Kolbiště tohoto světa neopustím

 

"Historická role Miloše Zemana tkví, jak jsem vždy říkal, v urychlení společenského dialogu – a za tím si stojím," řekl LN umělec Vladimír Franz, jenž kandidoval na prezidenta ČR. Druhou kandidaturu nevylučuje, ale nyní je ve fázi výtvarné – v pražském Mánesu, v Adolf Loos Apartment and Gallery, zahájil ve středu prodejní výstavu svých obrazů. 

 

Co od této výstavy čekat? 

 

Tak jako každý tvůrce potřebuje v každém období určitý impulz, aby dozrál nebo mu vlastně skončilo dětství – Dvořákovi umřely tři děti, Janáčkovi dcera, Smetanovi taky –, tak já jsem prodělal prezidentskou kampaň. A když jsem se z ní vynořil, uvědomil jsem si, že nejen negativní energií lze žít, ale je zapotřebí hledat i to pozitivní. Ostatně to bylo v kterékoliv době. I ve 20. století mnozí tvůrci, přestože minulé století nebylo jednoduché, hledali to kladné: ať to byl Henri Matisse, Igor Stravinskij a další. Čili touto cestou jsem se dal, a protože jsem ve stadiu, kdy mě výtvarná technika poslouchá, poetiku mám jasnou, tak se snažím nazírat věci tohoto světa radostně, podnětně a přinášet lidem pozitivní energii. 

 

Co znamená název výstavy Pravý břeh? Souvisí s politikou? 

 

Ten název neznamená nic. Tady se příliš ustálilo, že je něco pravého a levého, levicového nebo nelevicového, ale to jsem chtěl zcela vyloučit. Je to mé prosté konstatování, že budova Mánesa a jeho malý výstavní sál stojí na pravém břehu Vltavy. Anebo to může být míněno metaforicky, že konečně člověk přistál a dozrál a má teď pevnou půdu pod nohama. 

 

Co uvidí zájemci na plátnech pozitivního? 

 

V dílech, v akvarelech je pozitivní energie, je to konstatování světa; zbavil jsem se siláctví a vnímám radost a panenství světa, jak pravil kdysi Paul Cézanne. Hodně jsem maloval třeba květiny, nikoliv že bych maloval zátiší z květin, ale květinu jakožto obraz celého kosmu; není to zobrazování "zásadních" věcí, jako že prezident přejíždí někam, ale může se do toho dostat zákonitost. Nakonec i květina se vyvíjela miliony let. Oproti parlamentu, který hledá takzvané zákony a vytváří účelové a dočasné normy, se snažím hledat zákonitosti... 

 

Vnímám to správně, že výstava je odpovědí na vaši politickou etapu? 

 

Ano. Nejenom negativní energií živ je člověk. Politika ve spojení s médii je především o odporu a negativní energii; je to neustálé předjímání něčeho hrozného. 

 

Uvažujete, že se k tomu hroznému, k prezidentské kampani, vrátíte? 

 

Ukázalo se, že navzdory tomu, že to byl pro mě protiúkol, a těmi člověk roste, tak mne to nezabilo, ale posílilo. Jest tedy pravdou, že tato země, která už měla za prezidenty dva "ekonomické fachidioty", by se měla orientovat na svůj původní smysl. Smyslem českých, ale ostatně i polských dějin, jak řekl papež Jan Pavel II., nejsou dějiny válek či ekonomie, ale jsou to dějiny kulturní. A to je to, co drží naší kontinuitu – historickou i další. 

 

Vrátím se k otázce: nevylučujete tedy za dva roky prezidentskou kandidaturu? 

 

Na to si netroufám vůbec pomyslet, protože to vede ke zkaženosti. Jistá věc je ta, že musí existovat poptávka. Nejsem z lidí, kteří když vyjdou dveřmi, tak tam opět vlezou oknem, jak se mnozí kandidáti jistě objeví a vypadá to již jako obsese. To rozhodně dělat nechci. 

 

A když bude poptávka? 

 

Kdyby byla a kampaň by byla ve vývoji sofistikovanější, dalo by se o tom i uvažovat. 

 

Bylo vám nepříjemné, jak reagovala společnost, když jste podpořil Miloše Zemana? 

 

Ano, byla to ukázka jisté nedospělosti naší demokracie. Tím, že se budu chovat, jak se chovali bolševici v dávných dobách, že když má někdo trochu jiný názor – respektive názor, který je velmi uvážený a není to plácnutí do vody, akorát je to názor odlišný –, tak musí být takřka zničen a zadupán do země. To si nemyslím, že je známka vyspělosti demokracie. 

