Kocour volá o pomoc
Tvorba multitalentovaného Jiřího Trnky není náležitě doceněna ani 40 let po umělcově smrti
Ve středu 30. prosince to bylo přesně čtyřicet let, co zemřel výtvarník, malíř, ilustrátor, režisér, animátor, scenárista, scénograf JIŘÍ TRNKA. Osobitý pohled na monumentální dílo svého strýce napsal pro Reflex skladatel a malíř Vladimír Franz.
Jiří Trnka je jedním z mála českých výtvarníků, kteří dosáhli světové proslulosti. Klasikem se stal už zaživa. Navzdory tomu se jeho mnohostranné dílo stále vzpírá škatulkám, a jelikož nebyl pilným žákem školy, v níž kurátoři zadávají výtvarníkům "domácí úkoly", jsa věrný sám sobě a svému vnitřnímu světu, zdá se, že jeho úloha v českém výtvarném umění stále ještě čeká na plné zhodnocení a zařazení.
Jiří Trnka je příslušníkem generace, která dospěla v první republice. Pocit ohrožení demokracie a státnosti ji daleko více nežli k formálním experimentům vedl k hledání nové obsahovosti, ke kořenům naší i evropské civilizace vrýváním znaků kontinuity a pomyslné, byť vratké hlubiny bezpečí v nelehkém čase.
Vytoužená husí játra
Narodil se na svatého Matěje 24. 2. 1912 v Houškově ulici na plzeňském Petrohradě, čtvrti obývané drobnými živnostníky a dělníky. Otec Rudolf měl sice klempířskou dílnu, ale více než o živnost se zajímal o četbu rodokapsů (jeden z Trnkových impulsů pro pozdější vytvoření filmu Árie prérie). Po vypuknutí války narukoval, takže břímě uživit rodinu dolehlo na matku. Matka Růžena pocházela z rodiny, v níž se udržovala tradice soustružení a barvení hraček. Že by jeden z kořenů pozdější Trnkovy manuální zdatnosti? Matka měla daleko více než otec vliv na formování dětské duše. Aby uživila rodinu, šila, a navíc vykrmovala zákazníkům husy. (Husí játra, v dětství nedostupná, budou Trnkovou oblíbenou pochoutkou po celý život.)
Trnku od útlého dětství naprosto fascinovalo kreslení. Největším svátkem pro něj bylo, když přišel na návštěvu matčin mladší bratr Otto (můj dědeček, nadaný kreslíř, kterého rodiče navzdory talentu a různým doporučením dali na řemeslo) a kreslili spolu v blízkém okolí, například v údolí Radbuzy či na Mikulášském hřbitově. Otto kdesi objevil torzo dětského loutkového divadla. Společně je opravili a poří nejlépe nakreslí kouzelníka. Trnka soutěž vyhrál a od té doby se datuje jeho celoživotní přátelství se Skupou. A život se rozbíhá.
Základní škola. A špatně zaplombovaný nedoléčený zub a zánět. A jizva na pravé tváři od neodborně provedeného zákroku s porušením lícního nervu a ironicky pokřiveným úsměvem po celý život. A problémy s matematikou na reálce. Neřešitelné. Naštěstí stále kreslí a vyřezává vlastní loutky. Ne však Kašpárky, Škrholy a jiná pimprlata, nýbrž loutky dospělé, nositele dramatu, herce-sochy - Hamleta, Macbetha, Smrt. Jeho práce budí pozornost na loutkářských výstavách. Pomáhá Skupa, pomáhá redaktor a spisovatel Karel Koval. Sedmnáctiletý Jiří s kufrem plným loutek a štosem kreseb jede - přes nevoli otce - do Prahy ke zkouškám na Uměleckoprůmyslovou školu. Z mnoha uchazečů je vybrán do ateliéru grafiky, který vede profesor Jaroslav Benda.
