Vladimír Franz píše Janu Jakubu Rybovi
Bývají zimy kruté. Přemrzlý sníh trčí kolmo. Hvězdy jak jehly a šipky míří k severu. Pastýři, nedbajíce žen, obcují se stádem. Náhle světlo. Záře na jihovýchodě, zář. Krávy se zvednou, líně se loudají. Jasnost nad Betlémem. A pastýři? Jakube Jene Rybo. Buď pozdraven. A nebyla noc. Jiskrná, plná zářícího jmelí. Divže nekvetly jehnědy. Vánoce na blátě. Žádná půlnoc, neboť žádná půlnoční. Tedy, odpoledne, mimo čas mešní. Pastorela! Pastýři vykračují, bahno mlaskavě přilnulo k botám, od Třemšína se žene další déšť. Konec legendy o jedné premiéře...
Až odzvoní Vánocům, půjdeš na procházku. Jen tak, lesy, lelkem k Padrti, na Marásek, Prahu nebo, nedej Bože, až k Toku. A teď ať si už konečně mrzne, ať se sype, ať je na metr prašanu nad tajnými skrýšemi ryzců, co já vím kde. Děti jich vždycky donesou koše. Hodně dětí... Vzorný učitel... Zasloužilý, řekli by později, a dostal bys metál. Dost na tom, žes vyhrál spor s farářem. Na arcibiskupském panství! Měl tě prý uštvat. Ostatně Salieri taky otrávil Mozarta.
Když jsi přivandroval z Přeštic na studia do Prahy, zahlédl jsi ho? Co Mozart? A co Haydn, který měl již dávno hotovou 1. symfonii v Dolní Lukavici, z Přeštic coby kamenem.
Kamenem do Lužan! Anebo raději ne, teď sem jezdí Dvořák a vypadá to na pěknou luční mši. A Suk? Seznámí se v Lužanech se Zeyerem. J. J. Rybo, víš-li, anebo nechceš. Bloumáš s pastýři? Kohopak pohltí napoleonská vojna? Někteří dojdou... Snad.
Buky, co přerostly rozhlednu, jsou nabroušeny. Chodíš dosti často k Třemšínu. Výhled? Kdeže k Šumavě, za níž se začíná konec světa. Máš 70 mší, ale já Ti ukážu Zhůří a Roklany. V lesích nastláno šťavelem, pod zemí zpívají kovy. Je duben...
Na obláčku v bílém jásotu trnek sedí Dvořák. Směje se na celé kolo, když vidí jak nemotorně vstává a ubírá se ránem z Vysoké na mši do Třebska. Znáš varhany v Třebsku, J. J. Rybo? Mizerné, že. No, nechme toho. Dvořák nechá postavit nové a pak se vypraví zpět oklikou. Skládat, jakože zpívají ptáci, jakože kvete obilí. Taky se rád toulá... Za chvíli dorazí Suk. S kyticí janovce. Zami... Šup s ním do besídky. Zamilovaný! Zamknout a nepustit a opisovat noty! »V přírodě«, »Othello«, ach... Suk vyškrabuje neslušné obrázky do dřeva altánu, zaujat, nepostřehl rachot padajícího kamení kdesi na hřebenu. Chtějte po romantikovi, aby po něm nezůstala spoušť. Na Valdeku nocuje Mácha. Vylekal vlkodlaka. Zmatený výr se třepotá v proudech ostrého světla - prcháme s Jiřím Pokorným o život - cosi lesklého upustil do lesů... A zase ty hodné děti. Co hledáš v košíku pod ryzci, J. J. Rybo? A mši a pastorely - jaká asi bude letos - a pastýři oběšení na posedech - mrazivá? Den přeslavný jest k nám přišel, v němž... Voda. Vlažná voda. Už vynesli smrtku. Už plave k Březnici. Jako Seneca.
Jezulátka otřesně rychle stárnou J. J. Rybo - to lesklé, upuštěné výrem! Dneska je obzvlášť dobře vidět Kleť, Boubín. Navzdory oblaku pylu z jehněd, Rybo, v tom lese není dobře, budeš-li chtít... V němž má býti každý vesel, radujme se? V hustém hloupém mlází dobrém leda tak pro čirůvky... Já se mám dobře, Jakube Jene Rybo, jak se máš? A nezapomeň sebou vzít, až půjdem spolu do Přeštic... Rozhodně! Na sochu prasete. Přeci víš, tu co stojí před jatkami, hned vedle Dientzehoferova chrámu s Preislerovou freskou. Tak, napříští týden.
Vladimír Franz, Divadelní noviny, leden 2002