Utajené Franzovo poprvé (Údolí suchých kostí)

15.12.2009 00:00

Člověk by čekal, že pokud cenami ověnčený a mediálně známý Vladimír Franz poprvé uvádí na jeviště svou operu, bude to událost, jeho starší Válka s mloky totiž už léta tlí v šuplících dramaturgie pražského Národního divadla. Na plakátech brněnské Reduty však nebylo nic o tom, že hlavním bodem programu oslav 30. výročí založení sboru Ars Brunensis Chorus, s nímž Franz dlouhodobě spolupracuje, budou dvě provedení jeho nové zhruba hodinové opery - oratoria Údolí suchých kostí, napsané právě pro tuto příležitost. 

Vladimíru Franzovi prospělo, že psal pro sbor, jehož možnosti dobře zná a který mohl učinit hlavní postavou svého podobenství zmatků současného světa na základě starozákonního příběhu proroka Ezechiela. Tomu Bůh uložil oživit suché kosti dávno zemřelých lidí ve vyprahlém údolí v poušti, u Franze mu asistují oponenti středověkých hádání Šamuel a Šemchazaj. Vzkříšení lidé se však znovu rychle rozhádají a vrátí své bytí do původního chaosu. Lidské stádo, které v nic nevěří a ničeho si neváží, se nakonec provokativně ptá samotného Boha: A v co věříš ty? 

Franz uchopil příběh ve vysoké stylizaci, ostatně do programu k inscenaci napsal tak obsáhlou sebeanalýzu díla, že nás kritické analytiky připravil o práci. A také deklaroval nedůvěru vůči opernímu realismu. Ctila ji i mladá režisérka, ještě studentka Linda Keprtová, spolu s choreografem Davidem Strnadem, který do inscenace přivedl své tanečníky, respektovali to nejdůležitější z Franzovy hudby, a sice rytmus a fyzickou i duchovní motoriku. Na jevišti vymezeném jen paprsky reflektorů organizovali možná místy až příliš popisné akce zformované ze stejnorodé poddajné živé "hmoty". Jen vstupní obraz chaotického spotřebního života charakterizovali nákupními vozíky ze supermarketu, jimiž aktéři bez smyslu strojově posunují a které se v závěru opět snášejí shůry na znovu zblblé lidstvo. Jinak vystačili s plachtou a klobouky, s nimiž Ezechiel hraje skořápky. Sólisty zpívající na mikroporty režisérka nechala jen naznačovat postavy a základní interakce, zpívali příslušné party, jako kdyby diváci listovali a četli v ilustrované hudební knize. Nejpropracovanější postavou je samozřejmě Ezechiel v podání Tomáše Krále, jeho průvodce zpívaly Zora Jandová s Markétou Cukrovou a Boha Aleš Šťáva. Všichni výtečně, neoperní projev Zory Jandové výrazně prospěl nejen hudebnímu provedení, ale i tématu. Inspirátor projektu, sbormistr Dan Kalousek vedl provedení energicky, Franzově hudbě rozumí. 

Některé akce se daly upřesnit a důsledněji stylizovat, také skladatel mohl partituru dočistit, zejména ve středních pasážích se trochu opakuje. Nicméně inscenace by ozdobila repertoár jakéhokoli profesionálního operního domu a patřila uvést na plakáty tučným písmem.

Josef Herman, Divadelní noviny č. 12/2009