Služba umění
Uměleckoprůmyslová škola dvacátých a třicátých let. To je jasně formovaná estetika služnosti i funkčnosti umění jakožto organické součásti života, skvělá manuálnost pozdní secese, kubistická prostorová zkratka, organická střízlivost funkcionalismu, přehodnocení archaismů, respektování a zároveň plné vytěžení vlastností správně zvolených materiálů ve vztahu k zakázkám veřejným i soukromým. A samozřejmě důraz na pevný řemeslný základ. F. Kysela, V. H. Brunner, Z. Kratochvíl, J. Benda, A. Hofbauer. J. Horejc, J. Drahoňovský, teoretik J. Pečírka ... To jsou jména profesorů. A spolužáci: A. Zábranský, A. Strnadel, J. Brož ... a Helena Chvojková, budoucí Trnkova první žena. Výpomoc z domova nestačí, Trnka naštěstí vyhrává soutěže (například na kondolenční telegram) a začíná kreslit pro různé časopisy (Kvítko).
Konec třicátých let. Svatba s Helenou Chvojkovou. Zakládá vlastní Dřevěné divadlo v pražském Rokoku. Píše hry, navrhuje, vyřezává, šije (vypomůže i matka), režíruje. Mezi broučky, Vasil a medvěd, Brouček v zimě. A pro New York dioráma Svatba broučků. Rokoko však mění majitele, mění se i hospodářské podmínky, a navíc "... za vraty našich řek zní tvrdá kopyta ..." (Torzo naděje, Fr. Halas). Koho by v této situaci zajímali Broučci. Trnka se opět ocitá na volné noze. Navrhuje hračky, ilustruje první z celkového počtu sto padesáti knih. Erbenovy Pohádky, Ve spárech oceánu, Hauffovu Karavanu, knihu své ženy Zuzanka obdivuje svět, směřuje k první verzi Karafiátových Broučků a monumentální syntéze baroka a gotiky v Horákových Českých pohádkách.
Jeho návrh scénického řešení Libuše pro Národní divadlo získává první cenu, není však vzhledem k politické situaci realizován. Začíná intenzívní spolupráce s Národním divadlem, s režiséry Jiřím Frejkou a Karlem Dostalem. Výtvarné řešení Plautova Lišáka Pseudola (s Ladislavem Peškem), Shakespearovy Zimní pohádky, Goldoniho Benátské maškarády, Klicperova Zlého jelena, Hobbelova Gygova prstenu a Tylova Strakonického dudáka se stalo nepominutelnou položkou dějin české scénografie. Trnka se k této činnosti již nikdy nevrátí, ale zkušenosti bohatě zužitkuje ve vlastních filmech i ve výpravách - například Vávrovy Husitské trilogie či filmu Císařův pekař a pekařův císař.
Kde se počínají Košíře
V roce 1939 se Trnka stěhuje do barokní usedlosti Turbová - tam, kde "se počínají Košíře" (Edison, V. Nezval). Horní Smíchov a Košíře, za baroka vlastně jakási "chatová oblast" tehdejší Prahy, oblast se spoustou drobných letovisek obklopených zahradami a vinicemi: Klamovka, Šmukýřka, Šalamounka, Bertramka, Nikolajka, Malvazinka - oblast nezastavěná, s řídkými hájky a mělkými údolíčky, terén členitý, krajina kulturní stylizace, vlastně také scénografie, se spolu s krajem jižního Plzeňska (Stašov, Žinkovy, Chocenice, Blovice) stávají hracím prostorem Trnkových obrazů. Neboť v dusném válečném čase Trnka maluje. Pod těžkým olivovým nebem spěchají lidé za světlem. V barevnosti Majerníkových Běženců či Brueghelových Lovců ve sněhu nebo Návratu stád, loutkovité postavičky ztraceny mezi zuby zimy směřují k bezpečí napitému z neznámých hloubek v naději "balšámové zahrady" a "veliké záře od děťátka" (Lešanské jesličky, Fr. Hrubín). Putují chudé cirkusy, navracejí se ztracení synové, ocitáme se v zákulisí, kde se chystá Pseudolus na výstup. A také portréty blízkých. A zátiší. Růže, pivoňky, tulipány. A zahrada voní a vydává svědectví Snu noci svatojánské.
