Vladimír Franz
Seděl jsem u stolu v kuřácké části Café Savoy a čekal na Vladimíra Franze. Občas jsem se s židlí nahnul tak, abych viděl za roh, na vchod kavárny a předběhl tak okamžik překvapení příchodu Vladimíra Franze. V momentě, kdy moje židle svírala s podlahou kavárny úhel téměř 45°, zazvonil telefon. „Dobrý den, Vladimír Franz. Omlouvám se, zkoušel jsem prváky a bylo jich víc, než jsem čekal. Jsem u vás za sedm minut.“ Vrátím se zpět nohama na zem. Venkovní dusno prostupuje otevřenými okny kavárny, stahují se mraky. Chystá se letní bouřka. Připravuji se na rozhovor. Vladimír Franz vchází dovnitř. Poznávám ho naprosto bezpečně na první pohled, přesto, že jsme se spolu předtím nikdy neviděli. On mě ne. Snažím se proto upoutat jeho pozornost, vstávám, mávám. Zachytil moje signály a míří ke mně. Vítám ho u našeho společného stolu.
Po úvodních slovech přistupujeme volně k rozhovoru, zapínám diktafon:
Kdo/jaké hudební skupiny vás ovlivňovaly za studentských let? Kdo byl vaším hudebním guru?
Guru byli různí, v pěti letech to byl třeba Smetana a ve dvanácti Wagner, zejména pozdní Wagner jako Soumrak bohů a Parsifal. Předtím ještě Mahler, vzápětí přišel Janáček. Najednou přišel Penderecki, Bruckner, Martinů, kterého jsem znal veškerého dostupného. Když zakládali společnost Bohuslava Martinů, tak já znal všechny ty věci už dávno. Byla spousta objevů.
…a z těch současných?
To je těžký, poslyšte. Já mám rád muziku, to je základ. Skládám sám od šesti let. Ve druhé polovině 20. století se bohužel často stává, že se skladatel pro samou konstrukci, v rámci hledání svobody, a komplikaci, kterou si naložil, pak nedostane k vlastní muzice.
…ztratí se v kompozici?
Ne, on se v ní neztratí strukturálně a logicky, ale ztratí se logika srdce a proč je to muzika. Je úplně jedno, jestli je to gregoriánskej chorál nebo někdo v 60. letech 20. století, nebo je to Dvořák, Schubert, nebo kdokoliv jinej. To buď je, nebo není. To je stejný princip duchovní hudby. Ta pro mě není spjata pouze s náboženskou tématikou. Pro mě je tisíckrát duchovnější třeba Slovanský tanec nebo Radeckýho Marš, než tuny a tuny špatných mší nebo skladeb, který si berou Pána Boha do huby. Protože ve skladbách, o kterých jsem mluvil, se vznáší zkrátka Duch Svatý, a proto je to hudba duchovní.
Dneska se i ve výtvarném umění vydává kdejaké šoupání nohama či pochrchlávání v kostele za duchovní umění. To je blbost.
Co se týče muzikálnosti, tohle by se nemělo ztratit a mělo by se k tomu vrátit. To není o prostředcích. Třeba Sofie Gubaidulina je velká skladatelka, i když používá v hudbě mnohdy protivné prostředky, jako používají mnozí jiní, akorát při jejích skladbách se člověk najednou probudí, zatímco u těch ostatních usíná. To je ten dar, buď kterej tam je u toho přenosu, nebo není. Takovej dar má z našich skladatelů třeba Ivanka Loudová, jíž si hluboce vážím, mám ji rád. Pro mě byla dalším takovým... kdysi, když jsem se formoval ve dvaceti pětadvaceti letech... scénická tvorba Jana Klusáka, určitě jo.
... a ze zahraničí?
