Vladimír Franz: „Nemám rád samoúčelné exhibice“ (Pražská pětka)
Skládá vážnou hudbu, maluje obrazy a sám je chodícím uměleckým dílem. Většinu jeho těla včetně obličeje pokrývá tetování, které ho v očích těch, kteří umění moc nehoví, proslavilo víc než jeho tvorba. Přitom má na svém kontě celou řadu symfonií a opusů, jeho hudba je slyšet v řadě divadelních inscenací i v některých českých filmech. Jeho zjev nesouzní s obvyklou představou univerzitního profesora, přestože jím je – učí totiž na katedře činoherního divadla na DAMU. „Jsem v jistém smyslu příspěvkem k větší barevnosti světa,“ usmívá se.
Šestiletý skladatel
Kdy začaly Vaše první umělecké pokusy?
Vážnou hudbou jsem byl odkojen odmalička a své první skladby jsem složil někdy v první třídě. S malováním jsem začal asi ve dvanácti.
V šesti letech je skládání vážné hudby celkem neobvyklá zábava, ne?
To určitě. Ale mě to prostě bavilo – hrát na harmonium nebo na piano a vytvářet si na něm svoje vlastní světy. A samozřejmě jsem se průběžně chytal různých vzorů a nevzorů a tak jsem se vlastně -za jízdy - učil.
Jaký měly Vaše první pokusy ohlas?
Když v sedmi letech skládáte, okolí to vnímá velmi pozitivně. Je to fajn období, protože pokud v tomhle věku dáte dohromady něco, co má hlavu a patu, a nemusí to být ani nijak složité, budí to obdiv. Koneckonců ani Mozart jako dítě neskládal až tak složité věci – teda ne že bych se chtěl srovnávat s Mozartem, to ne (smích).
Byl jste jen samouk nebo jste získal nějaké klasické hudební vzdělání?
Samozřejmě, že co jsem se nenaučil sám, to nemám, ale dostalo se mi vzdělání – chodil jsem k panu profesorovi Vladimíru Sommerovi, což byl jeden z našich největších skladatelů druhé poloviny 20. století. Byl to člověk, který nesložil moc skladeb, ale to, co udělal, stálo za to. Jako učitel byl velice přísný, což je potřeba – člověk musí být donucen získávat technické dovednosti, zručnost, aby později mohl vytvořit, co si zamane.
Takže řemeslo je pro Vás nutnou součástí umění?
Řemeslo je důvodem, proč obdivujeme na Karlově mostě některé sochy, které vytvořil Brokoff ve dvaadvaceti letech – každého uchvátí, jak je to krásně uděláno. Co bylo podstatné na Bachovi? Řemeslo. To, že byl navrch ještě geniální, je jiná věc. Řemeslo je naprostý základ. Proto si myslím, že na vysokých školách uměleckého směru by se lidi neměli tolik věnovat jakémusi hledání identity – tu už by měl každý mít, protože kdo ji nemá, hledá ji zbytečně – ale měli by se naučit potřebné manuální zručnosti. Je mi líto, když pak vidím věci, které jsou sice dobře myšleny, ale byly by ještě mnohem lepší, kdyby je lidi uměli opravdu pořádně udělat.
Anekdota s oddálenou pointou
Od šesti jste skládal, ve dvanácti k tomu začal malovat, zkrátka odmalička jste směřoval k umělecké kariéře, přitom jste ale po základce nešel na konzervatoř a později jste místo umělecké vysoké školy zvolil právnickou fakultu. Proč? Jako byste se pořád vyhýbal tomu, úplně do toho spadnout...
Nemohl jsem se rozhodnout mezi malováním a hudbou, bál jsem se předčasné volby. Chtěl jsem mít jistotu, že to, čím se budu zabývat, bude schopno vývoje. Říkal jsem si, že anekdota může ještě chvilku trvat, než se uzavře nějakou tou pointou. Protože jakmile nastane pointa, tak je buď natolik nosná, že vám vystačí na celý život, jelikož sama sebe násobí, nebo postačí třeba jen na pět let a pak už děláte jen blbosti, protože opakujete jednu vyčerpanou formulku pořád dokola a nic jiného vám nezbývá, pakliže nechcete odejít k něčemu úplně jinému.
Studia na právnické fakultě jsou dost racionální, netlouklo se to s vaší uměleckou duší?