V roce 1945, spolu se zestátněním našeho filmu, čekají Trnku nové úkoly. Spoluzakládá studio animovaného filmu Bratři v triku, sám navrhuje logo. Šlo o nalezení nových možností výtvarné a filmové práce a vymezení vůči disneyovskému monopolu. První filmy jsou kreslené: Zasadil dědek řepu, Zvířátka a Petrovští, satirický Pérák a SS. Trnka však ví, že kreslený film má své limity, a proto zkouší práci s loutkami. Film Betlém se stane součástí posléze šestidílné svity nazvané alšovsky či martinůovsky Špalíček. Pásmo lidových zvyků na půdorysu ročních dob zvrásněné malými dramaty (legenda o sv. Prokopu), vztah člověka k darům země, k Bohu jasně "kmenově" vyslovily onu přímou a živou kontinuitu člověka, který někam patří a roste pevně spjat se svými nalézanými kořeny. Nejde jen o vyprávění příběhů pro pobavení. Ke slovu se dostává zhuštěný obraz zvaný poezie. V takovémto vysoce stylizovaném tvaru dostává každá složka filmu roli individuální dramatické postavy.
Národní obrození trvá
Špalíček znamená skutečný počátek cesty, pozornost, již ve světě obrátí k osobě svého tvůrce, je nevšední, s Trnkou je třeba vážně počítat. Lze říci, že Špalíček je spolu s Bajajou a Starými pověstmi českými jedním (podobně jako například Vláčilova Marketa Lazarová) ze skutečných završení úkolů tzv. národního obrození. (Je bláhové si myslet, že skončilo v 19. století.) Směr cesty je tedy stanoven, teď je nutno prohloubit a zdokonalit výrazové prostředky. V Císařově slavíku se Trnka snaží o uchopení křehkosti a zároveň o větší individualizaci loutek. Císař-dítě, hvězdopravec-Zdeněk Nejedlý atd. Tento film vzbudí nelibost, Trnka je osočen z bezideovosti a formalismu. Vítězný únor je tu!
V Trnkův prospěch naštěstí zasáhne mocný sekční šéf ministerstva informací Vítězslav Nezval. Nezval, dnes podceňovaný víc, než je zdrávo, byl zvláštní směsicí superlativů. Geniální senzuál brilantně nacházející krásy a požitky světa, člověk ochotný obětovat radostem života cokoli, malicherný, pověrčivý, bázlivý člověk bez kázně a zároveň velký básník rozlišující skutečné hodnoty, ochotný se za ně postavit (jako za Antonína Slavíčka či Jakuba Demla). Trnky si vážil a měl ho rád. Svědčí o tom mimo jiné i skutečnost, že Nezval - ač chorobně lakotný (na legendární premiéru Manon Lescaut v Burianově Déčku donesl jakožto výraz uznání práce souboru láhev piva) - volal vždy do kuchyně při Trnkově příchodu: "Fanynko, to je pan Trnka. Tomu můžeš klidně dát dvě lžičky kafe!" Tedy Nezval zaštítí další Trnkův filmový projekt a vytvoří texty písní, které na způsob antického chóru spojují obrazy Bajaji. V Bajajovi dochází k mistrovské individualizaci loutek - panáček se mění v sochu - a zároveň nebývalému prohloubení psychologie postav (scéna vnitřní vzpoury šaška). Z loutky se definitivně stává herec. Cesta ke zpracování mýtu je otevřena. Staré pověsti české představují jeden z vrcholů Trnkovy tvorby. Hlasy Václava Vydry, Růženy Naskové, Zdeňka Štěpánka či Karla Högra nás vedou ke zpřítomnělým archetypům nabývajícím takřka olbřímích rozměrů.
