Vladimír FRANZ: Fantom opery
Vlastní tělo považuje za umělecké dílo. Stejně tak svou tvář. Ta mu navíc slouží jako zrcadlo. "Z reakcí lidí na mou vizáž se dají vyčíst charaktery. Překvapení, pohoršení anebo strach, jak velikou bolest by člověk musel podstoupit, kdyby si chtěl pořídit totéž," tvrdí o své modrozelené kůži vysokoškolský profesor, malíř s geny po strýci Jiřím Trnkovi a významný hudební skladatel Vladimír Franz. Jeho názory na umění jsou břitké, ale trefné: "Jednou řekl Exupery - jdeš kolem sochy, podíváš se na ni a když ji opustíš, jsi trochu jiný. Něco uvnitř tebe se navždy změnilo. Chtě nechtě. To by měla být jedna z funkcí kultury. Dělat člověka lepším, vnímavějším. Aby nebyl jen zlomocným, tupým zvířetem."
(...)
Spolupracovnice Playboye a autorka rozhovoru Jarmila Jelínková si Vladimíra Franze vyzvedla na slavnostním otevření Sovových mlýnů, v době, kdy se Vltava teprve chystala na mocné nadechnutí. Se zjevnou úlevou se vzdálil, aby se vzápětí usadil v nedaleké hospůdce. Zatímco ostatní hosté vplouvali líně do letní noci s dvojou chlazeného vína, on se nad půllitrem džusu soustředil na rozhovor. Zcela podle svého biorytmu.
"Probouzí mě sluníčko. V zimě i v létě. Tomu odpovídá i mé nasazení," vysvětlil. "Teď mám jen dva dny a dvě noci na to, abych nahrál hudbu k Čechovově hře Strýček Váňa," dodal se zjevným uspokojením.
Krátká noc v létě mu vyhovuje, energii čerpá ze slunce. Spánek prý počká. Na zimu.
PLAYBOY: Jak může nápad přijít ve dvou dnech?
FRANZ: Samozřejmě o tom přemýšlím dlouho dopředu. Důležité je, že mám vyjasněnou tématiku a funkci hudby. Její chuť, barvu a přibližný tvar. Já dělám věci rychle, ale zrát musejí dlouho. Podobně to mám s malovánm. Stejně tak vznikla hudba k Markétě Lazarové. Samotná práce trvala pouhých deset dní, během nichž se rodila velmi náročná partitura. Před tím jsem se ale brodil po pás ve sněhu v Krušných horách, dole byla inverze, nahoře bleděmodrá oblaka…
PLAYBOY: …a slunce.
FRANZ: Ano, to musí být, já nenávidím tmu… A pak to vypadlo strašlivě rychle. Anebo jsem odjel na Kanárské ostrovy a tam, zahrbán do horkého písku v odlehlém kaňonu, kde nejsou lidi, jsem za tři týdny napsal operu Ludus Danielis. K tomu ale musí být člověk disponovaný, energeticky dobitý. Z přírody.
PLAYBOY: Nenávidíte tmu. Spíte tedy při světle?
FRANZ: Tak to ne, zhasínám. Znal jsem ale lidi, kteří spali, aniž by si zhasli. Třeba malíř Andrej Bělocvětov.
PLAYBOY: To byl váš učitel…
FRANZ: Ano, byl. A kdybychom šli zpět do historie, tak třeba i Maurice Ravel spal při světle.
PLAYBOY: To ale svědčí o jisté úzkosti, plachosti. Zřejmě jste přeci jen trochu dospělejší…
FRANZ: Já si nemyslím, že se dospělost a plachost vylučují. A taky se nedomnívám, že bych byl úplně dospělý. Alespoň jak na co.
PLAYBOY: Je jistá nedospělost nutným předpokladem k tvůrčí práci?
FRANZ: Samozřejmě. Takový Picasso byl pořád překvapeným dítětem a i v devadesáti maloval čůrající holčičky na plážích. A třeba George Braque a jeho pozdní věci… v tom je tolik zvláštní moudrosti, věci říkané nenápadným způsobem, jen tak na půl slova. Tomu se dozrát povedlo.
