Písně o Samotách: Hudba má znějící tělo, říká skladatel, malíř a pedagog Vladimír Franz (Magazín klubu Vltava)
"Časem prvního účtování" je pro skladatele Vladimíra Franze symfonie Písně o Samotách. Premiéru měla v Teplicích se Severočeskou filharmonií a 28. října ji uvede v pražském Rudolfinu dirigent Milan Svoboda.
Hrdinou skladby je člověk, který ztratil víru ve vyšší autoritu, nemůže najít zakotvení a řád, pokouší se vytvořit pro sebe nejrůznější náhradní řešení. Postupně ztrácí reálný vztah ke svému místu v čase, přírodě, společnosti a nakonec i k sobě samotnému.
Rozhovor s Vladimírem Franzem je úžasný vizuální zážitek. Chrlení slov a přeskakující široký proud myšlenek doplněný pohybem rukou a těla. Tu profesor před jmenováním jednu ruku vztáhne k nebi, vzápětí se druhou dotkne země. Seděli jsme v prázdné kavárně a zdálo se, že mu je těsná.
Jak symfonie vznikla?
Kolem čtyřicítky přichází čas prvního účtování a zúročení. Pro skladatele je symfonie výzva, aby vyzkoušel tento vrcholný hudební tvar. Různí jiní skladatelé, Brahms, Martinů, Stravinskij, psali symfonii až po čtyřicítce. Následoval jsem jejich příkladu.
Už nejsme v období, kdy symfonie mohla mít jakov dobách raného Amadea Mozarta osm minut. Od dob Beethovena jsou s ní navíc spojena jistá závažná sdělení. Navíc se ve vhodnou dobu objevila nabídka od Severočeské filharmonie. Už jsem s ní spolupracoval - složil jsem pro ni Symfonické variace - klauniádu na píseň Suchého a Šlitra Co jsem měl dnes k obědu... Spojení s filharmonií si vynutilo, že ve skladbě jsou varhany, sbory a barytonové sólo. Vznikl tak projekt až mahlerovský.
A základní téma symfonie?
Věděl jsem, že První symfonie nebude nějaký experiment. Člověk si musí zajistit solidní základ, a pak si může dávat nohu za krk. Nešel jsem cestou optimistickou jako Schumann či Prokofjev a zvolil skladbu do jisté míry tragickou. Symfonie není ale pesimistická, je to jen zpráva o světě, kde civilizace ztratila vztah k vyšší autoritě.
Ztráta orientace ve světě je obdoba běhání křečka v bubínku. Už od dob racionalismu se hledají různé náhražky Boha - například v kapitálu, ale ten ho nenahradí. Bůh dává korektiv, zatímco kapitál ne. Kde není korektiv, tam není míra věcí a vzniká chaos. Místem bohoslužeb se stávají fotbalové stadiony, kulturní centra, hypermarkety. Do toho se půlkilometrové mrakodrapy řítí na lidi, jejichž mozky jsou cíleně vymývány klipovostí a masovou zábavou... O tom všem je moje symfonie.
Ve skladbě jsou texty české i německé...
Pro mě si tvar diktuje prostředky, jakou bude mít chuť a vůni, jak to bude navrstveno. Ve skladbě se setkává poezie česká a německá, poezie tu působí jako určitý znak. Friedrich Nietzsche představuje dionýzovskou radost, Georg Trakl až křečovité zoufalství, Berthold Brecht expresi a naději, Karel Toman zase sepětí Boha a přírody. Dobře se mi na jejich texty skládalo. Znám spoustu básníků, na které bych hudbu nikdy neskládal, ačkoliv je mám rád, například Skácela. Poezii zhudebňuji od dvaceti let - Gelnera, Euripida, Nezvala, Seiferta.
Kterak vám práce na symfonii rostla?
Pracuji tím způsobem, že o tématu vím, nosím ho v sobě, znám jeho směřování a pointu. Narůstá ve mně tlak, chodím okolo Toho, bojím se Toho. Tlak stále na- růstá, když je nesnesitelný, vrhnu se na To... Protržení strachu nastalo začátkem dubna, první větu jsem psal každý den. Během května jsem psal druhou. Už bylo horko, vznikalo To snad u všech rybníků a řek. Pak začaly prázdniny; To putovalo se mnou na výlety, v igelitových pytlích jsem To vzal i na vodu. Pak jsem se uchýlil do Bechyně a Borotína, tehdy přišel čas poslední věty - sumarizace. Porod byl dovršen.
Vlastní práce písařské - to byly čtyři měsíce a skladatelovy pět. Napřed jsem myslel, že jsem líny a pomalý. Pak jsem zjistil, že symfonie má hodinu - úplně pomalý jsem nebyl.
Potom ještě vznikl nápad, že by barytonové sólo mohl zpívat Ivan Kusnjer. A protože jsem cítil, že poslední věta je hutná, dlouhá a je předtím třeba se nadechnout, připsal jsem kvůli odlehčení před ní pro baryton ještě krátkou větu. Nejdůležitější u symfonie je totiž stavební uspořádání a tah.
Když jste dopsal poslední notičku, jak jste na tom byl?
Když jsem symfonii dokončil, nedotkl jsem se hudby tři měsíce, by1 jsem úplně vyčerpán a zničen.
Čtyřicítka bývá časem změn, přinesla vám i něco nového v soukromí?
Čtyřicítka pro mě znamenala větší zklidnění, zastavení, uvědomění si možností a nakládání s nimi... Vznikl vztah s fotografkou Idou Saudkovou. Kdyby život byl rok, čtyřicítka by bylo období kolem Slunovratu. To je doba, kdy slunce nestoupá výš, ale přichází plnost, teplo a nějaký čas to příjemné ještě může trvat.