Je třeba si uvědomit, že Trnkovy filmy představují to nejlepší, co v první polovině padesátých let mohl český film (včetně hraného) nabídnout. Po Osudech dobrého vojáka Švejka, důstojném zpracování Haškova románu s Janem Weriv roli vypravěče, chystá Trnka svoje opus magnum. Dalo by se říci, že troufnout si s loutkami na Shakespeara je čiré bláznovství. Skladatel Václav Trojan, dirigent Karel Ančerl, Česká filharmonie, Ladislav Pešek, Ladislav Fialka, Karel Höger, Rudolf Pellar ... To jsou jen náhodně vybraná jména těch, kteří se podíleli na vzniku onoho velkolepého holdu manýrismu, Snu noci svatojánské. Natáčení trvalo dva roky (jen scéna, v níž Titánie odkládá plášť, aby se rozpadl na nespočet živoucích elfů, skřítků, havěti, rostlin a plodů, zabrala pět týdnů perné animace). Tři světy Snu jsou ostře rozlišeny - svět lesa, řemeslníků a paláce -, aby se v závěru spojily v geniální syntéze: když už oslavná alegorická hra končí, všichni spí a ze hry se stává život sám. Tvůrce dostal matérii na oběžnou dráhu do stavu beztíže, kde stačí měnit zákonitosti pouhým hnutím malíčku. Dílo pracuje samo. Během promítání po celém světě budil film vedle bezmezného nadšení i podezření, že si výtvarník vypomohl například hraním živých herců a podobně. Ve Snu se Trnka dotkl meze technických možností loutkového filmu.
Celoživotní láska: Broučci
I během natáčení pilně ilustruje. Za všechny knihy jmenujme alespoň Pohádky bratří Grimmů, Staré pověsti české, Aničku Skřítka a Slaměného Huberta od Vítězslava Nezvala, Hrubínův Špalíček veršů a pohádek a mistrovské zpracování Pohádek Hanse Christiana Andersena. Po dokončení Snu se Trnka cítí unaven. V šedesátých letech proto natočí už jen tři zásadní filmy. Rozmarnou hříčku Archanděl Gabriel a matka Husa, prorocké varování před civilizací Kybernetická babička a konečně otřesnou vizi stále se zmenšující role jednotlivce vůči společenské a civilizační mašinérii - film Ruka. Cesta Trnkyfilmaře končí, nikoli však cesta výtvarníka. Nepřetržitě roste počet ilustrovaných knih korunovaných definitivní verzí celoživotní lásky, Karafiátových Broučků. Výsledkem přátelství s Janem Werichem se stane kniha Fimfárum. Sám píše a ilustruje knihu Zahrada, hold dětství, okouzlení ztraceným rájem tajemné zahrady (usedlost Turbová) střežené humornou autostylizací nabručeného kocoura. Torzem bohužel zůstanou ilustrace k Alence v říši divů a už nikdy neuskuteční dávný sen, ilustrace Babičky.
Začíná opět malovat. Tak jako "válečné" období můžeme pracovně nazvat "brueghelovské", dají se Trnkova malířská šedesátá léta označit za "ernstovská". Jiří Trnka a Max Ernst se vzájemně velmi ctili, oběma byla společná hravost, ono "činorodé snění", filosofické promýšlení problémů a zároveň věrnost sobě samému a vlastním východiskům. Tento přístup se některým Trnkovým kolegům naplňujícím aktuální postuláty a momentální teze zdál, mírně řečeno, podezřelý či nečasový. O Trnkově malířské tvorbě se mlčelo, sám malíř se o obrazech skepticky vyjadřoval jako o "hrbu hrbatého".
Na Trnkovy obrazy je třeba hledět jako na díla Paula Kleeho, Maxe Ernsta, či dokonce Pabla Picassa. Nepředhazovat jim narativitu, nepokládat je za zbytnělé ilustrace neschopné reflektovat důležitost "kurátorského" úhlu pohledu na svět. Kdo se pozorně dívá, zjistí, že do údivu a okouzlení světem, "jako by to bylo poprvé", proniká úzkost, obava z bezčasí a nicoty, jakou dokáže vytvořit jen člověk sám. Mizí prostorový rámec. Svícen se mění v hrozivý černý idol, Trůn je sledován všudypřítomným očkem, v nepatrně pootevřené skříni se cosi děje ... Vedle obrazů Trnka vyřezává, vzniká řada plastik. Cesta od loutky k soše se definitivně završuje. V roce 1967 se ještě jednou vysoko vzepne. Pro Expo '67 v Montrealu realizuje expozici vývoje pohádky a zároveň je - jako jeden ze šesti světových výtvarníků - vyzván, aby vytvořil vlastní expozici. Pod názvem Člověk a jeho svět předestře ve vlastním pavilónu svou vizi vývoje civilizace od pravěku po současnost.
