Když o ni budete pečovat
Rok 1884, myslivna v Jabkenicích… Ač leden, nastala obleva. Země se paří, veškerý sníh je pryč. Vlahý oceánský vítr zanáší z nedalekých polí hnilobný pach nesklizené řepné natě. Až sem, do lesů, na něž padá soumrak. Tmí se stále víc. V prvním patře jde Mistr k oknům, otevírá je dokořán. Žlutozelený měsíc, napitý vodou, visí nízko nad obzorem. A první hosté jsou tu! Krásné dámy, přátelé.
Stále jich přibývá, co na tom, kudy přicházejí… Franz Liszt, dokonce i sám Richard Wagner - je zábavný a neobvykle vlídný, a vůbec nevadí, že je už skoro rok mrtvý… Sláva! Sláva! vykřikuje Mistr. Štěstím bez sebe, hraje na klavír, hosté tančí, víří vzduchem, a když se konečně sesednou kolem něj, je čas na vzpomínání…
Má cesta k hudbě nebyla snadná, dost možná že jsem se měl narodit později, kdoví. Když jsem se na počátku šedesátých let vracel po pětiletém pobytu ze Švédska zpátky do Čech, pozoroval jsem z paluby převalující se vlny Baltu a říkal si: Kdyby se ta loď potopila právě teď, co by po mně zbylo? Mám za sebou téměř dvě třetiny života… Ano, rozsáhlé dílo pro klavír, klavírní trio a pár orchestrálních skladeb. Stačí to?
Teď se ale vracím. Čechy znovu rozkvétají. A já? Tak jako mnoho mých přátel, vlastenců, mluvím sice česky, leč můj písemný projev byl doposud pouze v němčině. Musím se tedy pořádně naučit česky! A ještě něco… Když jsem jel do Švédska, cestou jsem se stavil u Liszta. Ve Výmaru. Měl společnost.
Několik mudrlantů tvrdilo, že Češi nejsou tvůrčí, že nic nevymyslí, že dokážou pouze reprodukovat. Vypukla hádka. Tu se Liszt mlčky posadil ke klavíru a zahrál cyklus skladeb.
Načež představil mne, autora. Všichni se omlouvali. A když jsem pak v noci, rozrušen, nemohl usnout, poklekl jsem, vztáhl prsty ke hvězdám a přísahal, že co budu živ, všechnu svou energii věnuji pouze národu.
Když se Smetana vrací do Prahy, snaží se uspořádat koncert ze svých skladeb. Skončí to bez odezvy. Uvědomuje si, že má-li zaujmout jako skladatel, jedinou cestou je opera. Hrabě Harrach vypíše cenu o nejlepší českou operu. Smetana se spojí s Karlem Sabinou (neví, že je konfidentem) a ten mu dodá libreto pojednávající o době zmatků a bezvládí, které nastaly po smrti krále Přemysla Otakara II. - Branibory v Čechách. Smetana se libreta nadšeně chopí a vznikne vášnivé dílo zářící tvrdým leskem, dílo burcující, v duchu "velké opery". Jeho premiéra - tři roky po dokončení - přinese autorovi veliký triumf. A také místo kapelníka Prozatímního divadla. To již má hotovou - jak brzy zjistí - první verzi Prodané nevěsty, jejíž premiéra se uskuteční nedlouho po prvním provedení Braniborů, nežli však dílo dozraje do opravdu konečného tvaru, uplyne ještě dalších pět let.
Dne 16. května 1868 je slavný den.
Klade se základní kámen Národního divadla. Večer proběhne v Novoměstské aréně premiéra dalšího Smetanova díla - tragické písně svobody - Dalibora. Ti, kdož očekávali další Prodanou nevěstu, jsou zaskočeni… a velmi rozčarováni. A vypukne peklo. Smetana je označen za odrodilce a zrádce národa, který se snaží naočkovat do naší idylické kultury chladné a nelítostné cizáctví. On však myslí na budoucí Národní divadlo. Josef Wenzig napíše - stejně jako v případě Dalibora německy, posléze přeloženo do češtiny - libreto o sváru bratrů a o kněžně vidoucí budoucnost, libreto k Libuši. Rodí se dílo posvátné, o neustálém propojování nebe se zemí, dílo, jehož vertikalitu doposud žádný z inscenátorů nepochopil a neučinil jevištním skutkem! Je kuriózní, že když se začalo proslýchat, na čem skladatel pracuje, našli se různí "dobří braši a kamarádíčkové", kteří mu doporučovali, ať dílo, končící velkolepým proroctvím, uzavře rakouskou státní hymnou. Což Smetana bryskně odmítl!
