Téma s variacemi na některé otázky, které přináší tvorba Jaroslava Hovadíka
(Původní text Vladimíra Franze k výstavě Jaroslava Hovadíka v Krajské galerii výtvarného umění v Litoměřicích; v katalogu byla otištěna jen druhá část.)
I Plankt
Doma není nikdo prorokem. Mistr tajně slavný. Hovadík, ten dělal ty informelové plastiky v 60. letech, a on má teď něco nového? Ale jděte, to už se dneska nenosí. Humor? Infantilní, není z povoleného seznamu vtipkování v této kotlině. Malba, jistě objektivní, řídká, bilboard k pláči, proklamující zřejmě nějaké momentální orákulum, co se právě šustlo v odborném zahraničním časopise před půl rokem? Ani náhodou! Co zdůvodnění? Kde je stostránkové zdůvodnění každé čáry, pokud možno co největší a nejnesrozumitelnější lepenec frází a cizích slov, ona neblaze vypjatá romantika dnešní teorie umění? Není. Spolkaří Hovadík? Taky moc ne. Jděte tedy k šípku. Z očí do očí: "hm", nebo také: " hm... zajímavé...".
A po straně: to je určitě blázen, tím dílem nemá cenu se seriozně zabývat, Hovadík v českém výtvarném umění nemá co dělat.
Hlasy, tolikrát stejně omílaný trapný chór malého rybníčku, ona hrbatá písnička přichcíplých (ale o to zákeřnějších) polovzdělanců s rozhodující pravomocí, lidí povýtce bez "hrdinného zraku", lidí s dávno zapakovaným zavazadlem definitivního názoru, svrchovaně líných a neochotných znovu přebalit, lidí mnohdy vydávaných či vydávajících se za intelektuální elitu, která vytváří iluzi a šíří marasmus, že umění je vlastně jen byznysem a manipulací s produktem, který vlastně nikoho moc nezajímá a nikoho se nedotýká. Lidí s neomylným instinktem pro odlišnost a jinakost, připravených kdykoliv přiskočit, zničit a zabetonovat do nepaměti ... Když to posléze náhodou nevyjde, tedy adorovat a bleskurychle vytvořit souvislý systém falešné informatiky a matoucích výkladů: hlavně my nic, my muzikanti (co Čech, to muzikant). Dramata na ploše 300 x 300 kilometrů s počtem obyvatel jedné třetiny Mexico City, dramata Nerudových Písní kosmických, ten "přísný národ" Nezvalova Podivuhodného kouzelníka, ničící si vlastní přesahy a devastující zcela bezostyšně vlastní zemi. Jak praví J. Durych: "Nešťastná země, cizí země, moje milovaná vlasti." Tož: "jen tak dál a kupředu levá, česká demokratická kulturní elito".
II Kořeny a gestus
Když východní národy cestující na malých chlupatých konících vytlačovaly původní obyvatele Moravy směrem k isarské kotlině, netušily ještě, že se v budoucnu stopa jejich divokosti a schopnost ovládnout a zmocnit smísí se vztahem původního obyvatelstva ke slunci, zemi a jejím darům. Jaroslav Hovadík je tvůrcem, jemuž je vrozen extrémně silný vztah k materiálům. Rozhodně není typem suše spekulativním ve smyslu co by bylo, kdyby... Díky přejemné senzibilitě má dar bleskurychle reagovat na jakýkoliv podnět, zmocnit se ho a uvolnit řetězec asociací a variací, které jsou za impulzem skryty. Umí domyslet a zvážit vztažnost sil přitažlivých i odpudivých a díky obrovskému temperamentu je dokáže sjednotit v jedno vibrující silové pole. Jaroslav Hovadík je výtvarným dramatikem, nikoliv pouhým ilustrátorem vlastních myšlenek. Jeho osobnost je pevně utvořena a zakořeněna na jasně definovaném, pevném půdorysu. Proto zůstává jeho dílo, při takřka nepřeberné rozmanitosti forem, způsobů a žánrů souvislé a díky výše uvedené zmínce o energii je schopno neustále nacházet nový komunikační kód. Energetické napětí pak zaručuje Hovadíkovým pracem plnou životaschopnost neboť (ač se na tuto skutečnost trochu pozapomíná) životnost díla mimo jiné podmiňuje i míra energetického vkladu do něj vloženého.
