Je to tak na čtyři divadelní inscenace
Kolik lidí mimo umělecký svět znalo jeho jméno a tvář před půl rokem? Pak na Facebooku získal podporu nadšenců, dal dohromady 88 tisíc podpisů pod kandidaturu na hlavu státu a nakonec k prezidentským volbám přilákal pozornost celého světa.
Předvolební průzkum mu dával šanci možná až na třetí místo s jedenácti procenty hlasů. Nakonec získal 6,8 procenta a zůstal na místě pátém. Je s tím však smířený. A vlastně i spokojený.
Co teď plánujete, pane Franzi?
Teď si ještě počkám na druhé kolo voleb a pak jedu načerpat energii. Po tom kolotoči, v kterém jsem se pohyboval od začátku srpna, to potřebuju. Mám takové místo na jihozápadě Gran Canarie, mimo turistické oblasti. Je tam klid, není tam ani signál. Zahrabu se do horkého písku, budu plavat. A budu zvolna promýšlet nejrůznější věci.
Pracovní, nebo politické?
Především si chci udělat inventuru toho, co jsem zažil. Čeká mě práce na několika divadelních inscenacích, včetně Snu noci svatojánské a Višňového sadu, kde bude hrát muzika docela důležitou roli, žádné doprovodné zvuky. Tak na to musím být náležitě disponován, aby mě něco silného napadlo.
Jan Fischer zatím nedokáže o svém výsledku voleb mluvit. Říká, že na to potřebuje ještě hodně času. Vy to asi prožíváte o dost jinak, že?
Nepochybně. Když o to člověk usiluje úporně a stanoví si vítězství jako metu, přestože je to jen prostředek, aby něco udělal, tak když mu to nevyjde, dostane se do špatného psychického rozpoložení. To se mně nestalo.
Vy jste výhru neočekával, tudíž jste ve větší pohodě. Jaké plus na své kandidatuře vidíte?
Těch plusů je mnoho. Když to vezmu z osobního hlediska, tak mi to dalo neuvěřitelný impulz, abych se daleko víc zajímal, co je to společnost, jak fungují které obory, co je v lidech dobrého a nedobrého. Celé to navíc mělo úžasnou dynamiku. Kdybych byl dramatikem, nikoliv hudebním dramatikem, tak by to asi našlo tvar tak ve třech čtyřech divadelních inscenacích.
Myslím, že vy pro to najdete tvar i ve svém hudebním oboru.
Najdu a těším se na to. Ale musí si to chvíli sednout, abych to nestavěl jen na nějakých anekdotických momentech.
Co jste se dozvěděl o lidech? Říkal jste, že jste poznal to dobré i to špatné.
Každý člověk je takový zvláštní mix a jde o to, kterou složku v sobě aktivuje a čemu dá průchod. Poznal jsem lidi jak neuvěřitelně obětavé, tak lidi nešťastné, kteří dávali najevo zlou vůli.
Smáli se vám? Nadávali?
Ze začátku, než si všichni zvykli, to bylo častější. Pak si to začalo sedat. Myslím, že fůra lidí zjistila, že nekoušu. Na každé cestě jsou různé zákruty a kamínky, záleží, jak člověk tu svou cestu chápe. Myslím, že je důležité nepropadnout pocitu, že svět je zlý a všechno je špatné. Pořád je nutné si myslet, že to může být lepší, a že když chce někdo dosáhnout něčeho dobrého, tak se mu to může podařit.
Vám se třeba podařilo přitáhnout už jen svou kandidaturou pozornost celého světa k Česku a prvním přímým prezidentským volbám.
To je pravda. Ale kvůli pozornosti zahraničních štábů jsem to vážně nedělal. Ani jsem nikoho nežádal, aby sem za mnou přijel. Musím ale říct, že zahraniční média o mé kandidatuře referovala velmi seriózně. To nebylo žádné: Babičko, proč máš tak dlouhé uši? Ptali se, co dělám, co si myslím, co bych chtěl prosadit.
Přece to ale vždycky museli zabalit do vaší svérázné vizáže. Kvůli ní si vás přece všimli.
