Energetické bilance v obrazech Vladimíra Franze
Malířské "odskoky" vystudovaného právníka Vladimíra Franze, známějšího ovšem spíše skrze jeho autorství scénické hudby a vedení kabinetu téhož oboru na DAMU, sice nebyly tajemstvím, přesto jeho současná malířská expozice (potrvá do 6. 7.) v respiriu Lichtenštejnského paláce v Praze, nazvaná Znamení zóny, je počinem v jistém smyslu nečekaným. Tím, co jejího diváka nejvíce překvapí, je v podstatě krajinářské východisko, které se ale už na první pohled neslučuje s přijatou a rozvíjenou výtvarnou metodou expresívní abstrakce.
Pro samo převádění barevnosti a energetického potenciálu přírody do energie malířského gesta by jistě mohly postačit i menší obrazové formáty, než jsou monumentální Franzovy (ten největší 200 x 285 cm). Barevná a gestická přebujelost však evidentně sleduje jiný cíl, a to být poslušen vlastní "energetické bilanci", transformovat ji do organického tvarosloví jednotlivých obrazů. Výrazová expresivita se projevuje i spontánní, až neukázněnou barevností (na obraze Kotel a hvězdy II. takto nalezneme vedle běloby a černě i zelenou, modrou, žlutou, červenou, fialovou a hnědou). Výsledek pak logicky oslovuje spíše barevným kontrapunktem než souzvukem, spíše znesvářenými silami autorova nitra než harmonickou meditativností, skrývající se v tematickém, zde tedy krajinářském předpokladu. Ke krajinomalbě totiž odkazují i samotné názvy obrazů (Zmrzlý les, Tůň, Jmelí, Dušičková krajina, Novohradské hory).
Výsledkem je však eruptivnost a barevnost krajiny duše, neshodlé s krajinou skutečnou, stálý spor energií nabitého ega a potřeby obohatit se (právěže) energií krajiny, která je tímto malířským pohledem rozrývána a v podstatě zneužita, exploatována na samu tvarovou, barevnou a významovou dřeň. Výsledný Franzův obraz ostatně jako by sám tento problém někdy reflektoval - gestické tahy štětce, samou podstatou tohoto způsobu malby zakřivené, se někdy zavinují ve spirálu či až v definitivu kruhu (Jmelí) . Tato dostředivost, jakožto symptom autorovy sebestřednosti v autorském smyslu, je dána i celkovou výstavbou a skladbou obrazů. Franz při práci na svých obrazech zjevně ignoruje stadium přípravné kresby (která se objevuje až ex post v podobě črt na pozadí definitivního výsledku); jeho "chrlení" barevných asociací, či spíše vizí, je jakoby umanutým projevem, jehož výsledkem je často disharmonická kompozice (což jí nemusí ubírat na uhrančivosti).
Franzovy kompozice totiž nemají svůj pevný bod, jsou rozprostraněné, rozrůzněné, budované z jednoho výchozího bodu, přesto se zdůrazněnou diagonálou či horizontálou, podporující patetičnost celého "duševního výjevu". Jako by spíše než o obraz šlo o záznam momentálního stavu nesporné (jakož i nezařaditelné) Franzovy umělecké osobnosti.
Jaroslav Vanča, Telegraf, 21.6.1997