Sluncem rozpuštěni, nikoli však unaveni

Ivan Neumann: Rozhodl jste se okamžitě, nebo jste váhal přijmout pozvání k účasti na Mikulovském výtvarném sympoziu "dílna"? S jakou představou jste tam potom odjížděl?

 

Vladimír Franz: S rozhodnutím přijmout, či nepřijmout pozvání na letošní mikulovskou "dílnu" jsem neváhal ani vteřinu. Genia loci téhle končiny znám, vím totiž, že mám co dělat s ohniskem nezvykle jižní pozitivní energie a že se mi tam a priori nemůže přihodit nic špatného. A kdyby přece, musel bych přijmout protiúkol, který člověka zocelí… Nebylo co řešit. Navíc se domnívám, že jakákoli změna vytrhující člověka z jeho zajetých kolejí, manýr, stereotypů i navyklého prostředí, kde se mu mimo jiné může velmi snadno přihodit ono nezvalovské „padání sama na sebe“, působí v rámci psychofyzické tvůrčí hygieny víc než blahodárně. 

 

IN: Co jste si pomyslel, když jste se seznámil se složením účastníků? Setkal jste se někdy s tvorbou některých z nich? 

 

VF: S některými účastníky jsem se znal již z dřívějška. S Mikolášem Axmannem jsme se zúčastnili několika ročníků sympozia v nedalekých Valticích, s Oldřichem Tichým jsme se zas potkali na dávné akci nazvané Typický obraz. Tvorbu Luďka Filipského jsem poznal na jeho výstavě v Topičově salonu (jeho samotného ovšem nikoliv), o Peteru Župníkovi jsem četl a Martina Čadu viděl poprvé v životě… Je ovšem rozdíl někoho znát jen tak a naopak potkávat ho denně. V každém případě – po měsíci společné koexistence si říkám, že je skoro škoda, že jsme se sešli až teď.

 

IN: Měl jste nějakou představu o dosavadních ročnících mikulovské "dílny"? Vnímáte nějaké rozdíly oproti jiným podobným tvůrčím setkáním? Třeba oproti sympoziu Velký formát, několikrát konanému v nedalekých Valticích, kterého jste se také účastnil?

 

VF: Když jsi za slunného rána vyšel do ticha valtického parku, rušeného pouze slastným protahováním se dozrávajících moruší a bzukotem obřích subtropických zlatohlávků, kromě brouků roháčů zápasících na pěšinkách jsi nepotkal živou nohu. A kde sis zamanul, mohls malovat. Třeba nahý. Valtické sympozium, kde jsem působil i kurátorsky, bylo hodně nadivoko. V prostoru i čase. Nicméně v dobách devadesátých let, kdy malovat bylo takřka hříchem, tu vznikla svědectví skutečnosti, že „malba ještě nezemřela“, že měla, má a bude mít vždycky smysl! Nebýt nedávného činu, svévolného spálení obrazů valtickým kastelánem (budiž proklet!), má vzpomínka na Valtice by zůstala nezkalena… I stalo se také, že do Valtic občas zavítala delegace, obě sympozia totiž probíhala současně, z nedalekého Mikulova. A tvářila se jako věky samy. Říkal jsem si: Musí to být peklo v tom Mikulově. Zavřen v jakési stísněné kobce maluješ, tři kurátoři za zadkem a neustále volají: Jak to zase držíš ten štětec? Zelená patří vedle modré a ne vedle fialové, kde máš paletu? Děláš si srandu? To se přece dneska nenosí! Vůbec, uvědomuješ si, že tě pozorují dějiny? a tak nějak podobně… Naštěstí se mé představy nenaplnily. Mikulovská "dílna" je moderní tolerantní akcí. S velmi pečlivě ošetřeným servisem jako ostatně všechno, čeho se dotkl podnikavý duch (naštěstí už vyvanul) „pražské pětky“… Nakonec zapomeneš, že jsi v hypermegaturistické zóně, v níž přece jen nemůžeš malovat kdekoli a třeba nahý, a modlíš se za Mikulov, aby, propadne-li zcela kapitalismu, neztratil svoji duši a nezměnil se nakonec v bezobsažný a mrtvý skanzen.