Útoky na něj se ale stupňují, a on hledá útěchu v další opeře. Tentokrát salonní veselohře. Rodí se hold prostředí krásných věcí, pro něž měl smysl a v němž se v mládí pohyboval. Předivo jemné a přesné charakteristiky, zasazené do rozkvetlé májové přírody. Dvě vdovy…
Vnitřní hrůza
Ke vnějším útokům se však druží i obavy a vnitřní hrůza. Smetanův soukromý život je totiž dávno v troskách.
Jeho milovaná Kateřina umírá roku 1859 na tuberkulózu. Ve vlaku při návratu ze Švédska. Zdrcený Smetana chce překonat bolest, a tak se ve velmi krátkém čase znovu zamiluje a ožení s Betty. Již během svatební cesty oba manželé zjistí, že se, bohužel, k sobě naprosto nehodí. Odcizení se prohlubuje. Smetana začne hledat nazdařbůh… a příznaky choroby získané bůhvíkde se projevují. Stále častěji, ve stále určitějších obrysech.
V době, kdy nebyla antibiotika, je to situace zcela fatální, Smetana ví, jak skončí. Nastává závod s časem!
Ohluchne v říjnu 1874. Ale opět hudba! Utěšitelka. Tentokráte symfonická. Za úvodními čtyřmi akordy se skrývá mýtus, propojující zemi a nebe. Pak vyprýští řeka. Z hlubokých lesů, okolo lidských sídel, v časové jednotě od poledne po soumrak, od nočního snění ke svítání, a výbuch energie, až po polední široký tok. A je to česká, česká, česká řeka. V přírodě se rodí vášeň. Divoká, zničující… Lesy, rozprostřené od obzoru k obzoru šumí ve větru, zpívají hymnus. Také vzdorují bouři, možná je to i Smetanův vzdor. Přírodo, ani tys mi nepomohla! Kdoví…
V každém případě si ověřil, že může skládat bez sluchové kontroly. Nemůže ale dirigovat. A také držet pražský byt. Stěhuje se proto k dceři, do jabkenické myslivny. A rozhoduje se pro napsání další opery. Ač má od Elišky Krásnohorské již delší čas libreto Violy dle Shakespearova Večera tříkrálového, žádá ji o něco prostšího, útěšnějšího.
A tak se rodí Hubička. Dílo vroucí, zjihlé, s dokonalou hudebně dramatickou interakcí. Operní sestra Babičky Boženy Němcové.
Po nadšeném přijetí - nepřátelé si neodpustí poznámky, že Smetana vůbec není hluchý, jen se tak staví, aby byl zajímavější - se pouští do další opery: Tajemství. Komické opery z malého městečka, kde na pozadí dvou znepřátelených táborů vysvítá i dvojí láska.
A také poselství putování biblických poutníků, totiž: kdo nenajde doma, ať jinde nehledá. Zvláštní tlumená melancholie se vznáší nad touto operou. Jako měkký soumrak po horkém letním dni. Je to Smetanovo blues. Jeho Tmavomodrý svět…
Z mého života
Znovu se vzchopí. Píše smyčcový kvartet Z mého života, ve čtvrté větě náhle zazní vysoký tón. Ono E, onen tinitus, znějící ustavičně ve skladatelově hlavě po ohluchnutí. Je také třeba dokončit, zaokrouhlit, nasměrovat a uzavřít doposud čtyřdílný cyklus symfonických básní. A tak se rodí Tábor. Žulový balvan, nejsevřenější díl cyklu. Portrét energie. Myšlenky. Skladba v nejlepším slova smyslu beethovenská! Na něj navazuje Blaník. S myšlenkou, že totiž vojsko čekající v útrobách hory je vojsko husitské, se Smetana setkal patrně v mládí, když pobýval o prázdninách doma, v Růžkových Lhoticích. Blaník je vyprávěním. Myšlenka rostla, šířila se daleko široko. Země spočívala, byl mír. Objevuje se nepřítel a šíří se jako mor. Když tu náhle: Že s Jeho mocí vždycky zvítězíte… Nepřítel kolísá a mizí, země vydechne, radostný pochod se sbírá a narůstá ze všech stran. Pak ještě chvíle oddechu, druhé blanické pastorále. A nové narůstání radosti, tentokráte definitivní. Pochod se mění v tanec, na jehož vrcholu se propojuje historie, tedy Myšlenka, se zpředmětněným Mýtem a dohromady se konkretizují na státnost. A je to na dosah, je to tady! Tož budujme, přátelé! Česká politika té doby, a nejen té, by marně hledala čin, který by silou své vize a přesvědčení odpovídal vytvoření Mé vlasti! Hudba se protnula a propojila se zemí…
A znovu opera. Smetana chce původně dělat komedii o nerozhodném starém mládenci. Poté začne zpracovávat starou pověst o vzniku Čertovy stěny a vyšebrodského kláštera.
