"Negramotný hlídač lisovaných trubek z Orlové nebo bachař z Mírova pro kulturu paradoxně dělá víc než dvě třetiny českých kulturních pracovníků."
(...)
Vy jste, Vladimíre, dostal letos už šestou divadelní cenu Alfréda Radoka, která je jakýmsi měřítkem a lakmusovým papírkem toho, kterak jsou umělci u nás, na rozdíl od cen Thálie, v rámci divadla úspěšní, takže předpokládám, že by měla nastat velká sláva a velká fůra nabídek. Jak to vypadá? Užíváte si toho šestého Radoka?
Ano, já si to velmi užívám. Užívám si to asi jako Ema Destinnová, když se nakonec vrátila do Československa, protože výsledek je ten, že se v nějakých kulturních médiích občas objevilo pár jedovatých poznámek, že jsem si toho Radoka určitě dokázal někde zařídit. Veškeré nabídky z divadel tím pádem zmizely, ne díky tomuhle, ale dalším konsekvencím, které vyplývají z tohohle českého kulturního hnojiště. Co se týče cen Thálie, pod celým předáváním šla moje hudba a když jsem koukal v televizi na titulky, tak kromě toho, že tam byli všichni, kdo stěhujou i nábytek, tak já tam samozřejmě nebyl. Takže toto všechno jsou důsledky toho, když někdo pošesté dostane cenu Alfréda Radoka. Je to pro dobrotu na žebrotu.
A čím si to vysvětlujete? Vy jste říkal, že u nás to má zcela jiný průběh, tedy poté, než jinde ve světě a než by se bylo bývalo očekávalo, takže čím to je?
Tak, víte, když třeba Leoš Janáček měl dostat čestné členství v pruské akademii, kde byl třeba Hindemith, Schoenberg, Einstein, tak tady v Praze se akorát zmohli na to, že konstatovali, že mu tu muziku asi někdo skládá. Takže je to tady takovej smrdutej rybník, takový ty partičky... Já jsem na své cestě poznal mnoho lidí, kteří se nevyznačujou ničím, nic neumí, ale docela mě překvapilo, jak jsou tito lidé neuvěřitelně žádaní a vytěžovaní, protože fungují jako pouhé plnidlo, tmel nebo kyt, kterým je potřeba něco zaplácnout; ale běda, když něco nějakým způsobem někam cílí a míří, to je nebezpečné.
Vy máte, jako jeden z mála umělců u nás, možnost posoudit úroveň práce na různých scénách. Pracoval jste i v Národním divadle v Praze, když vzpomeneme vaši Marketu Lazarovou, máte za sebou několik velice úspěšných angažmá v Brně, za něž jste také dostal Radokovy ceny. Takže když bychom to měli zevšeobecnit, jaký trend je vypozorovatelný v současném českém divadelnictví?
Víte, ono je to docela zvláštní, že se takový podivný splín nebo marasmus - já nevím jestli je to střídání generací - dostavil takřka do všech oborů. Jaký je dnes postoj Prahy v otázkách grantové politiky vůči divadlům, tak to v jiných modifikacích a tvarech jakoby se v té kultuře objevovalo ve všech rovinách. Jakoby se skutečně dostavila taková trochu až blbá nálada. Možná je to únava, já nevím, nerozumím tomu. A co se týče toho Brna, no to víte, přestože jsem pro tamní divadlo třikrát za sebou získal cenu Alfréda Radoka za hudbu, a to pro hudební divadlo, tak až takový ohlas to tam nevzbudilo, spíš kyselé hozny. Bohužel, kdybych se asi narodil v Brně nebo byl v nějaké partě, bylo by to daleko větší furore. Mně je to úplně jedno, protože to divadlo má jeden plus, že si dokáže opatřit peníze, protože jinak trend všech divadel je o tom, že každý by chtěl modré z nebe, ale apriori říkají, že na to nemají. Nemají na to proto, že i když vysedává ředitel každý týden s primátorem města na pivu, tak se nic nestane a primátor dává měsíčně milión na místní hokej, ale divadlo je zkrátka. A pakliže ne, tak nevím, kde ty peníze jsou.
