Mapování uměleckých zón Vladimíra Franze
Jen těžko bychom hledali na naší umělecké scéně tak všestranného, vzdělaného i výrazného autora, jakým je Vladimír Franz (nar. 1959). V těchto dnech seznamuje diváky se svými malbami v Galerii výtvarného umění v Hodoníně.
Již v počátcích se Franz vědomě pouštěl do řady tvůrčích oblastí. Absolvoval právnickou fakultu, současně však soukromě studoval skladbu, dějiny umění, hudby či malby. Nyní většinu času tráví komponováním scénické hudby k divadelním inscenacím (Její pastorkyňa, Romeo a Julie, Cirkus Humberto, Faust a další).
S nadcházející slunnější částí roku se zpravidla autor intenzivněji věnuje práci na rozměrných obrazových formátech. Jeho čilá výstavní aktivita snad již konečně obeznámí veřejnost s dílem samým než s unikátním "celoplošným" tetováním, které zaujme na první pohled. Vladimír Franz svůj odpor vůči průměrnosti dokládá nejen osobitou vizáží, ale i dnes odvážným a překvapivým obratem k k tradici. Tento zdroj totiž nevnímá jako uzavřenou a ustrnulou kapitolu kapitolu, ale jako studnici často velice strhujících lidských dramat.
O čem vlastně Franzovy malby vypovídají? S jistým zjednodušením bychom jeho práci mohli řadit ke krajinářství. Spíše než o líbezné záznamy širých poklidných horizontů jde ale o jakési mapování stále se zmenšujících zón. Hledá a zachycuje místa a jejich duchovní intenzitu - ukrytá zákoutí či ostrůvky vedoucí nás k přetrvávající paměti země. "Studny, tůně, balvany, traverzy, hvězdy - to vše jsou jenom vrty a talismany na svědivé cestě od nepaměti v nás k tajemstvím," komentuje vlastní vizi nepokojný malíř.
Jednotlivé přírodní "nálezy" na pouti krajem nevčleňuje do uceleného příběhu. Veškerým prvkům - které přeměňuje v konečné podobě do série znaků a symbolů - přikládá stejnou důležitost. V každém z nich shledává jakési úlomky ztracené jednoty, objevené směrovky poukazující nás k návratu a poznávání bez zbytečných nánosů současnosti. Zvláště v cykluVariace o portrétu Antona Brucknera je zřejmě nejsilnější téma "zachytávání a mizení" To vnímá naléhavě ve skladatelově kraji (v Novohradských horách), kde nalézá stále se vracející ono "znamení zóny", symbolizované například balvany na obrazech volně plujících mezi definitivní malbou a pouze tušenou kresbou. Vědomí pomíjivosti, ale i stále vzrušující úžas z existence Franz dovádí do ještě názornější polohy v dalším cyklu Třeboň, třeboň. S obřadností připomínající opakovaný zrod a zmar maluje přímo rukama a suchými pigmenty - vtiskuje a fixuje výjevy, o kterých ví, že časem nenávratně odvanou a zmizí.
Vladimír Franz, ač stranou módních a sezonních trendů, zraje pomalu ale jistě do role nepřehlédnutelného představitele malířství spojujícího přirozeně tradici a současnost, mýtus a skutečnost či archetypální zkušenost s potřebou vědomě vnímat ne vždy viditelnou kontinuitu, která jediná dává našemu bytí smysl.
Lidové noviny, čtvrtek 18. května 2000, Radan Wagner