To se nijak nevylučuje. Racionalita se nevylučuje ani s muzikou, ani s obrazovou kompozicí a reflexí světa. To, že musím tenhle svět nějak uchopit a sevřít, dát mu tvar, vůni a souřadnice, je tvrdě racionální činnost. Hlavně se ale tehdy ještě na právech studovalo tak, že měl člověk půl roku volného času a až pak byly zkoušky. Volný půlrok jsem využíval k tvůrčí a názorové krystalizaci, nikdy před tím ani potom jsem neviděl tolik filmů a výstav, jako v tomto období. Pak přišly zkoušky a já se horempádem snažil vstřebat tisíce stránek učebnic práva. Šlo to, i když s odřenýma ušima. Abych si zapamatoval důležité pasáže, musel jsem si je zhudebnit.
Na škole jste se zapřísahal, že se právničinou nikdy živit nebudete a splnil jste to. Pomohlo vám přesto v něčem právnické vzdělání?
Znalost práva jako takového mi nikdy k ničemu nebyla, ale právnické vzdělání jako systém mi určitě pomohlo, protože svým způsobem formuje u člověka určitý způsob myšlení, který pak může využít i v jiných oborech. Navíc jsem na té škole potkal spoustu zajímavých lidí, kterých tam podle mě bylo víc než na jakékoli umělecké škole.
Dělník s titulem doktora práv
Poté, co jste dokončil studia na právnické fakultě, jste se živil vším možným, umění to ale ještě dlouho nebylo...
Po ukončení studia na právnické fakultě jsem se octl v patové situaci. Právem jsem se zabývat nechtěl a umění mě ještě neposlouchalo tak, jak bych si představoval. Proto jsem volil zaměstnání, která mi nezatížila mozek nesmysly, abych se mohl soustředit na tvorbu
Čím vším jste už v životě byl?
Myslím, že by z toho seznamu byl docela dobrý kádrový posudek pro účast v disidentském hnutí. Topiče jsem sice nedělal (smích), ale jinak jsem poznal všechny možné výrobní procesy. Byla to taková intenzivní škola života.
A i v průběhu téhle školy života jste pracoval na svých uměleckých věcech?
Na těch dělám pořád, bez ohledu na to, jestli zrovna učím na DAMU nebo vykládám vagony. Jinak by to nemělo smysl.
Kdy přišel bod zlomu, od kterého jste se už začal umění věnovat naplno?
Ten nastal tak v roce 1985 nebo 1986, když jsem díky práci pro divadlo Disk získal profesionální angažmá v Divadle pracujících v Mostě. Vstupní dveře se otevřely a já nastoupil učednickou dráhu v oboru hudebně-dramatické tvorby. Vzhledem k tomu, že v divadle všechno vzniká takříkajíc za jízdy, jsem se naučil bleskově reagovat na zadaná témata. Zároveň jsem si byl vědom, že se musím vyvarovat chyb. Byl to radostný stres. U malování jsem si asi tak v roce 1985 uvědomil, že si člověk nemá vymýšlet a začal jsem malovat, jak mi „zobák narost“ – a kupodivu ono pojmenování jevů bylo na světě.
Hamletovská suita
Dnes vás živí hlavně muzika. Co je pro vás malování – koníček?
Obojí je můj koníček, muzika i malování, ale je pravda, že muziku potřebuje daleko víc lidí. Může za to i způsob, jakým se dnes projektují reprezentativní budovy. Dnes se naprojektuje sto metrů vysoký dům a nevejde se tam ani malinká soška nebo maličký obrázek. Architekti zkrátka vůbec nepočítali s tím, že by do jejich díla mohl vstoupit ještě někdo jiný, kdo by vytvořil nějaký výtvarný gesamtkunstwerk, se kterým by ta architektura mohla dohromady docela dobře fungovat. Kdysi to fungovalo trochu jinak. Měl jsem příležitost si týden zadarmo prolézt katedrálu v Remeši od střechy až po sklepení a tam jsem zjistil, co všechno se tam vešlo – u střechy jsou výjevy z intimního života kameníků, což jsou mimochodem celkem drsná porna, zároveň am ale člověk najde i sakrální a mystické motivy, a vidí, že ta katedrála to všechno unesla a dala obživu obrovskému množství lidí. Když se stavěl barokní palác, bylo to místo, kde dostali práci architekti, sochaři, malíři fresek, dekoratéři, štukatéři, zkrátka opět obrovské množství uměleckých profesí.
Pomáhá malování muzice a muzika malování?
Vůbec ne, jsou to dva zcela odlišné obory, které samozřejmě postupem času čím dál víc těžknou, jak se člověk dostává technicky dál, takže zároveň stále víc ví, co neumí a objevuje stále víc překážek k tomu, co by chtěl. Neustále jste na různých křižovatkách a musíte vybrat tu jedinou cestu a doufat, že jste zvolil správně. Postupem času je těch rozcestí čím dál víc, a o to je to pak těžší.