PLAYBOY: K tomu chcete také dojít anebo patříte k těm, kteří budou i v padesáti pobíhat v trenýrkách?
FRANZ: To zase jo, v trenýrkách budu klidně pobíhat, jen to nebudu dělat pro lidi, ale pro sebe. Z hlediska díla si však myslím, že určitá sranda, jakýsi podivný kaz na vzorku toho vážného určuje míru přirozeného dozrávání. Té hezké moudrosti. Někdy se ale zaměňují věci vážné za ty, které jsou spíš řídké a nudné. Člověk by se neměl bát zkoušet nové přístupy. Jinak tomu chybí humor, šťáva. Pak jsou galerie prázdné. A není to o strachu, že by to mohlo lidi šokovat. Dneska už nemůže nikoho nic doopravdy šokovat.
PLAYBOY: Skutečně?
FRANZ: Tak může, samozřejmě. Když jsou lidé konfrontováni s novými věcmi, je to objev a objevy vždy šokují. Ale vzhledem k tomu, že dnes lidé mají všechno naservírované zprostředkovaně a zároveň z tolika stran, berou to pouze na vědomí. Když se dočtete, že někde je na sto padesát mrtvých, vezmete to jako informaci. Rozdíl by byl, kdybyste těch sto padesát mrtvých viděli. Když si ale o tom přečtete článek, a hned vedle je zpráva, že se narodila tři koťátka… Je to informační devalvace.
PLAYBOY: Nepostihla devalvace I samotné umění? Přidává se na citech, krvi, vášních, jen aby - speciálně se to projevuje ve filmu - se lidi dojímali, rozrušovali, probouzely se v nich emoce?
FRANZ: Každá společnost chce mít spokojeného, neremcajícího člověka, takže ideálem je ten, kdo kouká na televizní soutěže a seriály, a jí hamburgery. Lidé z té šedi často utíkají do pohádky. Ta dnes bere na sebe materializovanou a naturalizovanou podobu. Současnou pohádkou jsou akční filmy. Rozdíl je v tom, že když se pohádka vypráví anebo čte, člověk si může představit spoustu hrdinů a princů, a má to tajemství. Ve filmu je ta představa bohužel zjednodušená na podobu jednoho herce a divákova fantazie se samozřejmě vytrácí. Ne nadarmo se staly trháky Pán prstenů nebo Harry Potter. To je novoromantický princip, kdy přírodní stav nahrazuje psychycký stav člověka. To znamená, že sice nevím, co si hobit myslí, ale vím, že to bylo ve čtyři odpoledne a podivně se smrákalo. Novoromantismus je sen, který objímá a unáší, a člověk nemusí nic dělat. A v tom je to zrádné.
PLAYBOY: Skutečně je člověk "odsouzen" k neustálé aktivitě?
FRANZ: Myslím, že je to nezbytné. Když člověk projíždí Holandskem, vidí nádherné krávy, které dávají úžasné mléko a vypadají, jako by vystoupily z Rubensova obrazu. A od těch krav se už nic víc neočekává. Jenomže člověk má ještě, na rozdíl od těch krav, myslící mozek. Čili něco by asi měl dělat.
PLAYBOY: Ano, ale člověk si odvede své denní penzum práce a pak okope zahrádku a pustí televizi. Co je na tom nedostačujícího?
