Rozhovor: Vladimír Franz - skladatel, výtvarník, pedagog, básník a dramatik

 

Tandem startuje, takže vás zdraví Jan Rosák. Když jsem si tak surfoval po internetu, tak jsem zjistil, že mám se svým dnešním hostem některé styčné body v životě stejné. Oba jsme začali studovat práva. No, mě to přestalo bavit ve druháku, on to dotáhl až do konce. Potom jsme oba dělali něco jiného, než jsme chtěli, oba jsme se v jednu chvíli živili taky jako řidiči sanitky. Ovšem naše další společné body se už nesetkávají. Zatímco on složil nespočet symfonií a zkomponoval muziku k téměř 150 divadelním představením, tak já jsem občas mamince složil maximálně uhlí. Hostem Tandemu je opět po čase skladatel, výtvarník, pedagog, básník a dramatik Vladimír Franz. Vítám vás, dobrý den.

Dobrý den.

 

Pochopitelně, že se mého hosta zeptám i na prezidentskou kampaň. Ale se vším začneme až po písničce. (...) Hostem Tandemu je dnes Vladimír Franz. No, naposledy jste byl u nás, pane Franzi, v roce 2010. Od té doby se ve vašem životě změnilo mnohé hodně jaksi radikálně. A teď nevím, čím bychom začali, jestli vašimi počiny v muzice anebo vaším počinem jaksi v politice. Co byste radši?

Tak samozřejmě co Čech, to muzikant, takže já bych začal tou muzikou.

 

Teď máte za sebou Válku s mloky, viďte. To je asi nejčerstvější zážitek.

Nejčerstvější zážitek, ano, Válka s mloky, celovečerní opera, volně podle Karla Čapka, kterou tedy uvedla Státní opera Národního divadla. A nevím, zdali to už bylo aktuální, když jsem zde byl minule, tak vlastně tou dobou bylo 200 let výročí Karla Hynka Máchy a tou dobou vznikla symfonická báseň Radobil pro Českou filharmonii. Ta Válka s mloky vznikla už vlastně v roce 2005, ale ta inkubační doba u Národního divadla bývá delší, zvlášť když se často tam mění vedení a mění se všechno. Teď určitě zase dozná naše první scéna nějakých strukturálních změn. Takže to všechno samozřejmě s tím souvisí. Takže dá se říct, že jsem se dočkal. Dočkal jsem se v takové zvláštní, hudebníci tomu říkají streta, neboli těsna, což spočívá v tom, že vlastně ta premiéra se kryla s kulminací té prezidentské kampaně. Dalo by se říct, že je to takový gesamtkunstwerk. Nevím, jestli je to k dobrému, nebo ne.

 

A jak jste vy sám spokojen s uvedením, s premiérou?

Tak je tedy pravdou, že člověk od toho něco tedy chtěl a když s tím tráví třeba třičtvrtě roku, tak ví, jak každá vteřina je stratifikována. A teď jde o to, zdali má vůbec tu možnost a sílu to sdělit někomu, kdo to bude vizualizovat. Čili, po té stránce muzikantské, tak stran musím říct, mě překvapili strašně příjemně sólisti Státní opery, ať to je Ivan Kusniar nebo Richard Hán nebo Václav Sibera a další. Taky mě překvapili lidé, kteří, protože tam je to taková, ta opera je o takové krizi naší civilizace euroamerické. A mě překvapil v roli třeba populárního zpěváka Petr Kotvald, od kterého by to třeba nikdo neočekával, že takhle bude vystupovat. Já mám tyhle vlastně srázy i žánrové i vlastně lidí, kteří jakoby s tím nesouvisejí. Například před tím jsem měl opera Údolí suchých kostí, takovou operu /nesrozumitelné/, která měla premiéru v Brně a pak v Pražské křižovatce. A tam oproti takovým barokním sólistům vystupovala Zora Jandová v roli ďábla a zhostila se toho skvěle. Čili, po této stránce v pořádku. Sbor, který to také nemá lehké, se toho taky zhostil velmi úctyhodně. Otázka je té vizualizace, protože ta opera je opravdu o krizi společnosti, kde moci nejsou, to není o tom, jaká je analýza vzniku nějakého ohrožení ve formě mloků, ale v ohrožení nás samých, jak my si nabíháme na vidle. A nevím, jestli toto bylo sdostatek tedy režijně sděleno.

 

A jestlipak jste se hodně jaksi odchýlil od Čapka nebo ne?