Má šanci se malíř v Česku uživit jen malováním?
V malířství se stala jedna nepříjemná věc- ne že by se z něj stal byznys, ale zbytnělo takzvané kurátorství. Význam kunsthistorie oproti 19. století ve 20. století zbytněl, mnohdy bohužel na úkor výtvarného umění. Z historika umění, tj. vykladače a služebníka díla, se mnohdy stává skoro pasák obhospodařující svoji „stáj“. Tito majitelé stájí pak vytvořili nadnárodní vzájemně se podporující společenství. Problémem také je, že kunsthistorici jsou vlastně laici v tom smyslu, že nemají s výtvarným uměním žádnou manuální zkušenost a někteří dokonce ani tu kunsthistorickou, často jsou to zkrachovalé psycholožky a podobné existence. Tihle lidé pak vymýšlejí neskonalé hovadiny a opěvují různé nesmyslné trendy, které člověk vidí v různých oficiálních prezentacích – že někdo natře třeba větvičku stromu nebo si koupí tatranku a šunku a kousne si do toho. Když to člověk vidí, musí si klást otázku, kterou si kladl Igor Stravinský, když poslouchal takovou tu soudobou hudbu, u které všichni spí: Kdo to potřebuje? Umění se díky těmhle násilně vytvořeným uměle vyvzdorovaným takzvaným trendům dostává do prázdné množiny, uzavřelo se do skleněného zámku. Člověk má pocit, že skoro rezignovalo na jakýkoli moment komunikace s lidmi. Nelze se pak divit, že naprostou většinu lidí dnes vůbec nezajímá.
V jednom rozhovoru jste také řekl, že umění nesvědčí, že se vydělilo jako samostatný obor lidské činnosti.
Vůbec mu to nesvědčí, protože umění bylo vždycky něčím, co sloužilo, neboť jednou z dobrých vlastností umění zůstává ona možnost přesahu a vztažnosti k něčemu vyššímu, co je prostým lidským rozumem neuchopitelné. Tím přesahem to začíná. Ale současné umění dospělo k tomu, že už jen ilustruje stále dokola stejnou tezi, která už není zajímavá a ztrácí se moment přímého oslovení. Nikdo si pak nemůže stěžovat, že lidi nechodí na koncerty vážné hudby, protože je to opravdu úmorný, chybí tam moment překvapení, a raději chodí na muzikály, přestože většina zdejší muzikálové produkce je jenom hromada bahna a vaty.
Takže selhávají kunsthistorici i umělci?
Myslím, že ten problém je ještě hlubší, řeším to v Hamletovské suitě, která měla křest 2. listopadu v Café Louvre. Jde o selhání inteligence jakožto stavu ve 20. století. Nejde o to, že v televizi běží nějaké přiblblé soutěže, kapitál je vždycky bezuzdný a vždycky si najde způsob, jak vydělat prachy. Problém je, že i fůra vzdělanců a zejména polovzdělanců říká: Ale na tom asi něco bude. A tyhle stupidity plní titulní stránky týdeníků, kde by neměly co dělat. Chybí rozlišovací faktor, schopnost stupiditu pojmenovat jako stupiditu, na které nic zajímavého není. Moment pojmenování je důležitý, lidi mají rádi pojmenování. Když proběhl norimberský proces, nešlo o to, někoho potrestat, ale ukázat prstem, že toto je špatně. Od té doby to všichni víme. V případě analogického systému v Sovětském svazu se tento moment nekonal a díky tomu si dnes stále ještě spousta lidí na světě myslí, že Stalin, který má na svědomí přinejmenším 70 milionů mrtvých, byl v podstatě hodnej člověk. A tenhle moment rozlišování se týká i věcí drobných. Bohužel lidé, kteří by měli věci pojmenovávat, selhávají. Dnes se místo toho neustále vymýšlí, jak přiblížit vážnou tvorbu obyčejnýmu člověku, což je nesmysl. Obyčejný člověk je sofisma, kterým se zaklínaly všechny diktatury – vždycky chtěly, aby umění bylo takzvaně pro lid. Lid nezajímá umění a pokud ano, najde si ho. Ale program klasické stanice nevylepším, když do něj budu míchat prvky, které patří do rádia Kiss. Barokní salón nepřiblížím lidu tím, že tam umístím kadibudku se srdíčkem. K tomu odkazuje i obálka Hamletovské suity, na kterou jsem se nechal v docela drsné podobě nafotit, nesouvisí to ale s nějakou mou jinou orientací, jen jsem si tak ironicky rýpnul, co už by ten Hamlet musel dneska udělat, aby měl šanci, že si toho někdo všimne.