FRANZ: To je další průšvih. Když dříve chtěl člověk nějakou zábavu, musel si ji nějakým způsobem zasloužit. Zapřáhnout vůz a zajet třeba do Pelhřimova, aby se podíval na ochotnické představení. Rozhodně tu nešlo o pasívní přístup konzumenta. Když chodíte po zámcích a vidíte krásné řezbářské práce, říkáte si, to je úžasné, co všechno ti lidé dříve stihli, a neměli k tomu žádné urychlovače času. Zato ale potřebovali fantazii. Nedávno jsem se v Amsterodamu zúčastnil jedné fetiš party pro tři a půl tisíce lidí. Bylo tam snad sto padesát pohlaví, tancovali, milovali se… Bylo to velmi zvláštní divadlo do šesti do rána. Co na tom bylo zvláštního? Ti lidé ždímali svá těla jako zubní pastu. Jako když zavřou černouhelné doly, pak je znovu otevřou a hledá sem jestli ještě nezbyl kousek uhlí. Scházelo ale to hlavní - tajemství. Oni se nejprve museli nadopovat, aby cítili radost, protože samotné prostředí je nerozveselilo. Vlastně nic nového. Takhle vypadaly karnevaly na sklonku říše římské.
PLAYBOY: Vy ke svému prožitku či tvorbě nepotřebujete vůbec žádné startovací pomůcky?
FRANZ: Mé tělo si dělá, co chce. Chová se vůči sobě zcela demokraticky.
PLAYBOY: A vnější "podněty"?
FRANZ: Já celkem nikdy nepotřeboval k životu alkohol. Ani virtuální realitu. Mou největší neřestí jsou cigarety.
PLAYBOY: A drogy?
FRANZ: Myslím, že tyto "pomůcky" jsou zbytečné. Moje motivace je jednoduchá. Musím dělat pod tlakem. Proto také spoustu věcí oddaluji. Bojím se prvního kroku. Bojím se toho, kolik je možností. Pak ale provedu něco, co se nedá vrátit. Třeba cáknu na obraz. Můžu ho tím vylepšit, nebo úplně zničit. S muzikou je to taky tak. Jakmile naskočí souřadnice, člověk do nich najede a přestane na to myslet. A to je to nejlepší, co ho může potkat. Najednou rozjede něco, že se pak sám diví, co všechno měl v sobě schované.
PLAYBOY: Často v této souvislosti hovoříte o duševní hygieně…
FRANZ: To je další důležitá věc. Když se člověk bude třeba čtyřiadvacet hodin dívat na reklamy a akční filmy, logicky se tím zneschopní. Ztratí takový ten čistý, průzračný, průrazný, hravý, veselý pohled. Na cokoliv. Druhý extrém jsou kavárenské dýchánky, řeči o ničem, s celým tím balíkem kulturničení a různých přisíračů…
PLAYBOY: Na slavnostním otevření Sovových mlýnů ovšem taky nebyla o snoby nouze…
FRANZ: Tam byl vzorek společnosti jako kdekoliv jinde. Mě především zajímalo, jak to nakonec dopadlo. Navzdory všemu, co se paní Medě - znám ji dlouho a Jan Mládek byl můj prastrýc - házelo pod nohy. Myslím, že je skvělé, že se rozhodla věnovat svou sbírku do Čech. Že měla vůli prosadit, aby její sbírka našla důstojné místo. Domnívám se, že "případ" Sovových mlýnů je pro náš stát dost charakteristický. Mně ten stát připadá… nesvépravný.
PLAYBOY: Skutečně?
FRANZ: Občas mám pocit, jako bychom byli vnitřně nejistými knechty. Jednou v Německu jsem přišel do obyčejné hospody a visel tam portrét Goetha. Ptám se na to chlapů, co tam mastili karty - "ja, Goethe", pyšně řekli, ačkoli od něj možná nikdy nic nečetli. Jsou na něj ale přirozeně hrdí. Asi tak jako my bychom měli být hrdí na Karla IV. Či Komenského. Proč u nás v žádné hospodě nevisí Dvořák, Destinnová, Kubelík, Janáček, kterým svět ležel u nohou? Místo toho tam visí nějaká coca-cola. Nejde jen o opatrnost, je to malost. Asi nám chybí moře.
PLAYBOY: Pokud jde o tu naši "malost", je podle vás obsažena I v současném umění?