Tak samozřejmě, že jsem se velmi odchýlil od Čapka, protože ten Čapek to psal ve 30.letech, kdy ta situace byla jiná. A on skutečně to podává jako analýzu a vznik nějakého hnutí, z něhož se stane monstrum, které ohrožuje. Ale my jsme v současnosti v situaci, že se ta naše civilizace ohrožuje sama a už tyto stávající konstanty můžou skoro pasivně čekat, až si na ty vidle naběhneme.

 

(...)

 

Hostem Tandemu je a také samozřejmě prezidentský kandidát nedávné prezidentské kampaně. Pane Franzi, já myslím, že dost velká část naší populace, která vám třeba ani jaksi nedávala příliš mnoho šancí, byla hodně překvapena vaším poměrně velice slušným ziskem procent volebních hlasů. Co vy? Vidíte to jako úspěch, nebo jste čekal ještě mnohem víc?

Tak takhle, já jsem se samozřejmě, mě zajímalo, společnost zajímá, to ostatně řeším i ve svém díle. Každá ta věc, co skládám nebo maluju, se nějak dotýká té společnosti. Ale zajímalo mě také do toho vstoupit jako občan. A samozřejmě, když se objevila výzva mladých lidí, tak jsem to zvažoval a pak jsem velmi opatrně formuloval, bylo to v srpnu loňského roku, že je důležitá ta cesta a nebylo to zkrátka stratifikována, že bych se už celý život třásl na to, až budu dělat prezidenta a budu v Lánech běhat a přestavovat nábytek na Hradčanech a dělat přehlídky a podobné. Takhle jsem to nechápal. A zajímalo mě, zdali, je-li nějaké oslovení těch lidí nebo vlastně, co lidi chtějí. A důležitá je tedy ta cesta. Jak to dopadne, to nezávisí na člověku. Vidíme, že někdo si může vzpomenout a i kdyby se odstrkoval ušima, má prostě smůlu. Čili, si obsah diktoval tvar. Zpočátku jsme vůbec dumali, jaký tvar si to může najít, protože jsme měli takové jako podmínky typu, že většinou ty kampaně bývají něco takového velmi opulentního. Když si vezmu takové Spojené státy, tak si kladu otázku, zdali není lepší si vydržovat konstituční monarchii nežli dělat republikánské volby každé 4 roky, které stojí majlant. Takže jednou z podmínek bylo, pakliže jsem byl tedy občanský kandidát, to znamená, za mnou nestála žádná politická strana či zájmové uskupení či nějaká ekonomická skupina, že zkusíme, zdali občan jako takový nemůže do toho jít vlastně, že to nebude na těchhle těch vnějškových megafinančních efektech, což jsem zjistil, že je možno ve fázi petiční, což pro mě znamenalo skutečně objet celé Čechy, vystupovat po náměstích, diskutovat s lidmi, odpovídat na nejrůznější smysluplné i nesmysluplné dotazy. Byla to obrovská sociologická sonda, navíc v obrovské tedy takové dynamice a zrychlení, kdy se člověku dostalo úplně jiného pohledu na všechny možné obory lidské činnosti včetně té jeho vlastní, což bylo také dobré. A zjistil jsem napříč tou společností, že taková ta, jakoby se objevuje něco, co se dá říct, to je ale napříč Evropou, taková trošičku blbá nálada. A ta blbá nálada je z takové jakoby bezvýchodnosti. Ale to není bezvýchodnost typu nějaké fatální, třeba úplné nouze nebo nějakého válečného konfliktu nebo něco, co opravdu takhle ohrožuje lidi na životě, ale je to, jako by chyběl nějaký ideál a cíl. Takže jsem zjistil, ten problém té společnosti je především problémem mravním.

 

My si za chviličku ještě s Vladimírem Franzem o prezidentské kampani samozřejmě popovídáme. Teď třeba hlavně z jeho pohledu vnitřního.

 

(...)

 

Já jsem si teprve ex post, až po prezidentské kampani uvědomil, respektive přečetl, že Vladimír Franz, můj dnešní host, má rodem vlastně docela blízko k prezidentu Masarykovi i Benešovi. To, myslím, že bylo docela velké překvapení. Nevím, proč jste to neventiloval až natolik.

Tak rodem k Masarykovi nemám. To je pravdou, že pradědeček, což byl kroměřížský, poté novojičínský advokát, připravoval Masarykovi ještě za Rakouska volební obvod Valašsko, za který Masaryk kandidoval do Poslanecké sněmovny. A existovala taková fotografie, kdy Masaryk drží moji tříletou babičku v náručí.

