Vladimír Franz: Nejdůležitější je vnitřní svět
S Vladimírem Franzem (a jeho přítelkyní Idou Saudkovou a dcerou Kristýnou) jsme se sešli v jeho domku poblíž Nepomuku. Bývalý hostinec je obklopen bujnou vegetací, v hlavní místnosti visí velká plátna. Na zahrádce po dešti skákají žáby jedna přes druhou a venkovský kolorit dotvářejí dva voříšci, Ondra a Milan. "Ondra je ten chytřejší," upozorňuje nás jejich pán.
Proč jste se rozhodl, že se přestěhujete zrovna na tohle místo?
Dříve jsem míval chalupu na Šumavě, ta ale připadla bývalé ženě. Tohle místo má ideální polohu, není to daleko od Prahy, a zároveň je tu nádherná a rozmanitá příroda, naštěstí dosud neobjevená turisty. A na tu Šumavu je to kousek. Je to prostě strategické místo.
Bydlíte tu sedmým rokem. Cítíte se tu doma?
Tato otázka je pro mě choulostivé, subtilní téma, ale musím říct, že ano, mám tady pocit domova a cítím se tu dobře.
Život na vesnici má svá specifika...
Jistě, tak třeba včera jsme tu měli zábavu s takovým panem umělcem, který měl dvě reprobedny, aktovku a kombo. Pak něco pustil a dutým hlasem něco za svitu jedné žárovky mumlal. Místní se kolíbali do rytmu a točili bundama nad hlavou, připomínali Addamsovu rodinu. Vypadalo to velmi existencionálně. Takové severoněmecké divadlo, které trvá čtyři hodiny, herci tam stojí a neustále se stahuje a vytahuje opona. Když si zajedete na myčku, máte mnohem lepší divadlo než toto. Německo však má výhodu, že tam má umění velkou tradici a hodně se do něj investuje. Je to kulturní země, v každé knajpě tam visí Goethe.
Takže je kulturnost daná i bohatstvím země?
Do určité míry ano, ale vždycky je rozhodující, co se na tom konkrétním místě děje. Srovnejte si třeba Prahu a České Budějovice...
Přes léto údajně malujete a přes zimu skládáte hudbu. Proč je léto k malování obrazů vhodnější, a naopak zima přeje hudbě? Ke skládání hudby nepotřebujete sedět u rybníka, nemusíte k tomu mt světlo. Ve třihodiny je tma, tak si zalezete. Jaro a léto jsou senzuální, mnohem více nás inspirují.
Jaký druh inspirace potřebujete při skládání hudby?
Vždycky musí přijít nějaký zásadní energetický impuls, ale vpodstatě jde o takový nepřetžitý proud inspirace.
Máte pocit, že v umění ještě existuje nějaké tabu? Nedávno proběhla v Praze výstava Dekadence Now právě o hranicích v umění. Existují?
Každá doba v sobě obsahuje kus dekadence a výstava tento fakt poměrně dobře ukazovala. Myslím si, že hranice šokování se postupem doby posunuly. Dnes už vás těžko bude šokovat člověk, který se svléká kdesi u stánku v galerii. K hranicím v umění mohu konstatovat, že po velkých konceptualistech, jako byl Mao, Stalin nebo Hitler už nějaká hromádka odpadků nikoho nedojme.
Dnes navíc asi "šokují" jiné věci než třeba před padesáti lety.
To rozhodně. Hlavním rysem dekadence je devalvace. Když kdysi žena odhalila kotník, lidé omdlívali ještě tři týdny. Dnes je nahota naprostou součástí našeho života. Dalším rysem dnešní doby je, že lidé touží po extrémních zážitcích. Darují například babičce k narozeninám výstup na Matterhorn nebo seskok padákem. Myslím, že si neuvědomují, že silné zážitky vás můžou potkat třeba na louce u řeky nebo na sluncem nasvíceném polit. Ale kdo nemá uvnitř, může hledat tisíckrát, a stejně to nenajde.
Co tím myslíte - nemá uvnitř?
