Franzovi Mloci: proč jsme jedno vždy až po katastrofě...?
Skladatel Vladimír Franz má smůlu. Premiéra jeho opery Válka s mloky se sice stala významnou mediální událostí (nikoli kulturní), ale jen proto, že ji napsal člověk, který kandidoval na prezidenta. Nebýt této souvislosti, nedostaly by se recenze jeho opery nikdy tak vysoko a některá média by o jeho "postmoderním guláši" ani nepsala.
Franzovo dílo zapadá do nemilované kategorie "soudobá hudba", a o té se v mainstreamových médiích prakticky nemluví - není "divácká", nikdo jí nerozumí. Možná ani sami autoři, jak sarkasticky naznačují recenzenti, kteří se k psaní o soudobé hudbě odhodlají, jen aby se vysmáli "zvukovému chaosu". A protože nezájem je to dlouhodobý, zaťatý, nepřekvapí, že už na druhé premiéře Války bylo hlediště z třetiny prázdné (Avatar nepostoupil).
Sebevražda konzumem
Je to škoda. Na jevišti totiž probíhá drama vskutku současné. Perou se tu dvě zdánlivě protichůdné tendence dnešních společností: nezřízená radost z konzumu, v němž se jako ta malá prasátka v žitě může válet prakticky každý (když si udělá luxus z jídla či z dovolené u moře); a potom více či méně vědomá, leč do podvědomí mocně vytlačovaná tendence k sebevražedné autodestrukci. To, že si obě tendence spolu nerozumějí, naznačuje skladatel radikálně odlišnou atmosférou: hudebně roztříštěnou rozjíveností připomínající kabaret a mnohobarevnou koláží ve stylu velkého mejdanu vykresluje konzumní orgie; temným spodním tónem a obrovskou plochou chvění předvádí svět po katastrofě, kterou si člověk způsobil sám.
O hudebním pojetí opery se jistě budou vést estetické spory. Někomu může Franzova hudba připadat povrchní, někomu málo vynalézavá a stará, příliš klasická; jinému zase prvoplánová a vlastně očekávatelná, stereotypní. Jenže opera je či chce být "Gesamtkunstwerk": dílo, které hraje všemi složkami dohromady, a hudba je tu spíš něco jako lepidlo, spojovací médium, které drží všechny věci pospolu, v jednotě uměleckého výkonu, tak aby dílo bylo schopno co největšího účinku.
Tajemství touhy, hluboká voda
O pevnosti a přilnavosti Franzova lepidla by se dalo pochybovat. Ze všeho nejvíc připomíná jeho obrazy, které nejsou surrealistické, ale může se na nich setkat kdekdo s kdekým a kdečím. Přičemž setkání neprobíhá napříč časem a prostorem, ale obrazy leží spíše vedle sebe. Přesto nelze Franzovi upřít objevitelský vhled: hudební napětí či rozpor mezi první a druhou částí, mezi konzumním "štěstím" a dobou po Apokalypse...
Ať už hudba dnešní doby dělá cokoliv, ať se skladatel jakkoliv snaží měnit tempo a styly, aby vzájemně do sebe vrůstaly a v sobě vyprchávaly, nedaří se mu udržet dojem celku. Doba je už tak roztříštěná, že ji žádné chvění zvuku, žádná rezonance nedokáže propojit v Jedno. Naopak: ve chvíli, kdy se svět zhroutí do sebe a přelije ho vodní katastrofa, není spojování a jednota problém. Pročištění je dokonalé, takže svět zpívá jedním, ve své děsivosti a smutku vlastně velmi uklidňujícím, meditativním témbrem: "...tajemství naší touhy je hluboká voda..."
Lidé, naparující se vládci planety, jsou pro jednou vytvořeni tak vadně, že spolu rezonují až ve chvíli maximálního ohrožení, často však až poté, co katastrofa (ekologická, vesmírná, válečná...) přijde. Richard Wagner, operní génius 19. století, by takové propojující chvění zachytil v nekonečném rozeznívání jednoho akordu, tak jako v propastně mytické předehře Zlata Rýna (Rheingold). Vladimír Franz si vystačí s mnohohlasým, v podstatě verdiovským sborem mloků. Stále vládne Hlas, který - vzdor veškerému rozpadu - zůstává artikulovaný, lidský!
Hloubka tajemství zůstává, jen je překvapivě méně hluboká, než by se v pozdním roce 2013 dalo čekat.