Sofie Gubaidulina, určitě Luciano Berio, kterej neztrácel kontakt s posluchačem. Je vidět, že měl sám jakousi divadelní hudebně-dramatickou skupinu. Samozřejmě je to velmi precizně strukturovaný, ale i přesto se tam dostává muzika, komunikace. To se týká i Schönberga, kterej v mládí dokázal zinstrumentovat vídeňskou operetu a kdyby na to přišlo, tak by uměl udělat i šlágr. On samozřejmě tou cestou nešel. Jaroslav Ježek má vážnou tvorbu, kterou by asi mnoho lidí... třeba Duo pro dvoje housle,... taky neskouslo. Myslím, že i ten moment komunikativnosti i schopnosti napsat něco úplně (jak se tomu dneska říká) užitého není žádná hanba. Myslím, že člověk s melodickým darem by se neměl nutit do jakýchsi znějících struktur – i když je to v módě. To máte stejné jako Straussovy valčíky... jsou tisíckrát lepší, než tuny špatných symfonií.
Navštívil jste letošní ročník Pražského jara?
Letošní ročník Pražského jara jsem nenavštívil vůbec, protože jsem trávil veškerý čas v Národním divadle na dokončování Konce masopustu a jednak kompozicí Sto roků samoty pro divadlo ABC, takže jsem měl co dělat. Zkrátka stačil jsem si sám – bylo nutno obdělat vlastní zahradu, a nestihl jsem už bloudit po cizích záhumencích.
... měl jste z programu něco vytipováno?
Určitě by mě zajímala ta „Šestka“ Mahlerovská, kterou mám doma v partituře a znám ji zpaměti.
... a co jeho Symfonie Tisíců?
Na ní se nedá udělat nic dobře ani špatně, to je takový monstrum, že už je to úplně jedno. Ta první věta Veni Creatur Spiritus je krásná, zejména v takových tichých místech, jsou tam mnohá překvapení a přepadení. Ale ten masiv – no tak tam lze souhlasit kdysi s dirigentem Vladimírem Válkem, že si u tohoto nepřipadá jako dirigent, ale jako výpravčí.
To je taková věc, kterou nemůže ani zachytit nahrávka. Protože nejde zachytit tisíc lidí a ještě mega orchestr jak řve a duní... já ji mám moc rád, ale je to přes míru.
Sledujete současnou pop hudební scénu (českou / zahraniční)?
Paradoxně to jde úplně mimo mě. To neznamená, že bych neregistroval, spíš uvažuji o interpretech, což bohužel já sám nejsem – leží mi 150 písniček, některý by byly dobrý, ale akorát bych je musel zprodukovat.
Mně na popu trochu vadí jednoduchost struktury. A člověk si taky občas chce přečíst něco delšího, než je jen slogan. To neznamená, že bych si nevážil třeba R.Holýho a mnohých dalších skvělých muzikantů. Ale muzika mě obklopuje a je to stejné jako bych dělal v cukrárně, taky večer už si nebudu dávat věnečky k večeři, větrník. Jsem dalek toho, abych tady říkal, že vážná muzika je něco hoch a tohle to je..., jak jsem uváděl u Strausse... To ale neznamená, že bych si nevážil melodického talentu Michala Davida, ale poslouchat to nemusím.
Například 60. léta nám dala obrovské kvantum písní, šlágrů...
... bezesporu, ano. Karel Hála, velmi zajímavej zjev je Gondolán.
... oproti tomu má dnešní tvorba většinou jepičí život. Proč?
Těm lidem to počítač prostě nenabídne. Je to taková prefabrikovanost uvažování. Není den, kdy by v Praze nevypukla nějaká směs známých půltaktí, dvojtaktí jenom slepenejch dohromady, která se hrdě, leč neprávem, nazývá muzikál. Pomalu není slavný téma, který by touhle omáčkou nebylo protažený. O tom všem jsou ty Superstar.
Mohou soutěže tohoto typu nabídnout, nebo „udělat“ zpěváka zpěvákem – profesionálem?
