Spoutaná energie
Olomouc, Galerie Primavesi, 9.3.-9.4.2004
Výstava akvarelů a obrazů Vladimíra Franze (1959) s podtitulem Suvenýr obsahovala výběr tvorby z posledních let. Slovo "suvenýr" však nezaznívá v oné parodické významové rovině kýčovitého fetiše, který si přivážíme z našich virtuálních cest do neznámé ciziny. Suvenýr tu etymologicky upomíná na francouzské "souvenir" - tedy "upamatovati se", "vzpomenouti si", "pomáhati, státi na stráži a přiváděti tak k vědomí a myšlence". Obraz jakožto "souvenir" tak nabývá významu anamnézy - vzpomínky zasuté do podloží našeho kolektivního podvědomí či nevědomí, praexistence absolutních tvarů a počitků. Jde o jakousi tvůrčí archeologii - o odkrývání, jež si své artefakty však předem samo vytváří.
Technika akvarelu, ke které autor v poslední době tenduje, je logickým vyústěním jeho tvůrčí cesty, nutností formy, kterou si diktuje autorův živel jako médium svého vyjádření. Akvarel totiž jako výtvarná forma představuje jeden z nejnáročnějších způsobů výtvarného vyjádření. Jde o kreslení barvou, tedy o zrušení objektivně tvaroslovného diktátu přirozeného realismu, a v případě našeho autora o překonání čistě abstrahující beztvaré barevnosti. Chtěl bych zdůraznit jedinečnost akvarelové formy, založené na základních živlech: vodě a světlu. Jde v podstatě o onen antický vodní praživel na jehož hladině exploduje barvami paprsek světla. Jako by v jeho technologii byla zakleta podstata fýsis. Ustavuje se tu základní existenciální struktura horizontály vody, temného základu bytí, a vertikály světla, jež skládá chrámoví nadpozemského řádu (vzpomeňme jen na slavné Hérakleitovy metafory moře a luku). Barva tu pak hraje roli onoho transcendens - negativního otisku absolutní formy. Akvarel vyžaduje od autora trojí - jistotu, přesnost a velkorysost rozvrhujícího provedení, dodatečné opravy nejsou v podstatě možné. Je to forma, jež afinuje ke ztvárnění 2 základních témat: přírodní krajiny a jakési sférické hudby - obojí je přitom v podstatě spoutaná energie ve své nejsubtilnější formě. Horizont přírodní krajiny je symbolickým odkazem k božímu dílu v jeho vnější, záporné formě. Hudba pak představuje čisté zpřítomnění jakési životní pravůle bez objektivního omezení.
Franzovy akvarelové "suvenýry", tedy jakési bytostné "upomínky" či "připomínky" ve smyslu Platónovy anamnézy - "upamatování" se na počátek smyslu - zúročují a naplňují všechny předpoklady akvarelové techniky. Nelze tedy hovořit o abstraktních barevných plochách, jde o zvláštní duchovní symboly živelné přírodní reality a fyzického rozměru dechu našeho bytí. Ve vášnivě barevných vírech horkého letního opojení se autor identifikuje s přírodou, aby odhodil svoji omezenou entitu, své singulární jméno, aby se napil z rezervoáru věčné přírody, v níž světelná energie pohanské extáze osvobozuje. Franzova malba je zároveň snahou vymezit meziprostor fýsis a techné, přírodního řádu a řádu lidské tvorby. Symbolistní a zároveň barevně vyhrocená malba vytváří z přírody barokně exaltovaný chrám a naopak v chrámu nechává kvést divoký rudý mák. Je to vždy otázka budování precizního řádu. Tento řád je ovšem vnitřně nalomen pohanským vírem rituálu, jenž pojmenovává tuhnoucí tvar věcí stále ještě nepřítomných. Barva tak opouští tvar, energie tančí, světlo ulpívá. Myšlení bez kategorií triumfuje. Kant se chytá za hlavu. To vše si Vladimír Franz škodolibě zaznamenává do svých malířských deníků.
Tváří v tvář obrazům Vladimíra Franze si nelze nevzpomenout na myšlenku francouzského postmoderního filozofa Jeana-Francoise Lyotarda, velkého patologa a zároveň resuscitátora možností evropské malby jakožto gesta etického, především však metafyzického dosahu, který v odpověď na reakce dezorientovaných diváků - "konzumentů" umění zoufale hledajících konkrétní tvary v malbě, jež viditelné programově přesahuje, napsal: "Nelze malovat bez popření uznané a identifikované barevné hodnoty, která se váže k předmětu a umocňuje i jeho identifikaci, aniž potlačí zvyklosti, tradici a jazyk vnímání. Malovat znamená vnímání potlačit, nevěřit vlastním očím, oslepit se, nebo se slepotě alespoň poddat."
Vladimíru Franzovi patří dík za to, že se dobrovolně této slepotě poddává a bere na sebe kříž konfrontace s většinovým očekáváním. Tím nás učí opět a znovu vidět.
Petr Kurka, Ateliér č.9, 29. 4. 2004