To samozřejmě zabalili, ale záleží na jejich serióznosti, v jaké míře to tam bylo. Myslím, že to celkově vrhalo docela dobrý obraz Česka do světa. Mohl to být i impulz pro různé lidi v jiných zemích v otázce tolerance. I to mohlo být plus mé kandidatury.
Ve smyslu: světe, podívej, i takový člověk má v Česku možnost kandidovat na hlavu státu?
Určitě ano. Tolerance mezi lidmi musí být. Je to jeden ze základních předpokladů svobody.
Ve světě umění není vaše jméno neznámé ani za hranicemi: vystavoval jste obrazy v USA, před lety o vás natáčela německo-francouzská televize Arte. Nečekáte přesto, že teď rozšíříte svůj akční rádius ještě více do zahraničí?
Nevím. Kvůli tomu jsem to ale vážně nedělal. To jsou věci, které za vámi musí přijít. V tomhle by mělo platit to, čím se řídím celý život. I v lese, když jdu na houby, nehledám, ale nalézám.
Ve volbách jste "nalezl" podporu 350 tisíc voličů. Myslíte, že vám výsledek nakonec stáhla o něco níž mobilizace příznivců Karla Schwarzenberga? Prý vás dokonce vyzývali, ať se kandidatury vzdáte...
Tady nejde ani tak o samotného Karla Schwarzenberga, ale o tu společnost kolem něj. Každý se pochopitelně snažil, jak uměl. Beru to jako takový předvolební folklor, který k tomu asi patří. Já jsem výzvy k odstoupení jednoznačně odmítl, a to z jednoho jednoduchého důvodu: kdyby mi dalo někde podporu deset senátorů jako stranickému kandidátovi, tak by to bylo možné nějak mechanicky projednat. Ale vzhledem k tomu, že mně dalo podporu 88 tisíc lidí pod petici, a to proto, že chtěli, ne že je k tomu někdo vybízel, natož nutil, tak by to vzdání se kandidatury bylo neseriózní hlavně vůči nim. To je, jako kdyby vám někdo svěřil peníze na koupi domu a vy se s nimi pak vzdálil na Tahiti a tam s nimi udělal něco jiného. To se prostě nedělá.
Po prvním kole voleb jste kvůli těmto výzvám působil docela rozladěně. Dokonce jste odmítal říct, koho podpoříte v druhém kole. Teď už to řeknete: Zeman, nebo Schwarzenberg?
Lidem, kteří mě volili, pouze vzkážu, ať se rozhodnou podle svého citu a srdce. Co se týká mě, já se pořád rozhoduju, zda podpořit, či nepodpořit.
Zda jít vůbec volit?
To ne. To půjdu v každém případě. Ale rozhoduju se, komu dát hlas. Není to stranická volba, čili je velmi důležité podívat se na oba kandidáty jako na osobnosti a na jejich přesah. Být prezidentem, to není jen o tom řemesle, že víte, jak co funguje, jak se úřaduje na Hradě. Ta role je přece i v osobním přesahu, v charizmatu, které člověk má. Nelze pominout ani stopu, která za ním už je. Taky bych kladl otázku o fyzických možnostech kandidátů. Přece jen, když člověk zažíval kampaň - a to bylo vlastně všechno jen nanečisto - dalo to hodně zabrat. A prezident rozhodně nebude jen ležet v Lánech a relaxovat.
Zdá se však, že se na to pánové Zeman i Schwarzenberg cítí.
Já jim to samozřejmě přeju. Dokonce je otázka, jestli prezidentský úřad není v současnosti až příliš poznamenán hyperaktivitou tak trochu nad plán. Podle mě nemusí být prezident čtyřiadvacet hodin denně u všeho a nemusí sledovat, jestli přiletěli čápi a jestli už roste kapusta. Myslím, že inventura prezidentské činnosti bude zajímavá.
