Vladimír Franz: Čechovova díla jsou na povrchu jemná a uvnitř velmi dramatická
17.05.2013 00:00
Rok po spolupráci na inscenaci Stavitel Solness se v Moravském divadle Olomouc znovu setkali režisér Michael Tarant a hudební skladatel Vladimír Franz. Několikanásobný držitel Ceny Alfréda Radoka tentokrát zkomponoval hudební doprovod k inscenaci posledního dramatu Antona Pavloviče Čechova Višňový sad. "Napsal jsem několik energických skladeb, ale ne moc, celkově je to spíše o určitém vnitřním pnutí," říká Franz v rozhovoru.
Jaký je váš vztah k tvorbě Antona Pavloviče Čechova?
Já jsem se coby skladatel setkal daleko více s Dostojevským než s Čechovem, ale díky tomu mám možnost srovnávat, jak je to jiné v tom gestu a křehkosti. Rozhodně nelze z Čechova dělat jen jakéhosi unylého dekadenta přelomu století, který psal nudné psychologické hry. To jsou vytříbená díla, na povrchu jemná a uvnitř velmi dramatická.
Čechovovo drama se odehrává v Rusku. Měl jste tendenci evokovat v hudbě ruskou kulturu, třeba co se nástrojového obsazení týká?
Já myslím, že to nebylo nutné, já už tu ruskou kulturu evokoval tolikrát předtím, počínaje hudbou k Běsům přes Bratry Karamazovy a další. Hra Višňový sad vznikla na přelomu epoch. Z pocitu, že staré se přežilo a východisko je zatím pouze tušené. Výstavbovým principem se mi stalo hledání křehké rovnováhy, v níž každý subjekt v sobě nese i prvky vlastní autodestrukce. Jednotlivé roviny hudby si žádají vlastní tvarové i nástrojové možnosti - valčík coby plynutí času, příroda jako prolínání barevně akordických pásem, smyčcový sextet k zachycení vnitřních světů. Kolorit doplňuje připomínka klezmerové hudby, která byla v Čechovově době na jihu Ruska velmi rozšířená.
Mají hlavní postavy svá hudební témata?
Čechovovy postavy nepotřebují občanský průkaz, takže když na jeviště vejde Raněvská, tak to každému dojde a nemusí u toho znít nějaký její motiv. Postavě Trofimova jsem napsal takový křehký valčík, který se Petr Kubes naučil hrát na klavír. To je málokdy vidět, že je herec ochotný takhle pěkně nastudovat skladbu. Ivana Plíhalová zpívá v inscenaci německý šanson, zkoušeli jsme i výstup Lopachina s kytarou.
Pro jaké nástroje jste svou kompozici skládal? Je některý z nich dominantní?
Vycházel jsem především z toho, jaké nástroje si diktuje klezmerová hudba. Takže tam máme housle, smyčcový sextet, klarinet, trubku v teskné, existenciální rovině… napsal jsem několik energických skladeb, ale ne moc, celkově je to spíše o určitém vnitřním pnutí.
David Kresta, Moravské divadlo Olomouc, 17. 5. 2013