 

Tak vidíte, blízko tam bylo. No, ale k Benešovi přímo jaksi.

Tak můj bratranec měl pradědečka zase plzeňskýho, no tak.

 

No, ale to jsou samozřejmě jenom takové jaksi zajímavosti. Ale víte co, vy jste natolik veliká osobnost jaksi kulturního významu, že mě docela zajímá, co to s vámi jako s člověkem, který už toho hodně taky zažil, co to s vámi udělalo ta prezidentská kampaň, jestli vás to tak trošičku přece jenom nesemlelo. Určitě jste do toho šel s tím, že vás to příliš poznamenat nemůže. Ale přece jenom to je velikánská mašinérie.

Tak mašinérie je to obrovská, zvlášť pro člověka, který je spíše svým uzpůsobením krajinář než figuralista. Čili, byl to mohutný protiúkol, jehož tedy jedním z hmatných výstupů bylo, že jsem vlastně po ukončení kampaně měl třínedělní chřipku docela festovnou. Čili, když to povolí, tak ten organismus samozřejmě si ten půlrok takto vyžádá. Není to nic příjemnýho. Co se týče ostatního, no tak pochopitelně byly to mnohdy hodně velké protiúkoly, protože co já jako skladatel nebo výtvarník, k čemu jsem dřív potřeboval vědět, jak pracuje, já nevím, nějaká centrální banka nebo jak se dělají nějaký úroky. Je tedy pravdou, že mnohdy jsem měl pocit, že tak, jak je nastavená tady prezidentská úloha, to bylo takové všechno hodně často hrajeme si na školu, jak dělá kravička, jak dělá kozička, jak by dělala kozička, kdyby byla kravička a takhle to trošičku vypadalo. Ale nedotýkalo se toho, čím se ten prezident má lišit od ministerského předsedy, ministra práce, ministra financí a tak dále a tak dále, a to tedy lidským přesahem a charizmatem. Nakonec jsme svědky toho, že když to také často bývalo, že se srovnávali oba tedy demokratičtí prezidenti a nemůžeme jaksi jim vyčítat, že by zanedbávali svoji úlohu a nechodili do práce. Já myslím, že tohle celkem ne. Ale je to o tom osobním vyzařování daleko víc než u takových vyloženě administrativně-úřednických funkcí, jako je třeba vláda a tak dále.

 

Byl jste schopný si zachovat od toho všeho odstup trošku?

To bylo pro mě to nejdůležitější. To je pro mě i strašně důležité, když dělám jakoukoliv tedy uměleckou věc. Mám před tím strašně velkou odpovědnost a děsím se toho, než si člověk řekne, no a co. Skutečně. To není, že bych to bral na lehkou váhu, ale člověk se musí postavit vedle toho a takto pozorovat. Já myslím, že to je při nejrůznějších profesích. Kdyby pilot letadla se hroutil prostě nebo, já nevím, chirurg omdlíval při pohledu na krev, tak by to daleko asi.

 

Musí se to brát un passant prostě.

Musí se to brát samozřejmě, lehce vedle toho stát. Je strašně ale zajímavé, že v nejrůznějších debatách ze začátku byl člověk samozřejmě velmi sevřený, daleko víc, než je zvykem, protože jsem si říkal, co slovo to perla má býti. Než jsem zjistil, že se opravdu člověk musí uvolnit a nejdůležitější není to, že ze sebe sype nějaké definice, na to může být nakonec automat už v dnešní době, ale daleko důležitější je, jaký je, protože jako během měsíce nemůže být tisíckrát lepší nebo tisíckrát horší.

 

Než byl před tím.

Než byl před tím.

 

(...)

 

Tak opět se vrátíme, tak jako se ostatně vrátil i Vladimír Franz sám od prezidentské kampaně k tomu, v čem je dobrý, v čem vyniká, to znamená k umění, muzice, výtvarnému umění a podobně. A já si myslím, že když si teď vybíráte mezi klasiky českého humoru, tak výběr Jiřího Suchého je docela logický, protože spolupracujete.

Ano, dělali jsme spolu Pokušení Sv. Antonína a nakonec i ve Válce s mloky zní 3 jeho texty zhudebněné.

 

Ano?

Ano.

 

A jak jste je tam implantoval? Za jakým účelem?

