Havlíkové zavrtění mločím ocasem aneb Štollovština Lidových novin
Reakce na článek Heleny Havlíkové Válka s mloky aneb Franzovo bušení na bránu opery, s přihlédnutím k rozhovoru Kde opera chybí, žije jen pár blbů
Pravidelné operní tlachy Heleny Havlíkové lze s útrpným pousmáním zařadit kamsi mezi žvatlavou produkci holické děldopky Marie Kratochvílové (po absolvování kursu pro dělnické literární talenty na Dobříši) a periodické rozhlasové promluvy E. F. Buriana z dob, kdy byl již pouhou ponurou karikaturou sebe sama. Její aktuální krysí výpady vůči Vladimíru Franzovi by bylo právě tak možné odbýt mávnutím ruky jako pouhý důkaz pravdivosti jednoho z Franzových výroků, že nezáleží na tom, kolik toho člověk sní, ale kolik zvládne strávit. Většina již tak nadměrné "kritické" produkce Havlíkové totiž více než co jiného připomíná právě hromady nestrávených zbytků.
Poslední text na Franzův účet se však podobné deskripci vymyká. Autorka se zde totiž v duchu tradic Zdeňka Nejedlého pokusila s Franzem vypořádat tak nějak po soudružsku (o vlastní operu jde totiž v jejím článku evidentně až ve druhém plánu) a zplodit primárně dehonestační text prostou kombinací dvou známých opusů "Chaos místo hudby" a "Psovi psí smrt". Ačkoli lze najít ojedinělé styčné body s oběma nechvalně proslulými články, zejména co do tchořovitosti některých autorčiných verbálních výkonů (kupříkladu nařčení, že Franzovo - a Křivánkovo - dílo je kompletně tematicky vykradené; ničím jiným totiž jmenovitý odkaz na jiné Čapkovo dílo není), podařilo se jí vytvořit pouze cosi na pomezí projevu mladé Růženy Grebeníčkové a staré Eulálie Čubíkové. Tedy, slovy Gabriela Chevalliera a Václava Černého, cosi na pomezí na odiv stavěné smradlavé počestnosti, která však nikoho nezajímá, natož vábí, a projevem kulturního přicmrdovačství, předpověditelně odsouzeného k doživotní myšlenkové konfúznosti.
Skutečně zajímavý je však na celé bouři ve sklenici vody jiný aspekt. Noviny, bůhvíproč stále zvané Lidové, vedou totiž v posledních mnoha měsících proti Vladímiru Franzovi - až donedávna svému pravidelnému několikaletému přispěvateli - cílenou difamační kampaň, jejíž úroveň za tu dobu podlezla i laťky profesionality a novinářské důstojnosti tak seriózních reprezentantů českého mediálního bahýnka, jakými jsou Blesk či Aha! Mají-li pravdu množící se šeptavé hlásky z kulturně-mediální fronty, že Havlíková byla ještě před uvedením opery "poctěna"od svých chlebodárců úkolem snést na dílo - ale zejména samotného Franze - co nejvíce flusanců, premiéru navštívila s předem daným názorem a některé floskule ("kaleidoskop zvukových cákanců") měla pro svoji budoucí kritiku připraveny dříve, než vyslechla první tón, pak by to mohlo znamenat nejen další poodhalení mravního mrzáctví vedení zmíněné tiskoviny, ale rovněž vyjevení pravé podstaty řečené "kritičky" coby děvy poběhlé, jinak též krásně staročesky řečeno helmbrechtnice.