Je to pračka na prachy, masáž a lidová zábava. Umělec je o tom, že něco říká. Jestli to krká nebo říká hlasem andělským je jeho problém. Člověka, který zvítězil v Superstar, čeká dlouhá cesta změnit se ze cvičené opice v osobnost.
„...už prší, bouřka je tam...“
Já si nemyslím, že Karel Kryl uměl nějak valně zpívat, ale jde o to, že v sobě nesl velký a skutečný hněv nad nespravedlností světa. Tam to začíná být zajímavé.
Když pak totéž zpívá třeba Dan Landa, tak je to sdělení pro sentimentální country instalatéry. Důležité je, kdo to říká. Mně student dal ve třeťáku nějaký písničky, docela se mi líbily, a to jsem netušil, že to bude raketový start Tomáše Kluse. Přeju mu to!
„... no liják, pěkná tropická bouřka, porostou houby... “
Vystudoval jste právnickou fakultu na UK, pracoval jste někdy v oboru?
To se mi neustále předhazuje, já jsem se tomu vůbec nevěnoval, tu školu jsem nějak chodil. Trávil jsem ale taky pět let u Vladimíra Sommera na skladbě, kterýho jsem si užil víc, než kohokoliv jinýho. To je daleko zajímavější.
... právě – kromě toho jste se věnoval malbě, dějinám umění a skladbě.
Protože byl čas na těch právech, víte, to je ideální.
... studium muselo být zároveň vašim koníčkem, muselo vám to vyplnit 24hodin denně.
Docela i jo, člověk se učil za jízdy. Mě nebavilo řešit úkol pro úkol, ale jako konkrétní dílo. Na tom se člověk nejlíp naučí. Proto jsem chápal Martinů, který se učil „za jízdy“. Nakonec i praxe v divadle je ohromná, člověk si může rovnou vyzkoušet různé kombinace, možnosti, formální, barevný, instrumentační a rovnou to slyší. Kdybych psal smyčcovej kvartet do šuplíku, je mi to k ničemu.
„... to je dobrej ceďásek, to je krása. Musíme ten rozhovor dělat tak dlouho, dokud to nepřestane..., poslyšte“, komentuje krupobití Vladimír Franz kráčeje k oknu kavárny mezi stoly.
„... vy máte aspoň čepici... “
„...to je úplně jedno, uděláte 3 kroky a jste mokrej bez čepice, s čepicí, s čímkoli...“
Komponujete pro divadlo i televizi. můžete mi popsat základní charakterové rozdíly?
Televize je něco mezi loutkovým divadlem a mikrovlnnou troubou. Musí se uvažovat s tím, že nikdo, kdo si pustí doma televizi, si nezapne dvoumetrový reprobedny a nebude ladit zvukový efekty.
„Ty brďo, kroupy? Kroupy. Teď by do toho mohlo ještě praštit... to je krása... To se dalo ale čekat... aspoň se zaleje zahrada. To jsou kroupy..., příroda se zbláznila, hlavně ať se to nezvětšuje, to se mi jednou stalo, padaly kroupy jako rajský jabka. Hlavně ať jsou takhle malinkatý a dobrý... To je trest za ty prváky!“
Jaký máte názor na globální oteplování?
Je takovým dobrým zvykem, že když prezident Klaus něco řekne, tak pohorší většinu intelektuálů. Ale hodně často se taky stává, že má v lecčem pravdu, na což se přijde až později. Globální oteplování... nevím, mám-li omdlít či ne, zda je způsobeno člověkem... , určitě bude, ale určitě i přírodou. Podívejte se na tornáda, tsunami, pařáky. Rysy globálního oteplování tady zkrátka máme, musíme s nimi počítat. Příroda si sama nepomůže. Vezměte lesy na Šumavě a jejich sebeobnovu. To jako když někoho přejedete autem a potom budete říkat... nejlepší bude, aby si pomohl sám. To je blbost. Když si představím, kolik po nebi proletí za den letadel a kolik vypustí smradu... , kampak se to asi poděje?