Ono to původně byla i vlastně záminka (nesrozumitelné), protože kdysi Jiří Suchý byl osloven Václavem Kašlíkem, že by mohli udělat Válku s mloky. No a Jiří Suchý udělal asi 10 nebo 12 písňových textů a dál to z nějakých příčin nepokračovalo, myslím, cesta od jeho písní k dramatu. Čili, ty texty tam byly, národní to tak chtělo, čili jsou tam.

 

Jsou tam. No, vaše spolupráce s Jiřím Suchým nepochybně pokračovat bude, ale v tom mezičase si dáme Jiřího Suchého, když dovolíte, i s Jiřím Šlitrem u nás na Tandemu.

 

(...)

 

Posloucháte Tandem a v něm je dnes hostem Vladimír Franz. A já pochopitelně mám spousty otázek na Vladimíra Franze, ale ze všeho nejvíc mě možná kupodivu zajímá ta muzika vaše. Co v současné době, když jste dotvořil, respektive už odpremiéroval Válku s mloky, tak na čem pracujete, co vás bere? Protože je mi jasné, že u vás se muzika netvoří jen tak jaksi sama od sebe, ale vždycky reflektujete nějaké věci kolem sebe, politiku, lidi.

To je pravdou. Je také pravdou, že přestože ten půlrok vlastně člověk od rána do večera byl v zápřahu úplně jiném, tak jsem vždycky ráno šel a hrál jsem a zkoumal jsem takovej ten přetlak, jestli ta hladinka té muziky je. Na podzim byla dobrá, teďka trošičku vzhledem i k tomu, že si to vzalo tu daň, tak se musím dostat do formy. To je jako u sportovců, to je totéž. A teď mě čekají úkoly, tedy služné. Udělal jsem hudbu k představení Smrtihlav /nesrozumitelné/, Národní divadlo moravskoslezské, kde teď ještě dělám Sen noci svatojánské, který bude mít premiéru v dubnu.

 

To je jaksi inspirováno Shakespearem nebo?

No, to je Shakespeare přímo sám. A navíc Sen noci svatojánské, takové ty 3 prostředí, že jo, les, oficiální prostředí a řemeslníci, to skýtá mnohé nejrůznější ať už metafory. Ale je to zkrátka pro muzikanta, Sen noci svatojánské zkrátka je vděčnej. Ostatně máme slavnou muziku Felixe Mendelsona Bartholdiho s tím veleslavným svatebním pochodem. Nebo, já nevím, operu Benjamina Britona a těch snů Václava Trojana, balet nebo.

 

Zdeněk Merta taky.

Zdeněk Merta. Hudbu ke stejnojmennému filmu Jiřího Trnky geniálnímu a tak podobně. Čili, je to zase taková velká výzva, není to taková doprovodná hudba pod něco.

 

Smrtihlav je?

Smrtihlav naopak je taková velmi subtilní psychologická hra, která mapuje takovou tu krizi, dejme tomu, německé, to psal Němec nakonec, rodiny, kdy se zjišťuje jaksi nacistická minulost tatínka, teď samozřejmě jak se s tím vyrovnává rodina, děti, to, co řeší německé umění velmi, velmi důsledně. No a pak mě čeká samozřejmě Gelderode, Slečna Žárová. Gelderode je takový vlastně groteskní autor belgický, slavná je Balada o velkém kostlivci ve formě takových mystérií, moritátů. Připomíná to takové ty brechlovské Tance smrti nebo, já nevím, ty Ensorovy obrazy, Vjezd Krista do Bruselu a podobné věci. To dělám s Hanou Burešovou v Divadle v Dlouhé. Tady je důležité, aby se na to sehnaly prostředky, na tu realizaci, protože to je forma, já nevím, to může bejt forma až skoro pašijová, ale taková v té grotesce tohoto světa, jak on je teďka.

 

A co jako výtvarník? Do čeho se teď vrháte? Máte vůbec čas dělat teď výtvarné umění?

Tak na výtvarný umění já se těším. Takové věci, to, co proběhlo v posledním půl roce, si vynutí určitou gesci i tvar. Asi půjdu ke skromnějším věcem, vrátím se zase od akrylu k malování olejem, který chce daleko větší trpělivost, je to takové to poctivé a nekazí to ruku. No a samozřejmě to musím navázat, až teďka se začne trošku pěkně, se rozcvičit na akvarelech, no a pak začnu zkoumat, co to dá nebo co by přineslo. Ono, když se něco nedělá delší čas, tak to nevadí, protože ono si to pracuje samo. A když se to oblomí, důležité je to oblomit, což bude trvat tak 14 dní, 3 neděle, tak to začne najednou si říkat věci, o kterých já ani nevím, protože to umění vůbec je taková jaksi záležitost v podvědomí v tom nejlepším slova smyslu.

