Zlatovláska (balet)
Balet na námět stejnojmenné pohádky K. J. Erbena
Úvodní slovo
Onehdy mi přešla přes cestu laň. A za ní druhá. A třetí - celé stádo. Zázrak se udál nakonec. Stádo vedl bílý jelen.
Přeložit pohádku do hudby, znamená potkat bílého jelena. Kdysi jsem se zařekl, že nebudu dělat pohádky. Byl jsem totiž vzdálen východisku jasného a tvrdého nazývání jevů, tak jak to umějí děti, a má osobní zralost tehdy ještě neklepala na dveře. Čas trhnul oponou - potkal jsem bílého jelena.
Snažím se nazývat věci jejich jmény, nestavím se mezi látku a posluchače - ironický komentář by byl výrazem slabosti. Taktéž se nesnažím přizpůsobit tomu takzvaně dětskému - šišlat na děti se zakazuje. Vedu Jiříka cestou protivenství, vždyť jejich překonávání je náplní každé pohádky. Obsah si diktuje prostředky. Od jednoduchých diatonických popěvků po složité polyfonně zahuštěné tvary. Tkání baletu pronikají charakteristické motivy - motiv Jiříka, Zlatovlásky, Psa, Krkavců, Zlého krále, Hada, živé vody, smrti... V uzlových bodech nastupuje vypravěč, aby po způsobu antického chóru zhodnotil a nasměroval děj. Chápu balet jakožto hudebně-dramatický tvar, který se vyjadřuje pohybem.
Hudba vznikala od lena do dubna 2006. Při potulkách zavátými lesy, na balvanech omývaných pěnou Atlantiku, v plískanicích ustavičné zimy. Představoval jsem si kruhy pomněnek a ptačinců okolo kořenů kvetoucích jabloní, prstíčky střemch a první odpočítávání kukačky za dusného jarního podvečera. Neboť: jakkoliv jsou pohádky plodem poznání plynoucího z dlouhé zkušenosti lidí bez rozdílu národnosti, chtěl bych, aby Zlatovláska byla baletem českým, svírajícím onu vratkou a možná i nebezpečnou hlubinu bezpečí, která se bohužel čím dál víc vytrácí. Bez této hlubiny se nám totiž může stát, že se náhle ocitneme, navzdory vymoženostem dnešní doby, nazí pod hvězdami uprostřed pusté pláně, z níž nebude návratu.
Vladimír Franz