FRANZ: Bohužel ano. Vezměte si pomník na Petříně. Aby byl skutečně nekonvenční a měl svůj význam, protože jistě připomíná spoustu utrpení, musel by vést až nahoru na Petřín. Ale on najednou končí v křoví. Ty figurky by se na tom nekonečném betonovém schodišti měly ztrácet. Pak by to mělo ten význam a velkorysost. Projekt by byl dotažený a domyšlený do konce. Něco jiného je žižkovská věž a po ní lezoucí miminka. Proč ne? Takových věcí může být, ale nezaměňoval bych to s uměním jako takovým. Za skutečné umění musí člověk platit krví. To není o formě, zda budu dělat z moduritu nebo vlastního spermatu sněhuláka, ale o tom, kolik vyrvu sám ze sebe. Natvrdo. Nadoraz. A toho se lidi děsí. Lidi se citu bojí. Dvacáté století šlo cestou rozumu a jakákoliv emoce byla brána jako něco nepatřičného. Člověk jakožto živočich by neměl zcela rezignovat na své pudy, instinkty.
PLAYBOY: Pudovost se ale potlačuje…
FRANZ: Je to škoda. I proto objevují lidé různé východní filozofie a náboženství. Na mě to působí spíš jako forma úniku.
PLAYBOY: Vy žádný únik nepotřebujete?
FRANZ: Asi ano. Rád se jen tak courám, vymýšlím si, dokonce si sám povídám. Když se přistihnu, připadám si jako naprostý blázen. Únik může být různý. Třeba když jsem byl nedávno v Rakovníku na boxu. Box je taková sportovní sochařina.
PLAYBOY: Hovoříte jako samotář…
FRANZ: Ano, já jsem samotář, což neznamená, že bych se vzdával společnosti lidí.
PLAYBOY: Člověk musí platit krví… To nemůžete tvořit v pohodě?
FRANZ: Ne, člověk může dělat z pohody, ale dojít až k extázi, k radosti, to stojí energii. Když něco dokončíte, musíte být úplně vycucaný. Nechci se srovnávat. Antonín Dvořák byl bezpochyby největší génius, co tady žil, byl to robustní řezník, ale když skládal, museli ho vodit přes ulici. A Mozart neumřel na chudobu, ale jeho dílo byl takový výdej, že ho to fyzicky zničilo.
PLAYBOY: Vzpomínáte si na svého strýce Jiřího Trnku?
FRANZ: Velmi málo, bohužel. Bylo mi asi šest let. Daleko víc si pamatuji Františka Hrubína, chodili jsme spolu do letního kina v Chlumu u Třeboně na americké historické velkofilmy. Kdyby měli Trnku v Americe, byl by hýčkaný asi jako Walt Disney. Tady jsou ty jeho loutky rozkradené, ticho po pěšině. V tom jsme neuvěřitelně marnotratní.
PLAYBOY: Když vás tak poslouchám, nechápu, jak jste mohl vystudovat zrovna práva…
FRANZ: Ono to nebylo jen o právech, ale byla tam také historie, sociologie, sociální psychologie. Člověk získal návod, jak myslet v souřadnicích. To vůbec není špatné pro jakýkoliv obor. Naučit se dávat věci do souvislostí a vynechat to nepodstatné. Teorie byla samozřejmě hrozná, ale učil jsem se až týden před zkouškou. Celý půlrok před tím jsme chodili do divadel, do kin a na výstavy. To je myslím i princip vysoké školy. Ne nějaké biflování, ale celkový růst osobnosti, seznamování se se vším možným, na co pak už člověk nikdy nemá tolik času. Vysoká škola by měla být průnikem mezi získáváním řemesla a růstem osobnosti. Jedno bez druhého nemůže být.
PLAYBOY: Jak v tomto směru vedete vlastní studenty?
FRANZ: No, oni se stejně musí obouchat smi, ale potřebují získat informace. Pochopit, že tady nejsou jen tak, protože vyrůstají na něčích ramenech. Vyrůstají v klimatu evropanství, které má dva tisíce let starou kulturu. Je třeba jim ukázat, že někteří ti umělci byli frajeři. Protože když něčí dílo vydrží tři sta, čtyři sta let a funguje to, tak to museli bejt "setsakra tvrdý pankáči". A je to zase jen o vnitřní energii, o její koncentraci. Forma a prostředky jsou druhotné. Podstatné je sdělení. Každý má sdělení.