Z původní komedie zbyly sice některé komické situace, ale ve vážném kontextu pověsti dramaturgicky působí někdy dost bizarně. Navíc Smetana seškrtal text, takže se o některých dějových příčinách pouze dozvídáme občas i velmi letmo. Když přehrával Krásnohorské první dějství, ta se zhrozila: Na vás si, Mistře, nedovolí, ale mne roznesou na kopytech. Smetana píše v podstatě vážnou operu. Vzpomíná na Kateřinu, na zašlé chvíle společného štěstí. Vltava hučí, motiv Voka z Růže se vine s motivem lásky k Hedvice, hudba se propojila s krajinou nejjižnějších Čech. Zní z luk plných rdesna, odkapává ze smrkových větví po odpolední bouřce, pne se po zkroucených kmenech oranžových borovic, plíživě stoupá po fialové rule skal, na nichž se vztyčil ďábel, aby zničil člověka i jeho dílo. Smetana bojuje o sebe sama. Opera propadne. Už jsem moc starý. Už ode mne nic nechtějí…
Ale ještě jednu premiéru zažije.
Premiéru Libuše. Na znovuotevření Národního divadla jej nepozvou. Bloudí po divadle, nakonec se ho někomu zželí a kamsi jej usadí. A když opera skončí, odvedou jej na jeviště a otočí tváří v tvář jásajícím davům. Děkovačka!
Démoni
Démoni však dotírají čím dál víc. Pracuje v malých světlých chvilkách, je jich čím dál méně. Pak slyší jen hukot a řev v hlavě. Objevují se přeludy, přibývají. Ustavičně skládá. Pracuji jen proto, aby se vidělo, co se děje v hlavě muzikanta stiženého tak jako já.
Klinické sebepozorování? Koncept?
Sebekázeň? Byl odjakživa až hříšně koncepční. Pro cíl, který si zvolil, nepřestával hledat. Tak dlouho, dokud nenašel to pravé. Pracuje na třech skladbách. Druhý smyčcový kvartet ještě dokončí. Jakýsi zamýšlený pandán k Mé vlasti, Pražský karneval, zůstává torzem. Konečně se vrací k Viole. Co na tom, že zaměňuje češtinu, švédštinu a němčinu, že se přestává orientovat v ladění nástrojů, plete si postavy, klíče. Že píše některá místa dvakrát, pak si náhle myslí, že píše symfonii, a vzápětí chce hudbu aranžovat pro "šmycové" kvarteto… Hudba Violy je neuvěřitelná a přes všechny zmatky a chyby v zápisu geniální. Jde o neuvěřitelný proud energie, prokmitávající svými zkraty a zauzleními všemi směry. Škoda, že ji nedokončil. Předběhl by tak vývoj hudebních dějin o desítky let… Sláva. Sláva, Viola! Slávááá!
Hosté bledli, jejich obrysy se stávaly stále neurčitějšími, mizeli. Měsíc zapadl už dávno, v místnosti nastala tma.
Bylo cítit, jak se venku ochlazuje. Když začalo svítat, vyklouzl Smetana tiše z domu. Kráčel zvolna lesem mladých borovic, až došel na paseku. Citelně mrzlo. Pozvolna se svlékl. Pak všechny svršky pečlivě, jeden po druhém, navěsil na suchou větev dubu a zcela nahý vyrazil. Směr Mladá Boleslav… Když jej prokřehlého přivezli do hájovny, usnul. Pak se vrhl do práce. Euforie střídaly apatie. V polovině února nadepsal: Poslední arch! A na něm se nit přetrhla, vše náhle povolilo. Rozprsklo se do všech stran… Zuřivě ničil vše okolo, pak nepřítomně zíral. Ale ještě jednou se matně probral z mrákot. Bylo mu šedesát. Měl narozeniny. Napsal si zmatenou gratulaci… Soužití s ním se stávalo stále obtížnějším. Stal se nebezpečným svému okolí, nebylo zbytí. V polovině dubna jej posadili do kočáru - šel klidně jako beránek za chrastěním pytlíku plného mosazných plíšků - a odvezli do blázince. Ostatně, konec byl nedaleko. Dne 12. května 1884 odpoledne se duch, nikoli snadno, oddělil od zmučeného těla. A stal se součástí legionu andělů strážných této země…
Zůstává hudba. Neznající bolest, laskavá, plná světla a radosti. Jsouc rozpuštěna v mnohých místech Čech, bez její trvalé přítomnosti a posvěcení si je už nedokážeme ani představit: Blaník, Bezděz, Tábor, Čertovu stěnu, Vltavu… Smetanova hudba nám říká: Toto je vaše země. Je krásná. Budete-li o ni pečovat. Opravdu pečovat… Všechno dobře dopadne!