Svůj vnitřní svět. Existuje spousta lidí, kteří pořád něco objevují, cestují po všech koutech světa, a zároveň nikdy nic neobjevili. Samozřejmě, každý zážitek má nějakou hodnotu, ale když to v sobě nemáte uspořádané, těžko ve vás zanechá skutečnou stopu. Výjimku by pro tyto lovce zážitků mohl představovat příjezd marťanů nebo padání atomových bomb.
Když si prohlížím vaše obrazy, napadá mě, že asi nejste úplně spokojený se světem kolem sebe.
Není to úplně tak, ale nemám rád prázdné plebejské pózy. Mám pocit zvláštní kocoviny, že to, v čem teď žijeme, není jen výsledkem komunismu, ale že už těch čtyřicet let komunismu, jeho chuť a barva, vypovídaly něco o tom, jací jsem byli předtím. Před komunismem tu nebyl ráj, i když máme sklon si to myslet.
Existuje v umění klišé?
Dějiny umění jsou dějiny klišé a naplnit klišé je pro umělce dobrá věc. Romantická představa jedinečnosti byla cesta do pekel. Umění je služný obor, který slouží především k pobavení... Ideální je, když se klišé vymaní ze zajetých kolejí. To je příklad ruského balet, do kterého začali přidávat výrazový tanec. Od té doby se v tanci nic zásadnío nestalo, lidé jsou pouze víc nahatí a více válejí sudy. Umění ve dvacátém století začalo pojídat samo sebe, začalo příliš informovat samo o sobě. Umění se přecenilo. Klišé jsou k tomu, aby se v lidech uvolnilo to, o čem sami neví.
Je schopnost vnímat umění dar, který je někomu dán a někomu ne?
Někdo lépe vnímá akusticky, jiný vizuálně, ale obecně si myslím, že nikdo učený z nebe nespadl a i cit k umění lze pěstovat a učit, stejně jako třeba španělštinu, ovládání nového programu na počítači nebo jízda na surfu.Není to pochopitelně věc nějaké brožury "Jak na umění". Je to také otázka způsobu vnímání, existence vnitřního světa. Třeba rybář musí mít pro chytání ryb prostě cit.
Je cestou, jak zprostředkovat umění, přestavit například hru Romeo a Julie muzikálem West Side Story? Nebo spojit symfonický orchestr s kapelou Metallica?
Pokud je to způsob, jak zaujmout mladé lidi nebo ty, kteří jsou vůči umění dosud tupí, je to dobrá cesta. Pokud je dnes společnost takto nastavena, nedá se nic dělat.
Je umění pro snoby?
Rozhodně. Říkal to i Picasso a měl naprostou pravdu. V některých vrstvách se prostě nosí chodit na operu. Je to znamení dobrého společenského postavení, patří to k bontonu. Ale na druhou stranu proč ne? Do některých lidí to skutečně může zatnout drápek. Spousta bohatých lidí stojí za vznikem výstavních nebo koncertních síní, sbírek. Tak jako rytířmusel umět šermovat, tak bohatí lidé by měli dát své postavení najevo podporou umění. Dnes už taky nikdo netrhá langusty na záchodě, jak to bylo v době po revoluci u jednoho z našich politiků - viděl jsem to na vlastní oči na jednom rautu. I elita se zkrátka vyvíjí a zjišťuje, že místo nového auta si třeba může raději pořídit obraz.
Do jednoho magazínu píšete své postřehy o tom, co dávají v televizi. Na co se rád díváte?
No, tyhle sloupky se většinou televizní produkce týkají spíš okrajově, jsou to spíše takové úvahy. Osobně mám rád pásmo Panorama, kde v pomalém tempu za uhrančivé hudby kamera snímá českou krajinu. Je to úplně debilní, ale fascinující.
A filmy?
Třeba když pracuji na symfonii, dívám se na akční filmy. Třeba s Van Damem nebo Stevenem Segalem. Kdybych si pustil Kubricka, asi bych se zbláznil. V akčních filmech je všechno jasné, dobro a zlo jasně definované, a jsem rád, když to dobře dopadne. V poslední době se mi taky líbil Hotel Rwanda, velmi jemně a subtilně natočený film.