Váš věk by měl s sebou přinést i uvědomění si vlastního stylu...
Je otázka, co styl vlastně je!? Domnívám se, že styl je člověk, osobnost vtisknutá do materiálu. Estetika člověka, jeho reakce, dýchání, tempo, rytmus. Každý člověk je neopakovatelný a každý sám ručí za svůj osobní růst.
Jak ve své hudbě nacházíte sám sebe?
Najednou překotné uzavírání, zhmoždění přechodů, někdy jako bych melodickou linku rozlámal a postavil části melodie proti sobě. Typické je pro mě i náhlé použití triviálního tématu, nad kterým seriózní rozum zůstane stát, smysl pro humor i sebedestruktivní ironie. Taky mi je v hudbě i v malířství vlastní lyrická exprese.
Věřím, že právě míra osobního vkladu a míra energie může uměleckému dílu zajistit životnost. Třeba takový Vincent van Gogh. Mezi jeho současníky bylo víc lidí, kteří uměli malovat stejně dobře. Ale jeho obrazy jsou jedinečné, protože jsou zápasem o něj samotného.
Může hudba zaznamenávat duchovní obsah, vyšší řád?
Vitruvius v Deseti knihách o architektuře dělí umění na jednotlivé obory. Architekturu a hudbu dává na opačné strany. Všechna ostatní umění považuje za přechodová. Hudba má obrovskou výhodu proti jiným uměním - nemá fyzické tělo. Umožňuje jí bezprostřední kontakt s lidským podvědomím.
U jednoho francouzského postmoderního filozofa je dokonce poznatek, že hudba je to, co neslyšíme. Čím se vztahujeme k něčemu nekonečnému, k tomu, co nemůžeme dosáhnout. Proto je hudba záležitost magická, kultická a je součástí rituálů.
Literárním dílům často překáží slova, jsou obrovsky toporná. Když si vezmeme stránku v knize, je to velké, ale řídké sdělení, spousta věcí tam chybí. V hudbě je na stejný úsek třeba vynaložit neskonale větší množství práce. Je zde spousta mezistupňů. Když vezmeme slova jako stupnici jedna, dva, tři, čtyři, tkáň hudby můžeme počítat v tisícinách.
Dokonce říkam, že slova jsou k tomu, aby se zamaskoval smvsl.
Mají vaše skladby pevné zakotvení v Evropě?
Skladatelé přede mnou mi svým dílem o světě něco řekli. Kdyby tady nebyli, ani já bych nemohl říct sy•mi skladbami nic dál. Jsem jejich součástí a oni jsou mojí. Nejsem nafoukaný, ale v hudbě je to tak. Hudba je společné dílo. Určitý druh myšlení v oblasti Evropy a je důležité mít k tomu určitý vnitřní vztah.
V Americe jsem se cítil ve vyhnanství. Jako někde na pólu, kam mě přenesli v noci nahého. Ale není to věc vzdálenosti. Byl jsem ještě dál, například v Oceánii, a bylo mi tam dobře. Je to tím, že se tam vytváří souřadnice, které jsou svébytné. To v Americe není, Amerika je nádor na evropské kultuře.
Co váš kabát z Oceánie, který nosíte na kůži?
Tetování se mi líbilo odjakživa. Nezatěžuji to metafyzickymi, formálními významy. Je to záležitost čistě estetická, designová.
Na pravé ruce máte obrázek Bohuslava Martinů...
O Martinů se zajímám od sedmdesátého šestého, je pro mě velmi inspirativním zjevem. Měl průzračný způsob uvažování. Líbí se mi jeho pomalá cesta bez senzací a estrád. Čistě naplněná.
VLADIMÍR FRANZ (1959)
vystudoval práva a studoval soukromě malbu u Karla Součka a Andreje Bělocvětova, skladbu u Vladimíra Sommera. Uspořádal více než čtyřicet samostatných výstav a vytvořil hudbu ke stovce inscenací po celé republice. Celý život ho zajímá spojení hudební, výtvarné a dramatické formy. Pro Semafor napsal s Jiřím Suchým zpěvohru Pokušení sv. Antonína. Pro Národní divadlo velké scénické kompozice Pašije, Bloudění, Maryša a Markéta Lazarová. V roce 2006 uvede ND jeho operu Válka s mloky podle románu Karla Čapka. Za hudebně dramatickou tvorbu získal třikrát cenu Alfréda Radoka a cenu Divadelních novin. Z hudby pro film uveďme jeho Kamenný most. Velký význam má pro Vladimíra Franze práce pedagogická, na AMU vede kabinet scénické hudby.
Obrazy Vladimíra Franze můžete vidět v Café Louvre na Národní třídě od 9. září. Jeho obrazy jsou velké, barevné, plné exprese a světla. Uvidíte plátna: Ježíš na mazlení, Stereo-Dvojhrady i šestimetrový obraz Vánoce na Psí řece, který vznikl letos na Mezinárodním sympóziu Velký formát-Valtice. 0 skládání, malování, setkáních a cestách je knížka Rozhovory, kterou Vladimír Franz napsal s Petrem Kurkou, vychází v září v nakladatelství Orfeus. Franzova 1. symfonie Písně o Samotách je hodinovou skladbou pro 180 lidí-baryton, dětský hlas, sólo vypravěče, dětský a smíšený sbor, velký orchestr. Už na první pohled jde o velký projekt. Jakou hudbu skladatel poslouchá, aby zapomněl na vlastní? Bergovu Lulu, Čajkovského 4. symfonii, Lutoslawského Benátské hry. A v autě Siegfrieda.
Jolana Matějková, Magazín klubu Vltava, podzim 2004