Sponzoring kultury je vůbec všeobecná otázka. Záleží na tom, kdy k tomu u nás bohaté firmy dorostou. Ale když bychom měli aplikovat to, co jste teď říkal - dobrá, v Praze je špatná, nebo říkejme tomu blbá nálada, v Brně se pořád potácíme v prapodivných provinčních manýrách...
...no ty manýry v Brně trošku spočívají ve změně vedení brněnského Národního divadla, které sebou nese ten zvláštní odér mediálních gest, která jsou veskrze hluchá. Pro tuto dobu je vcelku symptomatické, že na všech titulních stránkách, včetně kulturních magazínů, se objevil Daniel Landa. To je opět jenom zástupný problém, který vůbec nic neřeší. To je prostě normální herec, který má pocit, že je charismatický a občas udělá nějaké takové gesto a všichni z toho vyvozují dalekosáhlé konsekvence, přitom ten kulturní náboj je asi tak k táborovému ohni, ke křupkám a pivu. Teď se z toho ale bude dělat fenomén a v Brně na to příští rok prasknou veškeré úspory. To svědčí o naprosté nesvéprávnosti.
Když se tedy podíváme do blízkého zahraničí, dal by se nějaký tam už zažitý model aplikovat i do našich poměrů nebo jsme tady už zcela ztraceni, když to řeknu lapidárně?
Ono to tady bylo vždycky nesamostatný, takže tady jsme vždycky ztraceni a pakliže to nebude nějaká zahradní restaurace, kde se bude u piva něco řešit, tak to asi dál nepude. Pokud jde o zahraničí, samozřejmě Něměcko byla vždycky velká země, země kultury, a nakonec ta jejich kultura je obrovská, a tam velké firmy vědí, že jejich součástí je nejen sponzoring kultury, ale že ta kultura se stává i zpětnou náplní té společnosti. Čili velký národ se pozná toho, jak si pečuje o kulturu... A samostatný národ, takhle bych to řekl, pochopitelně to není věc velikosti co do počtu obyvatel. Takže tady se můžeme vytáčet, že u nás jsou bohatí lidé nedovychovaní, což je pravda, a bude to trvat dlouho, pokud vůbec bude trend k nějakému jejich "dovychování". Ale těmto lidem to je celkem jedno, ti tomu ani neškodí, ani tomu nijak nepomáhají. Co tomu škodí daleko víc jsou takzvaní kulturní pracovníci. Když se podívám na různé vysoké školy, po 90. roce v pomalu každém okresním městě z nějaké lidové školy umění nebo z průmyslovky se stala univerzita a pochopitelně nejlépe vynikají takové ty meziobory typu, já nevím, kulturní antropologie, dělení kultury na diagonálu, vertikálu, horizontálu, což samozřejmě vůbec nic není, a jsou to takové zbytné nádory na nějakých společenských vědách. Absolventi jsou potom samozřejmě v různých médiích a jejich selekcí projde jenom to, na co doskočí a jelikož jejich základ, respektive kořeny, nejsou žádné, tak to je takové kam vítr tam plášť. Můžu říct, že negramotný hlídač lisovaných trubek z Orlové nebo bachař z Mírova pro kulturu paradoxně dělá víc tím, že se o ni vůbec nezajímá, než dvě třetiny takovýchto českých kulturních pracovníků.
Je to bohužel pravda, Vladimíre (smích), v tom s vámi plně souhlasím. Ale abychom nezůstávali tak smutní, aby nám tady nezůstala taková ta hořká slinka na závěr, tak teď půjdeme do zářného optimismu. Co těší Vladimíra Franze v současné době?