Jestli jsem to dobře pochopil, nejste přítelem samoúčelných exhibic?
Ne, to vůbec ne. Anebo by ta samoúčelná exhibice musela být třeba Las Vegas, protože pak už překročí míru natolik, že to má smysl. Obyčejná rozhledna není nic, ale když je to Eiffelovka, která má 300 metrů, dostává to najednou pochopitelně nový rozměr. Newyorkská dvojčata bylá ohyzdná, ale přesto dostala nový rozměr tím, že trčela do výšky skoro půl kilometru. Je to odvaha, která chybí spoustě těch jiných exhibic. Tady se vede spousta keců o tom, jak si někdo strčí prst do nosu, vystavují se fotografie, co vypadají jako rozostřený roh stolu, které by zvládl kdokoli, komu dáte do ruky foťák, zkrátka pozornost se upírá na takovéhle banality, ale skutečně pěkných věcí, které jsou třeba i někde vystaveny, se lidi, myslím takoví ti rádoby teoretici, bojí. Jako by tu byl strach ručit životem za dílo, ručit za určitou velkorysost gesta. Bez toho je to ale absolutně nezajímavá věc, protože ve světě, kde padají půlkilometrové mrakodrapy, mi připadá naprosto nesmyslné strkat si prst do nosu a dělat z toho velkou věc.
Lesk a bída moderní architektury
Dotkli jsme se už tématu, jak selhává moderní architektura. Vy jste od dětství spjat se Smíchovem, jak vnímáte jeho stále probíhající proměnu?
Smíchov pamatuji z dob, kdy z pivovaru jezdily vozy tažené koňmi, sudy byly ještě dřevěné a vážily se tady na váze. Ten čas není relativně až tak dlouhý, ale ta proměna, která se během něj udála, je obrovská. Z té porevoluční proměny Smíchova mám, přiznám se, smíšené pocity. Tady byla jedinečná šance udělat v centru Smíchova, které je jedním z nejvytíženějších center v Praze, reprezentativní budovy, a zároveň je zasadit do rámce zeleně. To, co se tu stalo, mi připadá jako začátek normalizace a sedmdesátých let. Přitom stačilo tak málo: kdyby třeba budova Mladé fronty byla jen o patro nižší, zůstaly by průhledy do zeleně zachovány. Namísto toho celou oblast centra Smíchova sevřely vysoké budovy. Vadí mi také to, co se děje s horní oblasti Prahy 5, tedy oblastí za Radlickou ulicí nahoru, která byla kdysi jakousi chatovou oblastí doby baroka, kde malostranští šlechtici a patricijové měli své usedlosti – to byla Šmukýřka, Šalamounka, Santoška, Demartinka, Nikolajka a další. Paradoxně tato část Prahy 5 vydržela nezměněná celou éru prvního dravého kapitalismu a najednou, až v poslední době, tu začínají uprostřed barokních zahrad vznikat luxusní bytovky, které tu barokní zahradu ničí. Chápu, že jsou to všechno nějaké peníze do rozpočtu, ale je třeba si uvědomit, že horní Praha 5 je oproti jiným pražským čtvrtím poměrně zachovalou krajině-urbanistickou koncepcí z doby baroka. A tyto ostrůvky v podobě barokních usedlostí by měly při tom prorůstání přírody a civilizace zůstat zachovány, místo aby byly za každou cenu zacpány jakoukoli výstavbou. To ještě trnu, co vznikne na místě uhelných skladů. Bojím se, aby se celá tato oblast neproměnila v jednu velkou betonovou džungli, jako se to povedlo na Andělu. Tohle opravdu nejsou pole na východ od Prahy, kde je jedno, co tam stojí, tady funguje barokní koncepce krajiny, která je v podstatě scénografií. Na druhé straně se mi líbí postupná proměna Košíř, které přestávají být takovou tou klasickou periferií.
Máte jako výtvarník blízko k architektuře?
Mám, logicky, ty dva obory spolu souvisí. Ne že bych uměl naprojektovat důmk, to ne, ale člověk už něco viděl a něco cítí. Není všechno špatně, vznikl třeba zajímavý pokus o marťanskou architekturu, když už se musí stavět tyhle megastavby, v podobě Galerie Butovice. Nebo budova spořitelny naproti, která je ukázkou luxusně střízlivé, krásné architektury, chtělo by to jen víc vyvážit zelení. Krásným příkladem moderní architektury je Tančící dům. Naopak tam pod Vidoulí vzniklo cosi v podobě čtyř nových domů, co má v názvu slovo zeleň nebo zahrada, ve skutečnosti je v okolí poušť a ty čtyři domy připomínají čtyři reaktory černobylské elektrárny.
