Svatý Antonín znovu zvedá Semafor
Pokušení svatého Antonína, které Jiří Suchý nazývá zpěvohrou, dává Semaforu svěží vzedmutí. Libretu Jiřího Suchého prospěla hudba přinejmenším o generaci mladšího Vladimíra Franze, potetovaného skladatele s podobou maurského válečníka, který má za sebou na devadesát divadelních projektů a jenž dokáže napsat i operu. Je to možná symbolická souvislost: po čtyřiceti letech se stal Suchého autorským partnerem vystudovaný právník, podobně jako svého času Jiří Šlitr. Suchého a Franzovy písničky jsou propojené osudovým jednáním těžce zkoušeného poustevníka Antonína, jenž se zlým silám nejprve brání a v závěru podlehne, jakmile ďábel na sebe vezme podobu krásné dívky. Antonína však v pekle zlé mocnosti nechtějí, když si uvědomí, že pro poustevníka je větším trestem vstoupit do nebe a být pro výstrahu všem hříšníkům. I když skromné pódium i vybavení Semaforu neumožnilo, aby se divadlo rozmáchlo podobně jako současné muzikály, Pokušení svatého Antonína předčí současné projekty inteligencí, přilnutím k rytmické muzice i schopností vyrovnat se skromným podmínkám. Vždyť herci neměli ani mikroporty a běžné mikrofony si podávali z ruky do ruky. Muzikálovému režisérovi Petru Novotnému se podařilo zakomponovat tento handicap do představení vcelku nenásilně i při dialozích. Technickou nedostatečnost semaforského prostředí Suchý s Franzem nahradili nápady a to nakonec rozhodlo ve prospěch Pokušení svatého Antonína, napsaného na motivy dramatu Francouze Gustava Flauberta. Role poustevníka, jenž se sám odsoudil do role mravního vzoru, sedla Suchému na tělo. Protagonista balancuje mezi vážností i humorem, glosuje svou poustevnickou situaci, třeba když se vyrovnává se zlozvykem kouření, a bez kázání podsouvá divákům motto svého představení: zlo je tím nebezpečnější, čím méně se zlu podobá. Vůči krásným ženám - které provázejí Suchého divadelní postavy celý život - je však poustevník bezmocný a lidsky slabý. Suchého kolegyně Jitka Molavcová se s komickou bravurou převtělila do rolí principálky, královny ze Sáby či ďábelské Mefistofelly. Svůdnou Lady Nikotin předvádí s ironickou grácií jako zvláště rafinovanou propagátorku neřesti. Navíc splynutí obou semaforských veteránů s generačně mladšími spoluhráči Markem Valentou, Lucií Černíkovou, Radkem Seidlem či Zlatkou Kinskou působí velmi soudržně. Muzika Vladimíra Franze ctí pravidla písničky, je rytmická v jakési jazzrockové šťavnatosti, občas šlágrově melodická a výtečně srůstá s frázováním textů ("To, co lidem peklo řeklo, to si záhy vštípili, vínem, které z pekla teklo, ochotně se opili."). Navíc patina zdravé tradičnosti, která se Franzovou muzikou nese, zapadá do poetiky Semaforu a koresponduje i s renesancí písňového jazzu, o niž se snaží třeba Dan Bárta. Jiří Suchý oslavil své sedmdesátiny Pokušením svatého Antonína, prací, která se mu povedla.
Vladimír Vlasák, Mladá fronta Dnes, 24.10.2001