... pro mě je nepochopitelné, jak se letadlo dostane a udrží ve vzduchu…
Je to takovej zázrak, který mě dojímá, a jsem sentimentální. Je to zázrak... vyvinout se od pračlověka k takový kravině. Člověk uvnitř pořád poslouchá, jestli motory ještě běží nebo neběží…to jsou nervy, aby to nespadlo.
... zpět k otázce rozdílností v divadelní a televizní hudební tvorbě.
Televize má nakročeno trošku k filmu, kde se daleko víc jedná o pocit. Je virtuální, na rozdíl od trojrozměrnosti divadla. Ideální hudba v divadle je dramatickou postavou, může se nějak chovat, může dělat různá kouzla. To v televizi a ve filmu nejde, protože když se pustí něco opačně, tak to bude většinou blbost. Na divadle to jde a vznikají další významy. U filmu se musí dávat větší pozor na základní pocit, atmosféru. Málokdy se dá jít do kontrapozice, aby muzika dělala ve filmu dramatickou postavu.
Existují samozřejmě výjimky, je jich však jako šafránu. Například ve scéně z Pianisty režiséra R. Polańského, hlavní hrdina musí „esesákovi“ zahrát Chopinovu baladu, do níž se promítne úplně všechno. Ale to se málokdy stane, takhle nastavená situace u filmu.
Dřív to režiséři uměli. Vláčil v Markétě Lazarový, Jasný ve Všech dobrých rodácích, Kachyňa v Kočáru do Vídně, prostě tam je hudba opravdu dramatickou postavou. A v dnešním filmu? Bída s nouzí!
Lidice jste viděl?
Kousky, nebudu soudit. Mám strach, že se jedná o paušál bez konkrétního zacílení, proč jsou to právě Lidice? Napadá mě taková věc... , když měl někdo smůlu za života, má ji asi i po smrti. Lidice jednou vypálili Němci, pak se stali argumentem Svazu obránců míru a socialismu a do třetice ještě film. Nechci ale předjímat. Hudbu bych si představil daleko adresnější, konkrétnější, a ne takovej filmovej synťákovej, počítačovej paušál.
Jak dlouho se hudební, divadelní a televizní tvorbě věnujete?
Na Právnický fakultě jsme založili divadlo a tam jsme začali formou komorního muzikálu. Nejsem skladatel scénický hudby, jsem hudební skladatel, který holt taky píše scénickou hudbu. Jako Mahler celej rok musel dirigovat a pak přes prázdniny taky mohl skládat. Když je možnost, dělám si své věci, ale nepodceňuju užité umění. Navíc ze symfonií a kvartetů bych se neuživil.
Neuživil proto, že v Čechách v tomto oboru neexistuje opravdová produkce. Když Arvo Pärt složí skladbu, ihned agent, který je v Berlíně, Londýně, Paříži a v Madridu, Riu a v New Yorku uvědomí veřejnost tak, že do dvou měsíců je ta skladba známá na celém světě. To tady zatím neexistuje. Někdo by se to už měl konečně naučit, protože jinak jsme tady, i kdybychom vymysleli perpetuum mobile, ztraceni.
Je to tedy věc managementu, nakladatele?
Určitě. Největší dar, který dal Brahms Dvořákovi, není to, že mu opravil nějaký křížky, béčka, ale že ho doporučil Fritzi Simrockovi. Kdyby Dvořák pořád vydával u pana Urbánka, tak do smrti hrál v Prozatímním divadle na violu.
Jaké máte nejbližší plány?
Projekt, který plánuju nebo neplánuju a doufám, ten už leží od roku 2005 v Národním divadle. Objednaná opera Válka s mloky. Což je opera, jak má být. Konečně s nástupem nového šéfa opery, pana Rocca, by se dílo mělo uskutečnit, což je pro mě samozřejmě velká radost.