Vyjmenoval jste i nějaké ukázky moderní architektury, které se vám líbí, nejste tedy nepřítelem moderní architektury?
Žijeme v moderní době, takže je jasné, že nebudeme stavět gotické hrady na kopcích, to v žádném případě. Ale myslím, že je špatně, hlavně v době, kdy se pořád volá po ekologii, že ve skutečnosti je ta ekologie všem úplně volná.
Cesta z města
Nakolik je pro Vás a pro vaši tvorbu důležitá příroda?
Pro mě je příroda velmi důležitá. Vyrůstal jsem na Smíchově, v tom čase končila Praha 5 u Motorletu, za ním už byly pustiny, kam se chodilo v zimě sáňkovat. Jinonice, to byla vesnice ztracená daleko v přírodě, kam se jezdilo v neděli na výlety. Takže jsem byl přírodou obklopen i tady v Praze.
Jak na Vás působí současná Praha? Uchovává si podle Vás něco z toho kafkovskomeyrinkovského mystéria?
Víte, Praha je bipolární. Na jednu stranu je tu taková ta Praha kvetoucí a jasná, seifertovská, na druhé straně se po revoluci začala z Prahy dělat jakási magickopatogenní zóna, v níž turisti mohou kdekoli potkat zrůdy, příšery, Golema, Kafku a Havla. Byl to zčásti i reklamní tah na přilákání turistů a já si myslím, že je to hodně jednostrunný pohled. Skutečně nevnímám Prahu jen jako tu oprýskanou, depresivní, takzvaně magickou Prahu, ona dokáže být i zářivá, t ř e b a když sněží nebo když v květnu kvetou stráně.
Jak vnímáte sílící turistický ruch v Praze?
Prahu si bez turistů neumím představit. Vždyť se jedná o jedno z nejkrásnějších měst světa. Turismus je však dvousečný. Taková města jako Praha, Český Krumlov, Třeboň nebo Telč turistiku potřebují, oživuje je. Na druhou stranu nesmí turistický ruch převálcovat charakter města, protože v tom případě se z něj stanou jen kulisy a duch místa je zcela pohlcen turistickým průmyslem. To samé se děje na Horní Šumavě, kterou jsem v devadesátých letech celou prolezl. Tehdy to byla pustina, dnes to připomíná Karlův most. Proto jsem změnil působiště a zvolil jsem Nepomucko, které není zajímavé ani z hlediska lyžaření ani z hlediska takzvané turističnosti a přitom se na všechny strany rozkládá krásná krajina.
Jak často vypadáváte z Prahy ven?
Jak můžu, protože v současné podobě je pro mě Praha skutečně místem setkávání s lidmi, ale určitě ne místem k práci, na tu potřebuju být někde v klidu.
Když tvoříte, zavřete se do klidu?
Ne, nemusím se zavírat do klidu, ale potřebuju určitou časoplochu, protože nemám rád, když dělám deset věcí najednou, je důležité dělat jednu a pořádně a pak to může být udělané i rychle. Stačí jen pár dní klidu a jde to, spoustu věcí jsem schopen vymyslet třeba za chůze, když jdu na houby nebo přes pole.
Jako dítě jste neznal pravidelné ježdění na chatu, protože jste žádnou neměli.
Díky tomu jsem s rodiči vyrážel na výlety všude možně a poznal tak celé Čechy.
Teď, když vyrážíte pryč z Prahy, vyrážíte na chatu?
O chatě bych nemluvil, ten objekt je bývalá hospoda a já ho nechápu chatařsky či chalupářsky, je to spíš něco na způsob loftu. Chata jako místo, kde člověk něco zvelebuje a kutí, není nic, co by mě bavilo.
Nejste kutil?
Ne. To poslední, co bych doma dělal, je něco zvelebovat. To si dovedu spíš představit, že bych přeoral pole pluhem, než že bych se věnoval chalupaření. V Čechách je ale z nějakých podivných důvodů kutilství pevně zakořeněno. Mám tuto zemi rád, ale když jsem naštvaný, říkám, že smyslem českých dějin je kutilství a že Češi jsou tu proto, aby se pobavili Němci. Kdoví?
Roman Peterka, Pražská pětka (Měsíčník městské části Praha 5), listopad 2005