No, těší ho jednak, že balet Zlatovláska, který je stále jedním z nejúspěšnějších titulů Národního divadla, dozná tvaru na DVD, pro Supraphon, tak to je veliká radost, další veliká radost je, že vzniká hudební báseň Morava, což by takřka mohla být druhá symfonie. Opět, samozřejmě, tady byly různé věci v pozadí, o kterých bych se už nerad zmiňoval, ale bude to mít premiéru příští rok v Brně a potom na znojemském hudebním festivalu. Chystá se balet Braunovy sochy Ctnosti a Neřesti, což by bylo dobré, protože je to otevřená forma, která by mi mohla přinést mnohé z hlediska kunsthistorickýho. Mám teďka výstavu ve Škrlích, Škrle jsou malá obec deset kilometrů za Chmutovem po proudu Chomutovky, kde v gotickém kostele byla neuvěřitelná akce spojená potom s koncertem, bude to spojené ještě s mým benefičním varhanním koncertem v Chomutově, a příští rok takovou soubornou globální výstavou k nějakému, dejme tomu, životnímu jubileu.
Já bych měla posluchačům ještě na vás prozradit, že další vaší velkou vášní je zahrada a květiny.
Říká se, že zahradník je vrah, takže já se na to zaučuju. Pěstuju čím dál tím více květin, já mám rád velké kytky, letní kytky, mám rád zahradu, která volně vlaje, vytváří neortodoxní kombinace. Vloni mě od toho různí zahradníci zrazovali, ale všichni už měli v září zahrady hnědé a odkvetlé a mně to kvetlo ještě v listopadu za prvního mrazu a sněhu. A také nezastávám názor, že zahrada musí být urnový háj, to je taky docela podstatné. Ještě jednu věc jsem si říkal - po stočtyřiceti profi inscenacích profi jsme si řekli, že je zase dobré udělat něco s ochotníky, a tak jsem ve Strašnickém divadle udělali obnovenou premiéru našich úplně prvních dvou opusů, které jsem udělal vlastně pro divadlo, to je Opera ještě nezemřela, což je opera pro činoherce, skutečná, a Tajemný listonoš, což je absurdní muzikál z roku 1980. Udělali jsme to nejen pro svoje potěšení, ale i proto, že ty věci, třeba písničky z toho muzikálu, jsou nosné a kdyby měly roucho a zpíval je nějaký profesionál, tak by to bylo v pořádku, ale z toho našeho divadlo kromě mě se vlastně nikdo v té branži nezůstal. Tam byl třeba Jiří Strstka, který později dělal ředitele Národního divadla, nebo Jan Kosek, který je básníkem ale živí se sociální psychologií na Právnické fakultě. My jsme vlastně byli vrstevníky Divadla Sklep, Divadla Vizita, Provázku, Ha-Divadla, a o tom našem Divadle Kytka, které bylo autorské, bylo to hudební divadlo, dělalo vlastně žánr, který se začal dělat masově až po deseti letech, tak nikdo pochopitelně neví, čili tímto způsobem bychom to chtěli malinko napravit. Přestože zkoušení se spolužáky-vrstevníky bylo takové trochu Marečku, podejte mi pero, protože všichni jsme už v nějakém středním věku, a někdo je zdevastovanější a třeba si nic nepamatuje, a přestože ty věci vznikly před takřka třiceti lety, myslím, že jejich jakýsi pel je stále nosný, a becenstvo se bavilo, sice docela na jiných místech než v roce 80, ale bavilo se, a to je dobře. Takže přece jenom to divadlo má nějaký smysl, a když to holt nejde oficiálně, tak to půjde zase neoficiálně.
Takže to byla na závěr pozvánka na vaše představení ve Strašnickém divadle. (...) A kdo přijde, tak vás uvidí hrát a zpívat zcela naživo.
Ano. Já jsem se později vždycky bránil tomu dělat interpreta, radši jsem byl skrytý za těmi notami, ale když jsme začínali, tak holt to jinak nešlo. Tehdy ale mezi obecenstvem a mnou muselo být asi čtyř až pět různých plent, abych nevystrčil ani malík, protože jsem měl takovou hrůzu z lidí. Dneska už se nebojím.
(...)