Vladimír Franz skládá opery a symfonie a věří, že přijde jejich čas
Je profesorem na DAMU a za scénickou hudbu má čtyři Ceny Alfréda Radoka. Vladimír Franz se však chce prosadit i jako výtvarný umělec a autor vážné hudby, což není tak úplně jednoduché.
Od umění požadujete, aby se "dotýkalo tajemství světa", bylo trvalé a opravdové. V minulosti jste odmítal performance, protože jsou "jen jako na chvíli a pak se jde domů". Ale v létě jste z třiceti tun postavil na Václavském náměstí "stavbu" a pak ji nechal rituálně rozmetat? Nebyla to samoúčelná exhibice?
Stavba Babylonské věže z písku a její následné rozmetání ukončovalo výstavu Sculpture Grande v centru Prahy. Byla to taková letní pomíjivost, nedával bych to do nějakých kunsthistorických kategorií. Vzniklo to úplně náhodou. Odmalička jsem v létě z písku budoval říše, kde byly i hory a města včetně klášterů a katedrál. V Třeboni je vynikající jíl... Ale je pravda, že pokud člověk udělá hromadu písku na Václavském náměstí, tak to má asi dvacetkrát větší mediální dopad, než když tři čtvrtě roku pracuje na symfonii nebo opeře.
Teď na Václavském náměstí v Gallery Art Factory představujete své oltářní obrazy. Jak šestimetrová plátna vznikala?
Pravidelně se zúčastňuji mezinárodního sympozia Velký formát ve Valticích na jižní Moravě. Tam se vždy v červenci sejdou umělci, kteří během deseti dní musejí udělat velký obraz. Člověk musí uvažovat jasně jako lidé, kteří v baroku dělali fresky. Nahodili si vápno a do večera to muselo být hotovo, protože jinak by to zaschlo.
Dříve práce oltářních mistrů sloužily k chvále Boha. U vás to vypadá spíše na chválu apokalypsy lidstva.
To je otázkou. Každá doba přistupovala k zobrazování Ježíše podle vlastních reálií. Rubens ho také namaloval jinak než Mistr třeboňský.
U vás je to Mickey Mouse...
Ale já si tím nedělám legraci z náboženství. Pouze jsem do výjevu Poslední večeře Páně nebo Zmrtvýchvstání promítl dnešní způsob uvažování. Myslím, že pohromou pro vztah člověka a Boha v Evropě bylo osvícenství, vznik racionálních proudů v uvažování. V tom je nevýhoda euroamerické civilizace oproti arabské, kde Alláh je organickou součástí lidí. U nás už Bůh v nás není. Ten myšák Mickey - já proti němu jinak celkem nic nemám - je tam zase jako symbol určitého způsobu uvažování. U nás se často něco nekriticky přebírá bez jakékoli vztažnosti s českou kulturou. "Apoštolové" z mého plátna nesou různé nápisy se vznešenými pojmy. Dnes kdokoli - třeba i Kaddáfí - vypouští slova jako humanita, lidstvo a demokracie. Obávám se, že kdyby se dělala anketa Co je to humanita?, řada lidí by odpověděla, že je to rozdávání čehosi zdarma na ulici. V mých obrazech je obsažena ironie, ale je tam i sebeironie.
Vladimír Drápal v katalogu píše, že tuto apokalypsu sledujete v "sarkastickém šklebu potetované tváře". Je toto váš postoj?
Pan kolega vyrůstal z kořenů českého undergroundu. Já ne, a tak bych to nenazval takhle křečovitě. Nazval bych to normální ironií, kterou používal Thomas Mann nebo Gustav Mahler. Je to takové telefonování s Pánem Bohem. Každou věc, byť s sebou nese nějakou zlomyslnost nebo varovnou informaci, dělám s pozitivním nábojem. Pokud je kolem něco negativního, pak to sám odstonávám. Není mým cílem lidi deptat a ukazovat hnusné věci. I přes varovné prvky se lze dobrat k tomu, že na světě může být hezky.
Malujete nejen štětcem, ale i rukama. Na jednom plátně Třeboň, Třeboň! jste obtiskl své tělo. Jak jste to udělal?
Třeboň je místo, kde jsem se formoval, kde jsem od dětství trávil spoustu času. Při práci na obraze jsem se s plátnem dostal na druhý, neturistický břeh Lipna. Bylo tam překrásně, nikde nikdo. Celý jsem se potřel žlutou hlinkou a obtiskl se na plátno. Pro mě je fyzický kontakt s dílem strašně důležitý.
Víte, že v tisku nejsou o vaší současné výstavě vůbec žádné zmínky, žádné recenze?
Jestli to tak skutečně je, pak to lze brát jako důsledek mé solitérní cesty. Nepatřím do žádných part, nikde s nikým nevysedávám, ani nikomu nelezu do zadku. V hudebním oboru se s některými skladateli navzájem velmi hluboce ctíme. Ale pak jsou někteří takzvaní kulturní pracovníci, kterým se nevejdu do grafu.