Jestli to chápu správně, koho nakonec zvolíte, zatím nejen neřeknete, ale možná to ještě ani nevíte. Zeptám se tedy, jak jste si s ostatními kandidáty rozuměl? Potkávali jste se skoro den co den na různých debatách. Zašel byste s některými z nich na pivo?
Snad s výjimkou jednoho bych šel klidně s chutí na pivo se všemi. Každý kvete ve své osobité kráse. A možná bych s nimi šel nejen na pivo, ale klidně bych s nimi jel vodu.
S jednou výjimkou. A tou je kdo?
Oni všichni mají nějakou konturu, ale jediný, kdo ji pro mě tak trochu postrádal, byl Jan Fischer.
Je pro vás nečitelný?
No.
Co pro vás bylo v kampani nejtěžší? Porozumět důchodové reformě? Naučit se ústavu?
To ani ne, ústavu jsem četl, znám ji a troufám si tvrdit, že vím i o místech, která by se v ní měla změnit. Pro mě bylo nejtěžší mluvit o věcech, které jsem dosud nikdy v životě nemusel řešit. Třeba jak funguje centrální banka. To zkrátka k životu skladatele, výtvarníka a kunsthistorika nepotřebuju. Byla to neuvěřitelná cesta na způsob Královy řeči. Třeba i v tom, že v akademické sféře, kterou znám, se nahodí problém, pak se obchází z různých stran, pojmenovává se a teprve pak se dojde k definici. Politika naopak chce jednoduché mantry. To je úplně opačný postup. A já musel změnit způsob uvažování.
Předem jste říkal, že když nebudete zvolen hlavou státu, nechcete nechat podporu voličů ležet ladem. Už víte, jak s ní naložíte?
Vzhledem k tomu, že je to tak čerstvé, tak zatím ne. Potřebuju si ten neuvěřitelný přísun vjemů utřídit, abych začal uvažovat o tom, jaký si to nadiktuje tvar. Opravdu bych ale nechtěl, aby tady vznikla nová politická strana. Je vůbec otázka, jaká je vlastně jejich dnešní role.
Je na nich postavený náš parlamentní systém.
To je právě ten průšvih. Ty dnešní strany se totiž často mění v podivné firmy, které skoro jako by nefungovaly. V ústavě se říká, že prezident je odpovědný všem lidem, ale není mi úplně jasné, komu jsou odpovědné politické strany, jimž dává ústava takovou důležitost.
Když vylučujete novou politickou stranu, co zbývá? Kandidatura do Senátu? Občanská výzva typu Děkujeme, odejděte?
U podobných výzev je nepříjemné, že je to takové mlhavé a povšechné, všechno a nic. Ono by si to mělo najít tvar v tom smyslu, že by lidé měli daleko víc začít přemýšlet, zda je ten stát opravdu jejich. A mít své vyslance, které do politiky posílají, opravdu pod kontrolou. Deziluze ve společnosti totiž vyplývá z toho, že lidé mají pocit odtržení státu od sebe samých. Myslím, že by se měla vést celospolečenská diskuse i o změně volebního systému.
Možná ji právě tato první přímá prezidentská volba nastartuje. Miloš Zeman i Karel Schwarzenberg už podpořili debatu na téma změny volebního systému.
Věřím tomu, že tato volba něco musí změnit. Chápu, že určité systémy trvají po desítky let a fungují dobře, ale nikdo nemůže nikdy říct, že je to na věčné časy a nikdy jinak. To už taky známe. Žijeme v době, kdy proběhla velká počítačová revoluce, která změnila nakládání s informacemi, propojení lidí. A mnohý dosavadní kadlub už prostě nemusí stačit.
Takže pryč s politickými stranami? Ale co místo nich, sbor ideově neukotvených individualit?
To je to, co si musí ten tvar teprve najít. Protože současný politický systém bude pořád produkovat sama sebe. Jako v Buňuelově Zlatém věku, kde na začátku člověk přistane s davem lidí na pustém ostrově a praví: "Jsme v zaslíbené zemi, budeme zde těžit hlínu a vyrábět z ní hlínu." Tady jde o to, aby se nevyráběla jen hlína, ale aby se z ní začaly dělat sochy.