Dotýkání, jiskra, extáze, uvolnění, krocení, výbuch, destrukce, syntéza. Takhle nějak může probíhat proces Hovadíkovy tvorby, jejíž základní podmínkou je nejenom pocit svobody a hry, vědomí souvislostí, vztažností a historické kontinuity, ale také, v neposlední řadě, malířova perfektní řemeslná a technická připravenost. Bylo by zajímavé zmapovat vývoj jednotlivých komponentů malířovy tvorby: čáry, objemu, barevného nazývání, budování tvaru, poměru malby a kresby, nacházení kompozičního řádu, cítění prostoru, jakož i hudebnost děl; onen vývoj od precizně zvládnuté staromistrovské malby přes informel (v neortodoxním, jak je tomu u celé Hovadíkovy tvorby zvykem, slova smyslu) až po stále nové a nové stupně výtvarné syntézy, vedoucí postupně až k úplnému osamostatňování jednotlivých složek díla a jejich stále bohatšímu kontrapunktu.
Bylo by taktéž zajímavé sledovat vývoj poměru sdělovaného a zamlčovaného, ona brilantně položená dusítka a rastry, jakési závoje a mříže za nimiž se odehrává tajemství. Je třeba taktéž si povšimnout konfrontace proměnlivosti figury s neměnnou konstantou vneseného znaku, a také v neposlední řadě úlohy zvířat v malířově díle. Od polohy úsměvné, hravě groteskní, až po tragickou výpověď o Beránku božím, míře života vezdejšího. A v neposlední řadě o úloze prostoru jednotlivých děl, tu otevřeném, tu svírajícím a dusícím. Abeceda Hovadíkovy tvorby a vývoj tvarosloví by si vyžadovaly podrobnějšího zpracování.
Obsahově se dílo pohybuje od osobních šifer a lyrické výpovědi, do níž jsou promítány obecné radosti i strasti pozemské, přes věcnost reportáže a ironii glosy až po mnohdy jásavý hymnus na prostou skutečnost, že jsme tady a teď, byť je to mnohdy k nevydržení. Takto chápaným pohledem na svět zůstává Hovadík vždy homo politicus - člověk reflektující a zároveň se nepohybující ve vzduchoprázdnu.
Jaroslav Hovadík nikdy nepatřil k tvůrcům, kteří sentimentalismus zaměňovali za příslušnost k národu. Snad proto si po "pekelcování" místy nemísty světa zvolil Litoměřice, město přimknuté k mládí hornin, k onomu čediči, zbytečně nezadržujícímu vodu ani slzy. Tak v dohledu mladých hor, na jejichž vrcholech pípá minohledačka (neboť jde o krajinu odpradávna osídlenou a mohl se tu hypoteticky potkat K. H. Mácha s R. Wagnerem) vzniká dílo, které svým vkladem a energií do české kultury beze zbytku patří. Hovadík je z rodu oněch "mimoběžníků" (F. Kupka, J. Váchal, J. Zrzavý, A. Diviš, K. Valter, A. Bělocvětov) jejichž práce se po čase ukázala pro české umění jakožto páteřná a směrodatná. A oni se tak, po mnohých protivenstvích, zařadili do pomyslného legionu Andělů strážných této nešťastné země. Jak zpívá Brängena ve druhém dějství Tristana a Isoldy: Je noc, dejte pozor, je stále noc. A já bych dodal: předcházejme zbytečným ostudám.
Vladimír Franz, ppod. duben 2009