Nejvíc mě inspiruje příroda

Vladimír Franz hovoří o tom, co ho nejvíce inspiruje, kde zdědil výtvarný a hudební talent, o pedagogické činnosti, politice a čemu se nyní věnuje. 

 

O vás je známo, že jste všestranně nadaná osobnost - výtvarník, hudební skladatel, pedagog, dramatik a básník. Co vás baví nejvíc? 

 

Skládání a malování mě provází od dětství, akorát jsem se nemohl rozhodnout, která z těch disciplín to bude. Paradoxně jsem šel nakonec na práva. Mezitím jsem chodil studovat soukromě malbu nejdříve ke Karlu Součkovi a poté k velkému malíři Andreji Bělocvětovi. V budově právnické fakulty zase vyučoval kunsthistorii Jaromír Homolka. V hudební sféře jsem poznal skladatele Vladimíra Sommera. To pro mě byla velká škola. Od května do konce října nejraději maluji, protože na mě všechno útočí, barvy dobře zasychají, je to hlavně manuální činnost a člověk si to víc užije. Hudbu komponuji nebo sedím za partiturou, když je ošklivo a neláká mě to ven. Je to totiž velmi mravenčí práce a musím dodržovat kázeň, protože každá nepatrně posunutá notička či křížek by daly skladbě jiný smysl. Co se týká psaní, člověk potřebuje dát najevo, jak uvažuje, aby se to nevykládalo jinak, proto to neberu jako svou primární činnost. 

 

Kde se u vás vzal výtvarný a hudební talent? 

 

Rodiče se múzickými profesemi sice nezabývali, ale myslím, že tam geny budou, poněvadž oba mí dědečkové malovali. První dědeček byl dokonce strýcem Jiřího Trnky. Můj druhý dědeček z Ostravy, který byl prvním českým inženýrem ve Vítkovických železárnách, také krásně maloval. Vzpomínám, že v neděli k němu přišli na návštěvu kolegové inženýři a po obědě si sedli a zahráli si Schuberta nebo Dvořáka. 

 

Co vás nejvíce inspiruje? 

 

Příroda. Snažím se do svých obrazů zaprojektovat i to, co není možné zachytit. Chci namalovat, jak to voní, teče, jaký to má zvuk i moment času, kdy se na místě někdo pohyboval, anebo jsem tam někoho potkal a on už tam není. Takovéto návraty a zmocnění jsou nositelem protínání člověka a země, a to je pro mě důležité. 

 

Věnujete se stále pedagogické činnosti? 

 

Od roku 1991 učím na AMU. Po studentech chci, aby se víc otevřeli a nezatěžovali se dogmaty a manýrami. Ještě učím na ústecké univerzitě malbu a ověřil jsem si, že když někdo udělá první tah, poznám, jak bude vypadat dvacátý a můžu jim rovnou říct, jak to dopadne. Pedagogická činnost je pro mě hodně iniciační, ve studentech chci vzbudit zájem. 

 

Navázal jste se svými studenty spolupráci? 

 

Na AMU jsem spolupracoval se svými studenty hlavně na inscenacích. Hned ten první ročník, kdy jsem nastoupil, byl velmi silný. Spolupracoval jsem s režiséry Jiřím Pokorným, Pavlem Khekem nebo Michalem Langem a s herci Tomášem Pavelkou, se zesnulým Jaroslavem Šmídem, Tomášem Krejčířem či Michaelou Kuklovou. Dokonce jsem je doprovodil na rok jakožto skladatel do činoherního klubu v Ústí nad Labem. A s Alešem Havlíčkem jsme společně malovali temelínskou elektrárnu. 

 

Máte nějaký umělecký vzor? 

 

Já mám rád hodně velikých tvůrců a moc si jich vážím. Miluji Dvořáka, mám i jeho rukopisy pro štěstí. Znám celého Martinů a Šostakoviče. Ve výtvarném umění zase obdivuji malíře Andreje Bělocvětova a táborského krajináře Karla Valtera, který dokonce dorazil v roce 1983 na jednu z mých prvních výstav do Pacova. 

 

Máte vazbu k jižním Čechám? 

 

Dobře je znám, mám je skoro celé prochozené. Vystavoval jsem v Písku, nedávno v Táboře. 

 

Jste stále politicky činný? 

 

Politika je pro mě práce s negativní energií a já raději pracuji s pozitivní. Chtěl jsem si vyzkoušet, jestli to půjde. Vždy je dobré o něčem mluvit a sáhnout si na to. Zjistil jsem ale, že jsem se ocitl v nevlídném terénu. Navíc člověk musí mít kolem sebe ještě lidi a takové společenství se podle mě dá vytvořit za dvacet let. Může to fungovat, jak říká Dostojevskij, na základě spoluviny nebo jiném principu. Spoluvinu jsme žádnou neměli a ani jsme si nerozuměli. 

 

Co chystáte v nejbližší době? 

 

Nyní maluji cyklus na variaci O portrétu Antona Brucknera, poněvadž od vzniku toho prvního uplynulo téměř dvacet let. Dále dokončuji s Miroslavem Krobotem seriál Zkáza Dejvického divadla a složil jsem hudbu ke komedii od Williama Shakespeara Dobrý konec všechno spraví, která bude uvedena na Letních shakespearovských slavnostech. Potkal jsem se také s Jiřím Suchým, se kterým jsem dělal Pokušení svatého Antonína. Přemýšleli jsme, že bychom udělali western, tak uvidíme. 

 

Simona Jedličková, Českobudějovický týden, 10. 10. 2018