mám z vás pocit, že obecně do tohoto světa moc nepatříte. Vy si zde se svými názory a koneckonců i se svou image někdy nepřipadáte poněkud nepatřičně?
Do této doby asi vskutku nepatřím. Ale po pravdě řečeno, průměrnost a demence tu byla vždycky, vyplývá to asi z lidské podstaty, takže bych se tomu asi ani v jiné době a na jiném místě nevyhnul. Možná i proto dělám umění, protože umění by vlastně mělo být přenos pozitivní energie, umění by mělo pomáhat lidem v tom průměrném, dementním světě nějak smysluplně přežít a dávat jim naději. A tak se o to tak trochu snažím i já svojí hudbou nebo prostřednictvím svých obrazů.
Děkuji vám za rozhovor.
Martina Dvořáková, PATRON, číslo 3 - únor 2000