PLAYBOY: Možná ale dnes, v době, která svým nadbytkem a pohodlím rozmazluje, je těžké najít důvod k tomu, aby někdo něco sděloval…
FRANZ: Oni si ho podvědomě hledají. Proto jezdí do Bosny, na puťáky do Pákistánu. Podvědomě volí exotiku a útěk z moderního světa, kde se člověku ustavičně vymývá mozek prostřednictvím médií. Domnívám se, působení mnohých médií je pro lidský mozek stejně škodlivé, jako účinek tvrdých drog.
PLAYBOY: To říkáte svým žákům?
FRANZ: Ano. Kde jinde se má člověk naučit ukládat myšlení do souřadnic? Ale upřímně řečeno, nedivím se, že učitelé k tomu nemají moc chuti. Za ten plat… U nás to musí být jen posedlý misionář, kterému je trapné dát se třeba k jehovistům, a tak se dá na učení dětí. Já si vydělávám na pedagogickou činnost hudbou, takže pro mě je to poslání, které mám rád. V Anglii už došlo školství tak daleko, že rodiče, kteří mohou, dávají své děti do soukromých škol, protože státní školství je díky nízkým platům v totálním rozpadu. A proto teorie, že se nejdříve rozvinou banky a pak až kultura a školství, jsou naprosto scestné. To je stejné, jako by žena, která jde rodit, řekla - tak, nejdřív porodím nohy a až se to bude hodit, udělám nos a oči. Totální nesmysl.
PLAYBOY: Jistě poznáte už od pohledu talent. Nemáte někdy chuť mu tu cestu trochu prošlapat?
FRANZ: To nejde. Člověk ani neví, kam se ten talent časem vrtne. Přirozeně jedním z prvních kroků každého talentovaného člověka je, že se musí poprat o vlastní názor. A teprve po nějakém čase pak k sobě najdeme cestu. Student musí nejdřív vyvolat malou revoluci, aby svého učitele ze sebe setřásl.
PLAYBOY: Proč vlastně tvorba přináší neustálé utrpení a jen kratičké chvilky uspokojení?
FRANZ: Kdyby člověk netvořil, dostavila by se strašná deprese. Pocit marnosti. Jalovosti, nicotnosti. Třeba i na pláži musím alespoň postavit hrad z písku. Jako tvůrčí relaxaci.
PLAYBOY: Jak si rozumíte se svou dospívající dcerou?
FRANZ: Ohó! Dcera konečně začala rapidně dospívat a poprvé v životě je s ní normální komunikace. Malé děti jsou, upřímně řečeno, roztomilé, dojímají mě svou bezbranností, mě však zajímá komunikace. A ona má velký dar komunikace. Je jí čtrnáct a lidé se jí chodí svěřovat. Teď je to u ní takový zvláštní mix. V něčem je dospělá, v něčem na úrovni malého dítěte. To se srovná.
PLAYBOY: Neláká vás postrčit ji na cestu, kterou považujete za správnou?
FRANZ: To nejde. A myslím, že to české dramatické tvorbě určitě nehrozí. I když… já vlastně nevím. Já do svých dvaceti let neviděl činohru. Takže ve čtrnácti bych se tomu, co dnes dělám, taky smál.
PLAYBOY: Vraťme se k Čechám. Mluvíte o nich s nepřehlédnutelným despektem. Vůbec nikdy jste neuvažoval o tom, že byste žil jinde?
FRANZ: Pokaždé, když jsem byl za totality venku, jsem tuto otázku řešil. Ví bůh, že vždycky. Já jsem ale strašně vázaný na krajinu. Vím, kde co je, znám pocity toho místa. Jsem vázaný i na české dějiny.
PLAYBOY: Mluvíte o krajině, utíkáte do přírody, ale narodil jste se a žijete v hlavním městě.