Člověk přemýšlí, kdo by to mohl dirigovat, kdo bude režírovat, kdo udělá výtvarnou složku a tak dále. Chci také složit saxofonový kvartet, kde každý z hráčů střídá všechny saxofony, basklarinety, takže lze během skladby dosáhnout širokého barevného spektra. Mělo by se to jmenovat Šoa kvartet.
Přišla objednávka 2. symfonie pro Plzeňskou filharmonii. Akorát nesehnali naprosto směšnou částku na rozepisovače. Což mi připadá v evropským městě kultury opravdu tristní a zejména směšné. Jako kdyby člověk ještě musel shánět někoho, kdo tam bude vytírat hadrem, stěhovat nábytek, stěhovat tympány.
Ivan Kusnjer zpíval v mé První symfonii, chtěli jsme udělat Druhou symfonii, jako monodrama. Měly to být monology námořníků z ponorky Kursk. Což by bylo pěkné téma, ale bohužel... Evropské město kultury nesehnalo peníze na rozepisovače. Nevím, kde to jsme.
Spíš píšete na objednávku?
Snažím se to skloubit. Nemyslím si, že dělat na objednávku je hanba. Bach dělal celý život na objednávku nebo Mozart. Hanba to není. V romantismu se objevil názor, že když se něco dělá na objednávku, musí to být hnusné a odbyté, zatímco když dělám pro sebe, bude to určitě geniální. Blbost! Stop této formě „romantismu“. Hudba je službou a řemeslem.
A vývoj výtvarného umění? Jak/v čem se liší to současné od historie?
Když to člověk porovnává s barokním a renesančním, tak v průběhu 20. století umění přešlo z role magie a služby do role informace a navíc ještě o sobě samém. Jako by mě nějaká služka informovala, proč se zrovna nakrucuje před zrcadlem. Což mě, pravda, moc nevzrušuje. Jako bych poslouchal vyprávění milionů lidí, jak šli k zubaři. To mi připadá úplně k ničemu. Umění má pocit, že se musí stát taky vědou, vznikají pak čím dál tím větší banality, stále zdůvodňovanější složitějšíma kecama. Napsat něco o Petru Pavlu Rubensovi je asi těžší než popsat opřený kolo o zeď. U Rubense musím respektovat mnohé zákonitosti, zatímco o kole můžu napsat přes Marxe, Vinnetoua, nažvástat 300 stránek a úplně beztrestně. Ztratilo se napětí. A také mně u mnohých „soudobých nápadů“ vadí, že se často říká „A“ a nikdo už nedomyslí „B“.
Oblíbenec ze současné generace mladých umělců?
Jsme v éře konceptů. Jaké však dělat konceptuální umění po takových sociálních sochařích, jako byli ve 20. století Stalin, Pol Pot nebo Hitler? Kam s hromádkama odpadků? To je už zbytečný.
Navíc, svět je tak zasviňovanej hromádkama odpadků, že z toho dělat ještě umění, to by mělo být trestný.
Klasická malba – ta existuje. Oponoval jsem na Akademii pár šikovných lidí. Ať to je Aleš Havlíček, Petr a Pavel Vašíčkovi, sourozenci. Anebo Josef Bolf. Ale jsou další klasici, já jsem dělal 15 let kurátora Andrejovi Bělocvětovovi. Pak se toho zmocnila hrstka polovzdělanců a vydala velkou, sice monografii, ale jsou to zkreslující bláboly... ani mě nepozvali na vernisáž...
Teďka umřel třeba Jaroslav Hovadík, což je další velká osobnost. Jsem zvědavej, kdo se ho zase chopí a udělá si z toho živnost. Umění český daleko víc dělali solitéři, než ten hlavní proud. Nakonec se zjistí, že to ani tak nebude Emil Filla a tahle parta, ale Alén Diviš, Kupka, Váchal a takoví, který v tý době ani nikdo neznal. Jsem také solitér, můj kurátor se zabil v autě. Což je pro mě velice nepříjemné.
... a co Banksy?
Neznám, co dělá Banksy? Čím se liší Banksy od ostatních street art? Jakou má produkci?