Mrtvá smršť tmy. Bezčasí, sem tam prolomené záblesky kdesi za horizontem. Chaos a neštěstí. Cosi se přibližuje. Je toho mnoho, a zároveň, není toho nic! Nedotkneš se. Zato ono… Chce se tě dotknout, podat si tě, rozmělnit na kaši. Zhltnout! Co s tím?.. Jak uniknout beztvarosti. Čím prokáže člověk, že vůbec existuje? A navíc, že opravdu JE?
Náhle vyvstane kámen. Divoce. Neodvolatelně. Je v něm síla, ale i zmar… A také výzva. Člověk se dává na cestu. Zprvu se bojí, neví kudy kam. Jeho vnitřní hlas - pokušitel a zároveň i opovědník- jej směruje. Člověk si uvědomuje, nebo spíš tuší, co chce. Vzniká potřeba tvořit. Dotýkat se… A práce se mu stává puzením i rituálem zároveň. Daří se mu. Má nevýslovnou radost. Cítí blaho. Nejraději by se o všechno podělil s celým světem! Vítězství?
Jen nakrátko! Když se totiž chce opřít sám o sebe, má pocit jako by plaval pod jezem, ve vodě plné bublin. Kam stoupne, tam se propadá…Zoufalství? Marnost! Zdá se mu, že jej pronásleduje běs. Ustavičně měnící podobu. A dotírá čím dál tím víc… Musí se jej zbavit. A také zbaví! Šílenství však setře rozdíl mezi skutečností a chimérou. A on zabije… člověka!
Po tryzně, zpívané vnitřním hlasem, o pošetilosti a nepoučitelnosti lidstva, se člověk propadá do bezčasí a nicoty.
A tak jako hrdinové dávných eposů – Gilgameš, musí plout mrtvým mořem a projít pod horami, Osiris, nejprv rozsekán na kusy, následně z malých kousků sestaven, ostatně i Kristus sestupuje do předpeklí, a pak je ještě ukřižován – musí i člověk-tvůrce projít zkouškou, proplout oceánem bezčasí, aby se znovu vynořil, vzkříšen, vědom si sama sebe, své vnitřní svobody. Ta má totiž hranice, dané vlastní tvůrcovou možností i zodpovědností za políčko, které obdělává. Ač jsou to hranice pevné, mohou být smysluplně zevnitř rozšiřovány. Tvůrce se cítí být konečně volným. A nic jej neškrtí, nerdousí. Je v souladu sám se sebou samým.
Uvědomuje si, co vlastně chce. Že podstata jevů i věcí je skryta pod tvrdou slupkou kdesi uvnitř. Máme-li se jí dobrat a dotknout se jí, musíme najít a obnažit tvar. Není to zadarmo. Jen rány dávají tvar a otevírají tak cestu světlu. Tak snad…
Skladba Kámen a bolest je postavena na interakci hudby a mluveného slova. V podstatě se jedná o melodram. Ač dobře vím, že dějiny tohoto žánru- který se navíc neustále vyvíjí- jsou úctyhodné, a mnozí tvůrci 19. i 20. století zde zanechali svou nesmazatelnou stopu, přesto se nemohu zbavit dojmu, že při vyslovení tohoto slova zůstává jistá pachuť. Důkazem toho je i adjektivum „melodramatický“-za nímž se často krčí představa něčeho, co připomíná uruguayskou telenovelu. Takže pro klid duše-své, i mnoha ostatních…!!
Dramaturgický poměr obou složek je následující: Do hudby, která tvoří vlastní „tělo“ skladby, vstupují texty, či spíše pouze fragmenty textů, v roli jakýchsi tagů, násvitů, dramatického kontrapunktu, jakož i směrování, konkretizace a pointování uzlových bodů skladby. Odrazovým můstkem se mně i libretistovi Vilému Haklovi stal román Karla Schulze, Kámen a bolest. V průběhu práce na jejím tvarování, si skladba vynutila ještě čerpání z textů autorů dalších. Jedná se o F. Dostojevského, A. Bloka, F. Felliniho a M. Bambuška.
Skladba je psána pro dva mluvčí-muže a ženu, tedy Tvůrce a jeho Alter ego. Pro komorní soubor, tvořený lesním rohem, klavírem - v podvojné úloze využití normální hry, spojené současně s hrou na struny. Dále je zde skupina nástrojů bicích - xylofon, zvonkohra, toms a teico - obsloužená dvěma hráči. A konečně smyčcový kvartet.
Každý z nástrojů, nejen že se podílí na hudební výstavbě skladby, ale rovněž má určenu vlastní individuální úlohu v dramatické charakteristice
Tvar skladby je tvořen Prologem - kde jsou představeny hlavní leitmotivy, tvořící ohniska tematické práce skladby – následovaný obloukem jedenácti částí, vnitřně ještě sdružených do čtyř hudebních i významových celků, či oddílů. První z nich postupuje v rychlé gradační následnosti jednotlivých stupňů - od nehybného cvalu Tmy, přes starozákonní výzvu Kamene, záblesk světla v prvním Sebeuvědomění se, rituál Tvorby, až k Vítězství, které se ovšem ukáže, jakožto klamné. Druhý oddíl, představující zhroucení nadějí a následné propuknutí šílenství, je tvořen dvěma démonickými scherzy - Opicí, s neustálým návratem motivu nesnesitelného měsíčního svitu, a Úprkem, divokou fugou-útěkem „o život“, vstřebávající do svého víru ostatní tematiku díla, ústící do kataklyzmatického závěru. Třetí oddíl skladby by bylo možno charakterizovat jakožto smutek a bezčasí, zastává úlohu pomalé věty. Je tvořen Tryznou-jedinou částí, kde mluva přechází do zpěvu, a Lazarem-nehnutostí, tentokráte v pomalém tempu, uzavírající se náznakem katarze vzkříšení a krátkou připomínkou úvodní, již odcházející tmy-oblouk této linie zde tedy definitivně končí. Poslední, čtvrtý oddíl skladby, tvořený opět dvěma částmi – Nalezením půdy pod nohama a vlastním Finále - a představuje konečné sebeuvědomění, spojené s pevným vykročením, tentokrát už šťastným. Na pozadí příchodu ještě syrového, leč stále neodbytnějšího jara, se hudba propracovává ke stále větší harmonické i tonální určitosti, až se konečně dobere vrcholu a jasu. A zde také končí mluvené slovo. Zbývá jen hudba - závěrečný výbuch energie – od motivu bolesti se bleskurychle propracuje k jasnému E-dur. Avšak i to je doslova provrtáno rychle repetujícím, sugerujícím tónem“B“, který nakonec zůstává pouze lesnímu rohu. A jakožto zářící bod koncentrovaného světla odstartuje do nebes!
Skladba Kámen a bolest nevznikala snadno. Od konce loňského srpna ji nosím v hlavě, hledám její smysl, prostředky, tvar i gesci. Na počátku října skládám uzlový bod-fugu. Pak další úporný zápas. Míjí Vánoce, je tu Nový rok…Konečně mám jasno! Na linii dotyku oceánu a horkého bílého písku jižní Fuerteventury vzniká partitura… Konečně!
A to se prosím stalo ve druhé polovici ledna, Léta Páně 2025!
|
|