 

IN: Modifikovalo setkání s Mikulovem a pobyt a práce na sympoziu vaše původní představy a koncepty, s nimiž jste přijížděl?

 

VF: Přiznávám bez mučení, že když projíždím těmi zbytečnými šedesáti kilometry, tím zbůhdarmým kazem na vzorku – tedy krajinou mezi Znojmem a Mikulovem – a z Pálavy jako vysunutý šuplík náhle vyhřezne hrad, vyvolává to u mne pocit něčeho nepatřičného. Ale jen bezprostředně, asi jde o příliš prudkou změnu. Druhý den se vše rapidně mění, nemohu se Mikulova nabažit. Když nakonec dojde na bolestné loučení (všechno má svůj konec) a na cestě se u Želetavy objeví první smrkové lesy, reaguji zlobně: Bože, už zase ten proklatý severský les! Mikulov je městem dalmatským, středomořským (chybí moře!). Kdyby tak magistrát chtěl koupit párek supů, kteří by kroužili nad vápencovými bradly Svatého kopečku… Samozřejmě! Takovéhle prostředí si přímo diktuje obsah i formu, bylo by hříchem volání nevyslyšet. Takže – tři z mých pěti obrazů, vzniklých na sympoziu, si vynutil Mikulov! Kukuřici, Jihomoravskou noc a Ostružinovou štěrkovnu.

 

IN: Hlavním médiem letošního sympozia v Mikulově se znovu stala již tolikrát v moderní době zpochybňovaná malba. Co o ní a o obraze v dnešním světě soudíte? Co pro vás znamenají?

 

VF: Fenomén malby je nejspíš starý jako lidstvo samo. Nebudu se zde zabývat jejím vývojem, jisté však je, že ve 20. století začaly převládat rozumové konstrukce nad životem samým. Umění byl náhle sugerován pocit, že není sdostatek vědecké. V důsledku toho pak notně zbytněly obory, jejichž původním posláním bylo sloužit, pomáhat umění, vysvětlovat jeho záměry i kontexty. Estetika, teorie kultury, sociologie umění a mnohé další. Tyto ve své podstatě pomocné obory se posléze osamostatnily, přeceněním vlastní důležitosti předpřáhly vůz před koně a jaly se jaksi nasucho, nikoli z praxe a manuální zkušenosti, diktovat, co se v umění smí či nesmí dělat. Nastala paradoxní situace: umění, balamucené teoriemi a opojené samo sebou přestalo být službou, chtělo tančit jako dřív. Žel, neuvědomilo si půltunové koule nabyté „svobody“ přikované k nohám, tanec vázl, při neúměrné námaze se začala vytrácet radost i komunikační kód. Nezbylo než přikročit k „velesložitému“ vysvětlování, v němž definitivně utonul vlastní, původní smysl umění. A neštěstí je hotovo aneb z magie pouhou informací – snadno a rychle! Často jen o umění samém – koho to zajímá?! Čím dál tím víc se začaly objevovat nejrůznější zhůvěřilosti. Například v devadesátých letech 20. století kdosi vykoumal, kdoví čím, že malba je definitivně překonána, že skončila. Samozřejmě že nikoli! A tak se začalo opět malovat. Nejdřív zdůvodnění, že nejspíš proto, že malba je vlastně absurdní, následuje myšlenka „objektivity“ malby spojená s emoční nezúčastněností tvůrce – obrazy měly vypadat jako billboardy… Aby se nakonec začalo zase normálně malovat… Vždy jsem – navzdory momentálním náladám či trendům – zastával názor, že malba je manuálním kontaktním procesem, hledajícím ekvivalent „stroje, ustavičně produkujícího zobrazovaný jev“, procesem subjektivním – schraňujícím, třídícím, směrujícím a rytmizujícím koncentrovanou energii ve službě obsahu i záměru – na základě hlubokého a intenzivního prožitku. Slavnost-Totem-Tajemství. Proces malby je souloží s materiálem, provedenou zkratem básně. Obraz je otevřenou formou s tvůrcem ve svém středu, formou zvolna negující lešení rámu, do níž může vjet traktor stejně jako vlétnout moucha či spadnout hvězda. Obraz je také svědectvím či podáním zprávy: byl jsem při tom. Jeho životnost je přečasto přímo úměrná posedlosti, s níž byl vytvořen… Toto je namátkou pár pravidel, kterými se řídím již více než tři desetiletí. Je potěšující, že jsem se s podobným přístupem k malbě začal shledávat v tvorbě čerstvě nastupující generace mladých malířů až nyní. Že bych měl už tenkrát nakonec pravdu?

