Ústí? Město velkých kontrastů, kde nelze vydržet dlouho
Od začátku března můžete na ústecké univerzitě každou středu potkat profesora Vladimíra Franze. Učí tady studenty na Katedře výtvarné kultury Pedagogické fakulty, se kterou podepsal smlouvu na tři roky. Umělec, známý svou kandidaturou v posledních prezidentských volbách a nepřehlédnutelným tetováním, ale zejména pak pedagogickou činností, vyučuje také na Divadelní i Filmové fakultě AMU v Praze, kde zúročuje a snaží se zobecnit poznatky získané za své celoživotní umělecké praxe v oboru hudebním i výtvarném. Přednášel též na FAVU v Brně, na Masarykově univerzitě v Brně či na Palackého univerzitě v Olomouci.
"Profesor Franz jako přední osobnost v oblasti expresivních oborů bude pro naše studenty učitelství výtvarné výchovy velkým přínosem.
Kontakt s ním navázali sami členové katedry a po osobním jednání jsme se na spolupráci domluvili.
Jeho působení je pro fakultu o to důležitější, že nás bohužel navždy opustil úžasný člověk a umělec prof. Veselý. Na přínos prof. Franze se těším nejen já, ale jistě i všichni učitelé a studenti katedry," podotkl děkan Pedagogické fakulty Pavel Doulík.
Studentům se vytrácí vědomí souvislostí
Jde zatím o překlenovací dobu. Vpadl jsem do toho in medias res – rovnýma nohama, kdy jsem po zesnulém velkém českém sochaři Aleši Veselém převzal jeho výuku. Vzhledem k tomu, že mnozí studenti jsou těsně před absolvováním, stěží asi mohu během měsíce měnit koncepci. Spíše jsem se snažil zjistit, jaký je jejich všeobecný, nejen kulturní přehled, a hlavně jestli ho mají v nějakém systému a souvislostech.
Setkal jsem se bohužel do jisté míry také s fenoménem, který je vidět i na jiných vysokých školách, a to, že se studentům vytrácí vědomí souvislostí. Bez toho nejde vysokoškolské studium budovat. Vysoká škola ani tak není o bezbřehém sypání informací, jako spíše právě o tom, jak s těmi informace nakládat. A pakliže tam tyto informace nejsou, jako učitel si kladu otázku, kde bych měl vůbec začít.
Neustále námi protéká nespočet různých podnětů.
Mohou být velkolepé i úplně nepatrné, ale teď jde o to si jich všimnout a zaregistrovat je, aby v nás něco vzkřísily. Lidé by neměli být úplně zploštělí – citoví mrzáci na úrovni leguána.
A tím nechci podceňovat leguána a jeho vnitřní život.
Pakliže lidé používají mozek pouze ve smyslu paměťovém a neumí si dávat věci do kontextů, stávají se snadnou kořistí pro cokoli a kohokoli. Jaký potom mohou říkat názor na cokoli, když ani třeba neví, že už ten či onen problém byl už dávno vyřešen? Student by neměl v životě fungovat tak, že se bude chlubit tím, kolik zakroužkoval odpovědí v testu. To může dělat v neděli v nějakém zábavném kvízu. Důležité je, jak je utvořena jeho osobnost. Působím na školách, které mají umělecké nebo k uměleckému ražení blízko. Ani mě tedy nezajímá, jestli student použil trendy, které jsou zrovna in, ale zajímá mě jeho osobnost uvnitř. I kdyby se vyjadřoval banálními prostředky a neměl zapotřebí si neustále dávat nohu za krk, tak zbystřím. Tohle je pro mě totiž důležité při hodnocení.
Věda se odchýlila od svého zdroje
Vzdělání považuji nikoli jen za to, co si zjistím, ale i za to, co prožiji. Musí to být rovnoměrně rozprostřené mezi rozumovou a citovou složkou. Bohužel v dnešní době je trendem, že v podstatě už v každé vesnici budeme mít univerzitu a splníme tak akorát nějaké tabulky a statistiky. Zejména pak co se týká humanitních oborů, kde se často už věda nebo teorie naprosto odchýlily od svého zdroje a daly se na vlastní podivnou cestu.
Připomíná mi to začátek filmu Luise Bunuela Zlatý věk, kdy se vylodí trosečníci na ostrově, předák se postaví na kámen a říká: Přistáli jsme v zaslíbené zemi, budeme zde těžit hlínu a vyrábět z ní hlínu. Mám pocit, že v současné době jsme přesně v tomto stádiu. Ta hlína je neuvěřitelně zdůvodňována a podrobována nejrůznějším parametrům, ale je to pouze a jen hlína. Já bych chtěl, abychom těžili hlínu, ale dělali z ní sochy.
Narodil se tady Anton Raphael Mengs, což byl jeden z hlavních představitelů evropského klasicismu, zejména v Itálii, a pak ve Španělsku.
Pak jsou i jiné postavy, romantici jako Richard Wagner, který je neustále připomínán, jak leze po střekovské skále a vymýšlí svou operu Tannhäuser. I Karel May, který z nedalekých Drážďan jezdil do Brné do zahradní restaurace psát Vinnetoua.
Není to poprvé, co se s Ústím nad Labem protínám. Je to město obrovských kontrastů.
Kontrast takové až Hirošimy nebo Berlína v roce 1945 v Předlicích či v ulici Na Nivách v porovnání s krajinou máchovskou. Možná je to dáno i jeho dispozicí, kdy se malý plácek na soutoku Bíliny a Labe v civilizačním náporu změnil v metropoli, které je však v údolí těsno.
Ústí se stále vyvíjí, to je dobrá zpráva
Když objíždím pomyslné centrum města – chemičku – cítím zvláštní rozpoložení mezi Středohořím a Krušnými horami. Jde o čistě máchovskou krajinu, kde nelze vydržet dlouho. Tak jako by člověk nebydlel trvale třeba na Mount Everestu, tak tenhle parametr má v sobě do jisté míry také Ústí. Cítím se lépe, když jsem někde na kopci a vidím, co se děje padesát kilometrů ode mě. Na druhou stranu je Ústí otevřená forma, neustále nedosycena kulturou. Podobné to je i v Ostravě či v Mostě. To jsou města, která také nejsou spokojena. Naopak České Budějovice nebo Plzeň jsou samy o sobě krásné a nic tam není potřeba, ale Ústí je nezajizvené město, neustále se vyvíjející. A to je dobrá zpráva.