Vy jste dokonce devadesátá léta v českém výtvarném umění nazval obdobím diktátu kurátorů a kunsthistoriků. V čem jste to pozoroval?
Panovalo přesvědčení, že musíme dohnat, co se kde šustlo. A ačkoli jsme měli od mnohých uměleckých postupů už dvacetiletý odstup, převzaly se mnohdy nezábavné věci. Při " perestrojkovém svazáctví" u nás vyhřezly dvě skupiny. V prvním případě došlo k institucionalizování poetiky Tvrdohlavých či Divadla Sklep. Já proti nim osobně nic nemám, je to milé, ale když se recese institucionalizuje, vypadá to podivně. Na druhé straně se tyčila převelevážná skupina kolem Revolver Revue s tendencí protahovat to " žalování ve sklepě" a s touhou po vznešenostním uctívání generace šedesátých let, byť úctyhodné. Toto jsme si museli užít a vyžrat.
Lze říci, že jako jeden z mála výtvarníků uznáváte ředitele NG Milana Knížáka. Proč?
Vážím si ho, protože vždy říká, co si myslí. Proto ho taky tolik lidí nemůže vystát. Jeho dílo - na rozdíl od ostatních vrstevníků - bylo vždy otevřené, dýchalo. A myslím, že bude po letech oceněno. U nás je jinak spíše tendence vše uzavřít a zapouzdřit. Třeba já jsem si před dvaceti lety znepřátelil spoustu lidí a zkomplikoval si vlastní cestu, protože jsem se postavil za dílo malíře Andreje Bělocvětova.
Jak jste ho poznal a co vás k němu tak táhlo?
Jeho paní dělala provozní v Dětském domě, kde jsem ve svém dělnickém období po dokončení právnické fakulty dělal uklízeče. Mně se to dílo nejdřív nelíbilo, ale po čase jsem pocítil potřebu ho zase vidět, a tak jsme byli pak v intenzivním kontaktu. Za normalizace žil téměř patnáct let pouze ve svém žižkovském bytě a vlastně nevycházel. Jeho dílo je velice tvrdým, někdy až zlým pohledem na svět. Přestože jsou mnohé jeho obrazy vysoce poetické, není to poetika smířlivá či sentimentální. Tím se zcela vymykal kontextu jistého intimismu českého výtvarného umění. Jeho solitérství mu znemožňovalo, aby se konfrontoval s historiky umění. I když jeho dílo není úplně blízké mému způsobu nazírání světa, bylo mi okamžitě jasné, že je na světové úrovni. Věděl to i Milan Knížák. Proto taky hned zkraje svého působení v Národní galerii obrazy Andreje Bělocvětova vystavil. Posléze se snažil nějaká díla dokoupit, ale vzbudilo to takovou nevůli v Radě NG, že i Milan Knížák musel couvnout.
Vy jste uznáván za svou scénickou hudbu, ale snažíte se prorazit i se svou symfonickou a operní tvorbou. Hraje ji vůbec někdo?
Třeba teď v únoru zazní na koncertu Pražského filharmonického sboru má komorní kantáta Tractatus Pacis. Složil jsem ji v roce 1997 na objednávku dirigenta Romana Válka pro brněnský Ars Brunensis Chorus. Vyhráli s tím dokonce jednu mezinárodní sborovou soutěž. V době našeho vstupu do EU si na skladbu, která je psána na text návrhu mírové smlouvy Jiřího z Poděbrad, vzpomněl ministr Pavel Dostál a prosadil ji jako součást slavnostního koncertu.
Je třeba zmínit, že Tractatus Pacis není jednoznačně radostnou skladbou. Má dovětek z Apokalypsy, kdy sbor propuká v řev a hořký smích. Co tím naznačujete tvůrcům Evropské unie?
Text Jiřího z Poděbrad je prvním pokusem o evropskou ústavu v 15. století. Jde o to, že ty exkluzivně vypadající věci musejí být nějak lidsky naplněny. Když to vezmeme de iure, tak ústava Sovětského svazu roku 1937 taky vypadala jako jeden z nejdemokratičtějších dokumentů světa. Tedy jednou věcí jsou proklamace o Evropské unii a druhou její skutečné naplnění. To se zjistí, až když bude vystavena nějakému tlaku nebo nebezpečí. Buď se to rozpadne, nebo utuží, čert ví.
Ve vaší první symfonii - Písních o samotách - z roku 2003 se objevuje pochod Mickey Mousů, exaltované deklamování Brechtova textu, pak motiv Tomanovy básně Leden. Na závěr je lidský rod sice nasycený, ale dětský zpěv Aleluja překrývají ječivé sirény zániku. To jsou asi zase netradiční výrazové prostředky...