 

IN: V Mikulově jste vytvořil sérii obrazů s tématem vegetace, především květin. Skici, které k obrazům vznikly, byly vytvořeny v Mikulově?

 

VF: Skici? Nedělám skici v pravém smyslu slova. Záznamy vytvářené vždy kontaktně na místě pro mne představují spíš jakýsi karatistický či šermířský výcvik – syntézu koncentrace jasného uvažování s tělesnou koordinací. Jde také o vyjasnění požadavků, co od zvoleného žádám, jaký názor a úhel pohledu budu volit, jakou cestou se nakonec dám. Akvarely pro mne znamenají totéž, co například pro Leoše Janáčka sbírání nápěvků – utužoval si kontakt s realitou, leč v operách je nepoužíval. Akvarely jsou autonomní, většina z nich si nežádá následné obrazové dotvoření, stejně jako není nutno každý smyčcový kvartet měnit v symfonii. Jejich nekonečný bílý prostor je na rozdíl od obrazu – kde teprve bude stvořen – předem dán. Stačí prostor vymezit a určit barvou, která zde má funkci vlastnosti stínu. Otázka barvy je pro akvarel zásadní. Jde o jasné uvažování jejím prostřednictvím. V rámci polyfonie dochází k rozpojení barvy a kresby, barva se nepřimyká k objemům, často je sama kresbou, osciluje tam a zpět mezi zobrazením a jeho znakem, což jí zaručuje ustavičnou elasticitu, zahřátí a pohyb, takže se nezmění v utuhle mrtvou krustu či make-up na těle obrazu. Tahle vlastnost by měla platit nejen pro akvarel. Vyrovnání „životnosti a životaschopnosti“ barvy mezi akvarelem a obrazem považuji za jeden ze svých zásadních úkolů.

 

IN: Čím bylo motivováno rozhodnutí pro vytvoření takto pojaté, navýsost uvolněné koloristické obrazové série? Byla to snad „jihoevropská“ atmosféra města?

 

VF: Každý tvůrce se v určitém období dostane do určité životní stretty či kataraktu, jehož nápor většinou přináší očištění, katarzi, má-li ovšem dotyčný pevně vybudovaný vnitřní svět. Pro mne se takovýmto „impulsem“ stala prezidentská kampaň. Když skončila, měl jsem náhle pocit, jako bych vylezl z temného a smrdutého septiku na světlo a zčistajasna se ocitl uprostřed rozkvetlé louky. Radoval jsem se jako štěně, stal se nekonečně pozornějším k mnoha jevům, které mě dříve míjely anebo jednoduše nechávaly chladným. Tvůrčí reflexe se dostavuje s jistým zpožděním – i stalo se, že teprve letos jsem začal malířsky zaznamenávat květiny, které jsem během května a června na zahradě vypěstoval. Dobré téma pro sympozium, řekl jsem si. Nakonec však Mikulov a jeho okolí přece jen řekly své. Metrové praskliny sucha v kukuřičných polích. Slunečnice. Země prohýbající se pod bucharem čtyřicetistupňového vedra – ustavičně! Mušličky – jako nové – starší než lidstvo samo. Rokokové fresky v klášterním kostele. Štěrkovny s istrijskou vegetací. Nakonec jsem zpracoval pouze jediné plánované téma – Máky. O ostatním rozhodl Mikulov!

 

IN: Je zřejmé, že v nich nejde jen o krásu květin, která by vzbuzovala povrchní libost. Je možné, že cítím v obrazech vnitřní pnutí, skryté drama sil přírody a slyším Hérakleitovo „Fysis je vždy skrytá“?