 

(...)

 

Mých hostů se často v Tandemu ptám, kdo nebo co v životě byly takové důležité jejich milníky, které jim v životě pomohly. Takže pochopitelně se zeptám i Vladimíra Franze. A teď nemyslím jenom třeba na vaši prezidentskou kampaň, kdo vám pomáhal, to můžeme teď jaksi odložit za hlavu.

Tam mi pomáhal pánbůh.

 

No, k tomu se třeba taky ještě dneska dostaneme. Ale vůbec ve vašem životě, kdo byl takovými důležitými osobnostmi? Kdo vás třeba správným směrem nasměroval? Anebo ty důležité chvíle, ve kterých se rozhodlo, že jste začal dělat zrovna to, co jste začal dělat?

Tak takových těch bodů, těch lidí, kteří dávají takový ten ťuk do té kulečníkové koule, aby najednou běžela jiným směrem, bylo samozřejmě víc. Vzpomínám si na paní učitelku ze základní školy, která nám už ve druhé třídě dala zhudebnit nějaký text, protože jim to dali za úkol v nějakým postgraduálu hudební výchovy. No a tak jsem vůbec zjistil, že bych mohl taky třeba skládat. Pak tady bylo samozřejmě pro mě setkání se skladatelem Vladimírem Somrem, což je bezesporu jeden z velkých českých hudebních skladatelů druhé poloviny 20.století, který nějakým způsobem mě pedagogicky tedy vedl, což rozhodně musím říct, že to nebyla žádná procházka růžovým sadem, poněvadž pan profesor Somr byl velmi přísný. Taky má za sebou velká díla jako vokální symfonie nebo, já nevím, smyčcový kvartet a tak dále. Dále člověk, který mě hodně nějakým způsobem zase směroval dál, to bylo, když jsem byl první rok už v profesionálním angažmá v tehdejším Divadle pracujících v Mostě. Tak to byl režisér Josef Henke, který je velkou částí svého díla spjat s Českým rozhlasem. Jeho inscenace 60.let jsou dnes už klasikou. No a ten samozřejmě, protože byl velkým profesionálem a já jsem o fůře věcí nevěděl nic, tak mě tak zpovzdálí nebo i velmi zblízka vedl. Ale on to nedělal takovým tím způsobem to musíš, to nesmíš, ale on to dělal takovou formou, že jsme si třeba vyprávěli anekdoty, akorát velmi pečlivě sledoval, jak člověk zareaguje. A byla to skutečně taková ta škola opravdu v tom nejlepším slova smyslu. Další člověk, který určitě nějakým způsobem mě nějak formoval, je malíř Andrej Bělocvětov. Mně bylo tenkrát jasné, že to je velký dílo. Kdybych měl tu možnost, chtěl bych, aby se uskutečnila třeba souborná výstava v nějaké třeba hradní jízdárně nebo někde tak, protože to je opravdu dílo na evropské úrovni. Mně to tenkrát bylo jasný asi za 10 minut, když jsem viděl ty věci a bylo to, zdá se, přede mnou jasné třeba Josefu Sudkovi, Janu Zrzavému a dalším. Ale zajímavé je, že mnohým kunsthistorikům to dochází tak pomalu 30 let. Ale tak oni taky dojdou. Čili, tam jsem si jako utvrdil, ještě tak se mi potvrdilo, že když je něco dobré, tak to nemusí být ještě záruka toho, že musí skutečně být přijato.

 

Nemusí se to hned proslavit.

Nemusí.

 

(...)

 

Hostem Tandemu je dnes Vladimír Franz. A já, přestože si povídáme a myslím si, že vás to taky nejvíc zajímá, vážení a milí posluchači, o úplně jiných věcech než o politice, tak já se k ní ještě trošičku vrátím. Aspoň v tom smyslu, že se vás zeptám, co vás nejvíc v té politice, v tom prostředí politiky překvapilo? A jestlipak byste do toho, nemyslím teď do prezidentské kampaně, ale vůbec do nějaké politiky třeba někdy šel?