Písně o samotách je velmi klasicky vystavěná čtyřvětá symfonie, kde se zpívá na Nietzscheho texty. Je to hodinové monstrum, které ulétne, jako by trvalo čtvrt hodiny. Je pravda, že s orchestrem nakládám, jako by to byla punková kapela. Ne že bych používal punkové postupy, ale že vytahuji nástroje, jako by byly z plastu. Vzpomínám si, jak jsem ve dvanácti letech poslouchal u dědečka v Ostravě Mahlerovu 3. symfonii. Jeho způsob, jakým míchá vysoké a nízké, mě fascinoval. Nesmíme přitom zapomenout, že ještě na začátku sedmdesátých let byl Mahler pro většinu - kromě několika odborníků - dekadentní kapelník, který vykradl, na co přišel. Jeho boom nastal až v osmdesátých letech.
Tedy to dává naději, že chvíle pro vaši symfonii ještě přijde...
Říkal mi to například hudební skladatel Václav Riedlbauch a i jiní lidé. Šéfdirigent Pražské komorní filharmonie, Švýcar Kaspar Zehnder, který není vázán na české kulturní prostředí, si jako téma na příští ročník Pražského jara zvolil moji operu- oratorium Ludus Danielis. Dramaturg festivalu však prohlásil, že jen přes jeho mrtvolu. Když se člověk uvede divadelní hudbou, tak si pro něho odborné kruhy vytvoří přihrádku, kterou nerady mění.
Kým je pro vás tento mladík? (na černobílé fotografii s dítětem)
To jsem já, když se narodila dcera. Dnes je jí už osmnáct. Odhaduji to na duben, květen roku 1989. Byl jsem zaměstnán v Divadle pracujících v Mostě. Nepřízní lidí, kteří jsou tam mimochodem dodnes, jsem v té době mohl dělat jen nějaké hudební adaptace. Tak jsem měl čas na vlastní skládání, psal jsem první verzi oratoria Ludus Danielis o svědomí mocných.
V knižním rozhovoru se zmiňujete o své tehdejší subtilní nervové soustavě. Jde o věc, kterou se vám podařilo zbytnit?
Určitě. Byly doby, kdy jsem ze sebe v samoobsluze nedovedl vykoktat, že chci rohlík. Byl jsem nesmírný trémista. Dnes pro mě není problém mluvit čtyři hodiny v plné aule. Tenkrát bych vydával jen zajíkavé zvuky a koukal, kudy mohu utéct.
Vladimír Franz o svém tetování
"Pro tetování jsem se rozhodl proto, že se mi to líbí a myslím si, že je možné opticky ze svého těla vytvořit objekt na pomezí virtuální reality. Je to zároveň i druh sebeironie a pomsta za smrtelnost a nedokonalost. Rozhodně to však nedělám z nějakého vzdoru."
"Pro mě to není způsob úniku."
"Za obranný mechanismus to rozhodně nepovažuji."
"Já to vnímám především jako svůj individuální estetický názor a výraz. Bohužel společnost jako celek většinou sleduje právě ty falešné a nepodstatné stopy, které o ničem nevypovídají."
"Je mi dobře v estetické normě, kterou jsem si vytvořil."
V baru Krásný ztráty, únor 2005
"Tetování jako fenomén se mi odjakživa líbilo, tak jsem si říkal, že se to zrealizuje. V každém případě jsem to bral jako formu jakéhosi bodyartu nebo bodydesignu, který ale jde na doraz... Teoretici, kteří by to měli zhodnotit z hlediska kunsthistorického, se k tomu chovají jako nějaká vyděšená hospodyně z Horní Dolní."
Časopis Crazy Style, 3/2005
"Každopádně myslím, že jsem spokojenější nyní, když to mám, než když jsem to ještě neměl."
Chat na Tiscali. cz, únor 2006:
Jste na válečné stezce?
Ano, ve vlastní válce.
Má Ida (přítelkyně Ida Saudková, pozn. red.) také nějaké tetování?
Zaplať pánbůh nemá.
Existuje nějaký zlomový okamžik ve vašem životě, který vás přiměl právě k tomu, vydat se "svým" směrem v otázce image?
Na takové otázky odpovídám už 17 let. Ptejte se, prosím, chytřeji na něco jiného.
Prof. JUDr. Vladimír Franz (1959)
Narodil se v Praze, navštěvoval gymnázium v Košířích, v letech 1978 - 1982 studoval na Právnické fakultě UK, byl členem autorského divadla Kytka, tři roky střídal různé dělnické profese, vedl zájmový kroužek mládeže na učilišti, soukromě studoval malbu u Karla Součka a Andreje Bělocvětova, od 2. poloviny 80. let se věnuje scénické hudbě. Má na svém kontě 120 hudebních dramatizací, čtyřikrát byl oceněn Cenou Alfréda Radoka (Bloudění, Hamlet, Marketa Lazarová, Znamení kříže).
Jeho domovskou scénou je pražské Národní divadlo. Napsal pro ně mimo jiné operu Válka s mloky a balet Zlatovláska, na DAMU vede Kabinet scénické hudby. Je rozvedený, žije s fotografkou Idou Saudkovou.
Kamila Klausová, Týden, 20.11.2006