FRANZ: Praha je fyzicky jistě krásné město, ale má jednu nevýhodu. Tím, že leží v dolíku, je zde fůra různých energií a emocí, které nejdou vyvětrat. Nedá se v ní vydržet. A naopak jsou města, kde to jde, I když nejsou zdaleka tak krásná a kdyby je někdo vzal a posunul o padesát kilometrů, nikdo by si toho ani nevšiml. Třeba Berlín. Tam by klidně mohli postavit Kreml či Eiffelovku a bylo by to jedno, protože atmosféra je tam veselá, úžasná, široká, tolerantní. Další věc, která je tady zvláštní a pro lidi strašně vyčerpávající - když jdete po Berlíně, Amsterodamu, Londýně, lidi se na sebe usmívají, nejste pro ně nepřítel. Tady žijeme jakoby v pevnosti a když se někdo na někoho podívá, zjednodušeně tím říká - tak co, přemůžeš ty mě, nebo já tebe? A už si staví pevnůstku a je připraven odstřelovat. Všichni se na sebe tváří jako nějací bubáci. Když člověk projde Prahou, je z toho totálně vyčerpaný. Ne že bychom se na sebe měli všichni usmívat jako v Americe, to je komiks. Myslím tím moment přirozeného úsměvu, náznaku, že každý člověk je partner ke komunikaci a nikoli nepřítel.
PLAYBOY: Zjevně nemáte rád Ameriku.
FRANZ: Amerika není New York ani Kalifornie, to je obrovský kontinent, plný naprosto nezkrocené přírody. Plný Angličanů, kteří si vytvořili sen o Anglii a nenavázali kontakt s novou zemí. Je to kontinent, který přetéká úzkostí z nenaplněného vztahu "země - lidé". Třeba v Mexiku má člověk pocit, jako by tu byla nejdřív hlína, pak začaly kosti a najednou je tady člověk. V Americe lidé nemají hlubinu bezpečí. Mají pocit jakéhosi vykořenění, vyhnání a vlastně i strach z prostoru. A do toho ještě implantovali hodně přísná pravidla protestantů, kde není moc humoru. Pro mě Amerika představuje skutečně farmářsko-protestantský fašismus. Že má demokratickou ústavu a prohlášení, ještě neznamená, že je tam demokracie. Jako vzor pro nás bych Ameriku vůbec nebral. Je to jiný svět. A ví bůh, že kdyby člověk žil v Íránu, nebude mít takový pocit života na Marsu, jako v Americe.
PLAYBOY: Kde je vám dobře?
FRANZ: V Anglii, ve Španělsku, v Belgii. V Anglii mě fascinuje jistota, že to, co existuje už tisíc let, tam ještě dalších tisíc let zůstane. Angličané mají vnitřní klid, z něhož plyne přirozená kázeň. Ve Španělsku se mi líbí spojení hlíny se sluncem. Lidé tam jsou normální, nejsou to nadlidi, jako třeba Francouzi. Nesou v sobě tajemství, mystiku, takovou zvláštní tíž. Belgie má francouzský esprit bez orientálně imperiální nadutosti. Ta země má v sobě něco, co nechává člověka dýchat.
PLAYBOY: Tady nemáte prostor k nadechnutí?
FRANZ: Vrátím se na začátek. Lidé se pohoršují nad krychlí na Sovových mlýnech, mimochodem velice estetickou a kultivovanou, a vůbec je nevzrušují trpaslíci a prostitutky na hranicích, vietnamská tržiště, kde se místo zeleniny prodávají kilometry aušusu. Kdo tohle všechno esteticky přejde, nemá právo na jakýkoliv soud. Naše "pohostinnost" vůči cizincům hraničí s podlézavostí. Člověk se pak nediví, když tady Němec bouchne do stolu. Tak mě napadá, když historici, počínaje Palackým, pátrají po smyslu českých dějin, že Češi jsou tu opravdu proto, aby Němci měli zábavu.
Jarmila Jelínková, Playboy, listopad 2002