 

Prezident Zeman je v půlce mandátu – jak jej hodnotíte? 

 

Podívejte, já nejsem politolog. A Miloš Zeman není předmětem mého kunsthistorického zájmu; předmětem zájmu mi jsou dějiny hudby a výtvarného umění. Pokud vím, Miloš Zeman dosud nic nesložil. Až něco složí, vyjádřím se k tomu velmi kvalifikovaně, ale skutečně nechci šířit povšechnou dojmologii, to ne. Je to nošení dříví do lesa. 

 

Aktuální věc: akce Ztohoven s trenýrkami na Hradě. Co si o tom myslíte? 

 

O tom si nemyslím vůbec nic... Historická role Miloše Zemana tkví, jak jsem vždy říkal, v urychlení společenského dialogu – a za tím si stojím. A začíná plnit i své druhé poslání, to znamená, že prezident jakékoliv svéprávné a samostatné země by měl dávat přednost zájmům své vlastní země před zájmy cizích zemí, byť by byly říkány sebemedovějším hlasem. 

 

Recesisté chtěli vyjádřit nevoli k Zemanovým sympatiím pro Čínu, pro Rusko... 

 

To je jako s dirigentem České filharmonie, který musí ustát dva tři roky víceméně určitého pekla. Veškeré takové aféry, které byly vytvořeny z polotovarů a pak ještě dotvořeny, by měly být překonány. Ale opakuji: o trenýrkách na Hradě si nemyslím vůbec nic, ale i to je rozhodně víc než dost (smích). 

 

Obohatil vás nějak kontakt s politikou po umělecké stránce? 

 

O prezidentskou kampaň jsem si koledoval, a to i svým sociálně kritickým cyklem. Myslím, že se konečně mohu zabývat věcmi trvalými, věčnými, což je smyslem umění, které nemá jen suplovat politiku v anekdotické rovině, ale je to něco, co by mělo pojmenovávat zákonitosti a přesahy. Něco, co člověk ani neví, že v něm je. Bohužel se nám stalo, že estetika a další pomocné obory předběhly praxi a z umění se ve 20. století stala jen informace, ale ono by mělo být magií! Snažím se svými skromnými silami a prostředky k tomu vrátit. 

 

Po politickém a výtvarném období pak přijde i etapa hudební? 

 

Chystám se. Nekříží mi to ani užitá práce pro divadla, která skončila jakoby s prezidentskou kampaní... Složil jsem toho snad dost, hudbu pro 165 inscenací, a nemusím už zbytečně plýtvat energií; jde o to, abych jasně formuloval, že tu stojím jako samostatný tvůrce a na svých nohách. Po premiéře Války s mloky, která se jako opera ukazuje stále proročtější, ač jsem se dočkal od kritiky neuvěřitelných zhůvěřilostí, vznikla symfonická báseň Morava a také anekdota ve formě oratoria Prezidentská volba. Nyní nastal čas k závažnějším opusům. 

 

Co skládáte? 

 

Pro Pražský komorní orchestr vznikne Pražské divertimento; divertimento – to bývala taková hudba k obědu pro dobrou náladu, to ano, ale měl by se tam dostat i nějaký spodní osten či pocit Prahy, města, kde se kříží různé magické energie – a nejenom kladné. Na příští rok pak chystám Druhou symfonii, jež by měla dostat podobu rituálů pohřbívání, protože to je zcela kruciální otázka lidstva. Bez toho by nevznikla žádná náboženství, je to něco, co určuje kvalitu člověka, kvalitu jeho života, akorát se naše "vyspělá" civilizace vyznačuje tím, že už se skoro nepohřbívá, a kdyby tělo odvezli popeláři, vyšlo by to nastejno. 

 

Takže velké téma smrti a v hudební formě? 

 

Ano, ale nikoliv jako něco hrůzyplného, ale řečeno s Clausewitzem – jako "pokračování života jinými prostředky". Mělo by to mít i zvláštní posaz: čtyři klavíry, osm bicistů, sbor, sóla. Práce na celý rok. Není to však impulz, že někomu udělám radost a opustím toto kolbiště! Věřím, že Třetí symfonie už bude věnována něčemu jinému, třeba přírodě. 

 

Martin Rychlík, Lidové noviny, 26. 9. 2015