 

VF: Květinu chápu jakožto znak. Ohnisko protínání země a nebe. Kosmický útvar a zároveň detail nesoucí v každém bodě zákonitost. Míru zemské paměti, svědectví štěstí i neštěstí. Místo setkávání energií v jejich sjednocení…

 

IN: V dosavadní malířské tvorbě jste se věnoval tématu krajiny, nebo spíše tématu dění se přírody. Oslovovalo vás toto téma, v českém malířství časté, od samého počátku vaší tvorby, ač jste studoval malbu u Karla Součka, autora takřka výlučně figurálních kompozic?

 

VF: Přírodu jsem vnímal odjakživa. Vždycky pro mne představovala hlubinu bezpečí i horizont, za nějž je neradno se vydávat. Znám „dobu navštívení“ nejrůznějších míst v průběhu roku, vím, jaké je jejich geologické podloží i co tam roste. Mám rád krajinu kulturně dotýkanou, cítím její historickou paměť. Vím, jak je kde která hora vysoká i jak vypadá, zkrátka, jsem uprostřed krajiny, kterou nosím uvnitř. Dokonce s oběma svými pedagogy jsem maloval v plenéru – s Karlem Součkem rozkvetlé jabloně v Týřovicích, s Andrejem Bělocvětovem údolí u Svatého Jana pod Skalou. Co na tom, že byli především figuralisté. Jednalo se především o školu skladebnosti, kde bylo vcelku úplně jedno, zda zobrazovaným objektem je figura, nebo strom.

 

IN: Jste zároveň proslulý jako hudební skladatel, interpret i divadelník. Jsou pro vás všechny polohy vašeho talentu, především výtvarná a hudební, odděleny? Provázejí vás při skládání či provedení některé skladby obrazové představy a při malování naopak vnitřně slyšíte hudbu?

 

VF: Hudba i malování jsou odlišné jazyky nazývání světa a jeho jevů. Rozhodně je nesměšuji, naopak dělám-li jedno, zcela vytěsňuji to druhé. Jsem jako mravenci. Znovu se pak všechno učím od začátku. A když vytěsněný obor konečně nahodím, nestačím se divit, jakou cestu coby ponorná řeka beze mne urazil. Dobré pro očistu stylu, člověk nepropadá vlastním manýrám, nestává se jejich zajatcem.

 

IN: Shledáváte po ukončení letošního ročníku Mikulovského výtvarného sympozia "dílna" něco, co tu sblížilo, nebo dokonce propojilo tvorbu jednotlivých účastníků? 

 

VF: Kladu-li si otázku, co bylo důvodem, že na sympoziu vládla krásná atmosféra spojená s dělným porozuměním? Nelze nevzpomenout neuvěřitelné péče věnované budování zázemí. A my? Patrně jsme byli naladěni na podobnou strunu, každý navíc bezpečně jdoucí po své cestě. Nebylo tedy nutno závidět si, navzájem se vymezovat, nebo si dokonce upírat nos mezi očima, jak se občas stává. Lze s nadsázkou konstatovat, že letošní mikulovská "dílna" byla – v přeneseném smyslu slova – jakýmsi malým Barbizonem. Sešli se zde totiž víceméně samí krajináři!

 

IN: Co vám tvůrčí měsíc v Mikulově přinesl?

 

VF: Skončil „Mikulov“. Co si v sobě ponesu? Až začnou smrtící plískanice a hnusný půlrok tmy, rozzáří se mi v srdci to obrovské žhavé slunce, nezbytně a ustavičně bloumající v okolí Pálavy, míhající se ledňáčci nad hráškovými lagunami štěrkovny v Moravské Nové Vsi, tuze podezřelé úponky révy, varhany v Dietrichsteinské hrobce, neblahé psí zápasy na náměstí, zámek rozpálený žárem dne i noci. A taky pocit znovunabyté vnitřní svobody, klidu, nadhledu v práci a radosti z ní. Uvědomil jsem si, že vlastně skončilo dětství. Dozrál jsem. A jako Číňan, co třicet let pozoroval větvičku bambusu, tu větvičku konečně „napsal“, mohu v klidu po hrubínovsku i cézannovsku konstatovat: Ať jen se viklají balvany pohrom nad světem. (Ostatně, nikdy to nebylo a nebude jiné.) Vnímám a vdechuji panenství světa!

 

Ivan Neumann, katalog 22. mikulovského výtvarného sympozia "Dílna" 2015 (11. 7. – 8. 8. 2015); vydalo Město Mikulov & KANT