Haně Burešové
Řekl by velký básník: "Lvice, na předních tlapách hlavou zrající." Je Rolls-Roycem české divadelní režie, množinou vyvzdorovaného luxusního klidu, nárůstem samozřejmé hlubiny bezpečí. Podobně jako les.
Jsou lesy různé. Řídké lužní, borovo-březové, kde trčí vyjevené bedly jak o pouti. A někdy zabloudíš při hledání ryzců. Po kolena se brodíš rašelinou, lesem dravým a zrazeným až k bývalé mýtině, kde pláčou zbytky jabloní pod tíhou lišejníků. Jedeš-li však na kole, podél hranice, ocitl ses v lese tak pravidelném, že žádná větvička netrčí nazmar. Klasický rozpal kmenů střeží monumentální napětí prostoru. Jsi v lese alšovském, chodském, kde se nežertuje nazdařbůh, ve hvozdu dotýkaném historickou touhou či skutečnou pamětí krajiny "Stráže na pomezí". Mýtus - tradice - kořeny.
Tvůrčí typus Hany Burešové: neustálé napínání tvaru zevnitř, tak jako u Brokoffa. K prasknutí. Občas z daleké kavárny zamává E.F.Burian, ale už je pryč.
Zkoušení! Na staveništi pečlivě připraveném Štěpánem Otčenáškem se objevují kameny "na tomhle místě by mělo být", a Hana vyloudí temný zvuk, něco na způsob vzdálené továrny, takové to "Húúú". A tady zase "Húúú". V prvním případě se jedná o akcent připravované vraždy, ve druhém pak o milostnou hudbu. "Húúú". Miluju Hanu pro tohle její Húúú. Myslím, že jí rozumím. V jejích inscenacích hraje hudba výraznou úlohu dramatické postavy. Osazování hry se téměř vždy stává neuvěřitelně pečlivým martyriem, zvuky se brousí na milimetry... Stavba bytní, hmota těžkne. Ze své eskapády dubnovým lesem přináším kytku lechů a petrklíčů. "Co to je?" ptá se pěstitelka Hana. Lechy vadou, pod dvou dnech nová kytka. "Bože, už zase?" zaúpí lvice a dívá se zanícenýma očima. Hory cigaret se vrší. Finiš! Režisérka je zcela pohlcena dílem. Hrdě vzpíná monument nad hlavou a jenom občas: "máte mě ještě rádi?" posteskne si stejně jako zlaté děvčátko z Rembrandtovy Noční hlídky. Premiéra...
Obzor uzavírá Boubín a nerudovský pozdrav Svaté Máří. Stráň se chlupatí oranžovým jestřábníkem horským. Hana Burešová sází ostrožky a ošetřuje kopr. Nad lesem se kupí nový oblak. Budiž sněden!
Vladimír Franz, Divadelní noviny, 20/2005, vyšlo 29.11.2005