Přemýšlíte u filmů nad hudbou? Jestli se tam třeba hodí?
Ano, hudbu hodně vnímám. Její náladu, to, jestli se tam hodí nebo ne. Hudba je strašně důležitá a někdy může mít ve filmu zcela zásadní roli. Jako třeba ve filmu Pianista, kdy na konci esesák zahraje Chopinovu skladbu a ta jakoby na sebe vezme všechno zlo a bídu světa. Hudba je v tomto případě dramatickou postavou.
Titulek jednoho staršího rozhovoru s Vámi nesl název "Renesanční člověk". Jak se s touto nálepkou ztotožňujete?
To úplně nesnáším! To je odporný termín, něco jako Brouk Pytlík. Spojuje se to s lidmi, kteří kušují kušují do všeho a zároveň do ničeho. Já maluju, dělám hudbu, sem tam píšu a dělám něco na zahradě. Že bych do toho ještě musel spravovat auta, vydávat knížky receptů a lítat balónem, to opravdu ne. Takže renesančním člověkem bych byl nerad.
Asi to bylo myšleno tak, že jste velmi vzdělaný. Studoval jste mimo jiného i práva.
To sice ano, ale nikdy jsem právničinu v praxi nedělal. Na tu dobu nicméně rád vzpomínám. Bylo to období propovídaných nocí, objevování všeho možného. To bylo dobré. Navíc v právu je systém, což také není od věci. Není to dojmologie.
Propovídané noci a objevování... Někdy mi připadá, že po pětadvaceti letech života se člověk stává otupělejším.
Člověk si to musí pořád hlídat a měl by na sobě v tom smyslu neustále pracovat. Když někdy něco mine, může to objevit za nějaký čas, ale hlavně by neměl vnitřně chcípnout. V mládí je člověk mnohem vnímavější, ale neznamená to, že by si tuto senzitivitu neměl zachovat až do konce svého života. Člověk by se měl umět restartovat. A zároveň jsou v životě důležitá období, kdy nechává věci plynout, nechává pracovat čas a získává odstup.
Nestalo se vám někdy, že jste si po uplynutí nějaké doby uvědomil, že se vám vaše obrazy nebo hudba nelíbí?
No jéje, třeba všechny obrazy z loňska bych nejradši všechny předělal. Jsou to takové hrbaté děti.
Je pro vás důležité, co si o Vašich výtvorech myslí diváci a posluchači?
Zrovna teď se nacházím ve stavu, kdy mě to absolutně nezajímá. Ale v začátcích pro mě byly reakce okolí pochopitelně důležité.
Váhala jsem nad touto otázkou, ale nakonec mi to nedá - Vaše tetování...
...Ale ne! No tak dobře, co byste ráda věděla?
Proč vlastně máte tolik tetování? Co to pro vás znamená?
Tetování se mi prostě vždycky líbilo, už od dětství. Je to forma bodyartu, dekorativní prvek, u kterého hraje velkou roli pohyb svalů, není to jenom pouhý obrázek. Tatéři jsou mimochodem většinou velmi manuálně zruční a šikovní lidé.
Musíte být zvyklý na pozornost, kterou vám věnují neznámí lidé. Prostě jejich pohledy automaticky přitahujete. Dá se na to zvyknout?
JAK NA MĚ PŮSOBIL
Vladimír Franz umí vyprávět. Řekla bych, že v tom hraje roli nejenom jeho paměť, vzdělán a zkušenosti, ale také prostý cit pro běžné věci. Třeba pro přírodu. Když Vladimír Franz popisuje, jak dokonale Chitussi ve svých obrazech zhmotnil ticho nad jihočeskými rybníky, nebo když mluví o zdejší krajině, rozsvítí se mu oči.
Na první pohled působí trochu přísně, ale brzy zjistíte, že je vřelý a příjemný. Když odjíždíme z vesnice, ještě za námi starostlivě zavolá, abychom dávali pozor na srny a divočáky.