Oběma rukama
V témže roce je jmenován profesorem Vysoké školy uměleckoprůmyslové. Nad krátkým pedagogickým působením se vznáší etika slov jeho dávného profesora deskriptivy, architekta Ladislava Skřivánka: "Ve stánku umění se kupčit nedá." (My víme, že bohužel ano.) Sám pak dodává: "Nejdřív se dívejte a potom kreslete. Kreslete, to je základ všeho." Sám kreslit uměl. Byl levák. Když spěchal, kreslil levou rukou figury a současně pravou pozadí. Zkuste to! V roce 1968 se Trnka politicky angažuje. Podepisuje 2000 slov, studenti ho navrhují na rektora školy. Srpen vše zmaří. V narůstajícím marasmu a zklamání konečně povoluje Trnkova robustní fysis. Tisíce cigaret, hektolitry kávy a řetěz nepřetržitě nastavovaných nocí si vybírají svou daň. Rozedma plic spolu s vadou unaveného srdce. A totální vyčerpání organismu. A nevůle jen přežívat. Pobyty v nemocnici se prodlužují, ale na vánoce musí být doma. Po vánocích návrat do střešovické nemocnice. A otevřené okno. Umírá na selhání srdce, jen čtyři dny po tragické smrti blízkého přítele Jiřího Šlitra. Je večer 30. 12. 1969. Předtucha vyslovená na otřesném posledním autoportrétu z roku 1966 se naplňuje.
Leden 1970, Rudolfinum. U rakve zahalené státní vlajkou (Trnka byl národní umělec) se střídají básníci, sochaři, skladatelé, malíři, herci a filmaři stojící čestnou stráž - František Hrubín, Kamil Lhoták ... Vzpomínám si na zcela zhrouceného Jiřího Brdečku. Rudolf Hrušínský čte text Jaroslava Seiferta. Zbývá hrob na Václavském hřbitově v Plzni. Sto padesát metrů napravo od hlavního vchodu. Hrob zakrytý břečťanem. Je těžké jej najít. Od zemské brány zní morseovka havranů. Z křídel se jim sype sníh a nesou zimu. Na Čechy padá tma ...
Jiří Trnka dodnes nemá vlastní muzeum. Stovky stran kreslených scénářů se rozletěly bůhvíkam. Obrazy, které nabízel zdarma Národní galerii, nikdo nechtěl, jsou v soukromých sbírkách. Kdo dohledá desítky a stovky loutek, ilustrací, grafik, užitné předměty ... A jsou ještě originály filmů k použití? Kde bych mohl na DVD koupit Sen noci svatojánské, Staré pověsti české, Ruku či Bajaju? Poraďte mi. Usedlost Turbová chátrá, zahrada hyne, kocour volá o pomoc. Jak by asi s fenoménem zvaným Trnka naložili Američané nebo Francouzi?
Když vyjde velká monografie, jeden z teoretiků se nechá slyšet, že to nebylo tak nutné, neboť Trnka přece nebyl žádný výtvarník. Ano, samozřejmě, jsme rádi, že pan kolega konečně odhalil, že Jean Cocteau, Max Ernst, Marc Chagall či Pablo Picasso - Trnkovi obdivovatelé - byli naprostí chudáci, kteří výtvarnému umění příliš nehověli. Národ nevážící si svých velikánů by měl zvažovat, je-li opravdu samostatný. "Nešťastná země, cizí země, moje milovaná vlasti." (Jaroslav Durych) Doba se zrychluje, pohlcuje nás civilizační nicota. A třeba se pod nesnesitelným tlakem často měníme ve stroje, manipulátory, lhostejníky, šíbry, prezidenty, okoralé komedianty a kdovíco ještě. Každý ale byl jednou dítětem a stál v úžasu nad oním "poprvé". Neboť každému z nás, ať si to přizná, či ne, tak jako tomu vrahovi stojícímu v Čapkově povídce před tváří Boží zapadla kdysi někam do okapu duhová kulička a on by ji chtěl strašně moc najít. Trnka nám ukazuje cestu.