Tak, jak říkám, politika je činnost lidská, je to záležitost konsensu, je to pro lidi, je to pro určitý typus lidí. Každý se pro něco rodí, co by druhý dělat nemohl. Je to forma vášně, je to forma závislosti asi politika, určitě. Ale, jak říkám, musí se pro to ten člověk narodit. Když se pro to narodí, myslím, že je to v pořádku. Ale je to nesporně zajímavá zkušenost. Je to pochopitelně divadlo. Je strašně zajímavé, jak je politika vlastně přeceňována. Někdo řekne nějakou blbost a píše se o tom úplně všude, což se nikomu takhle snadno vlastně nepovede. Je to pochopitelně také nakládání s nějakými prostředky. Pro někoho to znamená prostředky hmotné, čili že nakládá s velkými třeba obnosy, pro někoho je to otázka moci, že nepotřebuje nic zkrátka k života a stačí mu jenom, že může nějakým způsobem ovlivňovat, manipulovat nebo režírovat. Politika samozřejmě by měla být ve svém etickém principu službou. To by mělo být to východisko a myslím, že to je také takový trošku malér, že lidé pociťují trošku problém mezi tím ideálem té služby a tím naplněním. Pochopitelně nic nemůže být v ideálním tvaru. Navíc to nedělá ten člověk sám, je mezi mnohými lidmi, kde je vrháno mnoho energií, ať pozitivních, tak i negativních.

 

Jinými slovy šel byste do toho někdy ještě do budoucna? Nemyslím teď opravdu znova.

To je, jako kdyby někoho přejel náklaďák a vy jste se ho ptal, jestli by tam lezl znova. No, musím říct, že takhle bych to skutečně neviděl. Já myslím, že to je samostatné řemeslo, které chce celého člověka jako každé jiné řemeslo a myslím, že já mám co dělat.

 

Já si myslím taky. Navíc za vámi, pokud je mi známo, tak nezůstaly žádné takové stíny jako za jedním z význačných kandidátů, který neprošel prvním kolem a myslím, že to těžce nesl a teď to ještě dlouho těžce ponese, protože jsou za ním veliké dluhy. Tak to si myslím, že za vámi není.

Tak vzhledem k tomu, že jsme to skutečně měli postaveno takřka takovým tím způsobem, že stát si člověk nemá kupovat v jakékoliv formě, tak to mě určitě jako takhle netrápí.

 

No a já si navíc myslím, pane Franzi, a to si myslím, že pochopilo i spousta našich posluchačů dnes, že je vás pro tu politiku škoda.

Já jsem si hlavně uvědomil jednu věc, že v té první fázi je to možné dělat jako formu nadšení, tak jako kdybychom chtěli třeba letět na Mars. Tak pochopitelně do toho Houstonu můžeme doběhnout pěšky nebo na kolečkových bruslích, ale v tom Houstonu tam musí být k tomu ta raketa, musí k tomu být ten tým, musí k tomu být, já nevím, všechno možné, to všechno počínaje tedy prostředky včetně sehraných týmů, které ale jsou sehrávány 20 let. To není, že se někdo najme. A pak ještě třetí fáze, a to jsem si pochopitelně uvědomoval, ale celkem to by bylo formou nějakého božího úratku. Co bych dělal? Tak bych si poplakal a šel bych na to. Ale když bych si uvědomil, že člověk by sám oproti celé té mašinérii, kterou když člověk poznává, čím se blíží blíž, tak ta zlatá muška už je jenom dvoumetrová, obludná muší hlava, kdyby tam vlastně člověk přišel sám, no tak by mohl skutečně jenom v těch Lánech tak maximálně krmit labutě. Čili, bez určitého řemesla, zázemí a prostředků, i když člověk může mít sebevětší ideál, to prostě nejde. Tak jako chirurg hned nám vpantuje srdce na poli, když si koupí na trhu kudlu - rybičku.

 

Hm. Moc vám děkuju, bylo mi radostí a ctí si s vámi popovídat. Vladimír Franz byl dnes hostem Tandemu a doufám, že se pořad líbil i vám, milí posluchači. Moc vám děkuju a přeju hodně inspirace a hodně radosti ze života.

Velmi mě těšilo a budu se snažit. Děkuju vám.

 

Jan Rosák, Český rozhlas - Region, 5. 3. 2013

https://www.rozhlas.cz/strednicechy/tandem/_zprava/vladimir-franz-skladatel-vytvarnik-pedagog-basnik-a-dramatik--1183965

 Zvukový soubor (MP3): https://prehravac.rozhlas.cz/audio/2841257