TEXT/AUDIO: Host Lucie Výborné - Vladimír Franz
Lucie Výborná, moderátorka: Posloucháte dopolední Radiožurnál, hezké dopoledne a dobrý den všem. Vladimír Franz, hudební skladatel, taky malíř a taky pedagog, je dneska mým hostem, vítám Vás tady.
Vladimír Franz, hudební skladatel, výtvarník: Dobrý den.
LV: Dobrý den. U příležitosti vašich pětašedesátin byla nedávno ve světové premiéře uvedena vaše nová skladba Kámen a bolest. Pamatuji si, jak jsem ten Schultzův román našla v knihovně svých rodičů a vzpomínám si na svůj úžas z věty: "Co jste učinili z daru času, který vám byl svěřen?" A udělalo to se mnou hodně, když mi bylo dvacet. Proč jste Kámen a bolest vybral vy?
VF: Já tu knihu znám také od mládí a myslím, že to je taková iniciační kniha. Nejen to barvité líčení. Je to vlastně barokně popsaná renesanční doba, ale je tam zároveň taková ta etika tvůrce a mnohé další, a to člověka i formuje, takže jsem k tomu přistoupil jako k takovému podnětu, protože ta kniha má 600 stránek. Jako dítě, dokonce jsme se zamýšleli, že by to byl krásný film, ale taky došli jsme ke klíči, že by to neustále přecházelo zkresleného do hraného, ale v takové jako v tekuté formě, ale to bylo tak všechno, čili vlastně jsem z toho vlastně vyndal ten problém tvorby, to znamená, co to je, když to není a náhle se to objeví a jak je možný, že se to objeví. A jaké radosti i strasti to nese. Kdy ten člověk nakonec si to uvědomí a má radost, že se mu to začne dařit, jenže pak zjistí, že se nemá moct opřít o sebe sama. Zatím proto je tam ještě toho tolika nemá.Tak následují různé problémy, krize, tady já jsem to nestavěl jakoby melodram takové, že někdo zdvořile informuje a vedle toho někdo zdvořile, náladově doprovází. Je to opravdu docela jako dramaticky vyklenutá věc a ten člověk tam samozřejmě, který je patrně sochař, protože takové povolání, které, myslím, dramaticky je viditelné. Kdyby to byl rytec známek, tak to je takový divný. No zkrátka a dobře. Dokonce to dojde do toho, že se trochu zblázní. Má pocit, že ho honí běsy, on jednoho běsa zabije, načež ale se zjistí, že nezabil běse, ale člověka, což se taky stává někomu, kdo má najednou představu nějakou utkvělou a je šílený. No, potom je tedy taková trošku tryzna za lidstvo malá, protože v různých věcech docela nepoučitelné a potom je taková ta levitace, to zastavení, že každý člověk musí projít takovým nějakým tím údolím.Gilgameš třeba prochází pod horama, plaví se Mrtvým mořem. Ježíš nakonec sestoupil do předpeklí a pak ještě ho ukřižovali. Ale poté je tedy ten moment toho vzkříšení, to je, myslím, myšleno obrazně a ten člověk vlastně si musí sebe uvědomit už i s touto zkušeností a pak teda dojde už, protože ten jeho vnitřní svět už je takový, že se může o sebe opřít. To je.
LV: Michelangelo Buonarroti viděl v tom obrovském kusu šutru toho Davida už hotového. Vy jste tvůrce, máte to taky tak? Nebo zažil jste to někdy?
VF: Ano. Protože to je první věc, když člověk něco chce udělat, že začne hledat tvar té věci, co by to mělo být, a když najde ten tvar, tak ten tvar už si nadiktuje ty prostředky, posaz, všechno. A pak teprve pro tohleto už a pro míru věcí, míru věcí, která je v tom hledá ještě délky a tempo, rytmus, to je strašně důležité, ty oblouky. No, a pak přijdou témata, pak přijde představa, co, kde, co bude jak instrumentovaný a takhle se mi to motá v hlavě pořád, dělám si náčrty na nějaký těžký místa nebo různý verze a teprve, když mám jasno, tak pak se seberu, odjedu někam do klidu a tam bez už nástroje napíšu partituru.
LV: "Jen rány dávají tvar věcem i životu." To je slavný citát, asi nejslavnější z toho Schulzova románu. Chcete to nějak komentovat?
VF: No, tak víme, že bez jakékoliv věci a to se týká i duchovních, to nejde, nejde tomu na to jenom foukat a zpívat tomu kolíbavky, to se nikam nehne, to opravdu musí být čin. Já vím, že i když člověku něco třeba nejde, anebo neustále se u toho zastaví před takovou tenkou skleněnou stěnou půl metru předtím, tak pak se naštve a opravdu se otočí a jde úplně opačným směrem a velmi razantně a najednou tam dojde. To jsou takový, tyhle ty podivný zákonitosti. Čili ano, rány dávají tvar, vezmeme si i tvůrce, které, kteří dělali zdánlivě jemná krásná díla. Ne zdánlivě, že je dělali, ale která tak působila. Jan Zrzavý, Josef Šíma, František Kupka, to byli velcí ranaři a velmi vitální lidé. Jinak by ty jemné věci neudělali.
LV: Prof. Vladimír Franz je dneska mým hostem. Co se to stalo, když jsme ještě pořád v období románu Kámen a bolest na přelomu renesance a baroka? Co se jako dělo s tou společností tehdy?
VF: No, náhle přichází knihtisk, objevujou se jiné světy. Nakonec se objevil americký kontinent a z amerického kontinentu přišla do Evropy, tedy do Španělska takové množství zlata, že vznikl pocit, že teď už bude to Eldorádo a všichni se budou mít báječně, jenže Španělsko se z toho dodneška nevzpamatovalo z hlediska jako hospodářství, protože to je, když najednou má člověk takovýto pocit a je tak zahrnut něčím, tak ho to může zničit. No, a v té renesanci se navíc ještě lámala další věc. Člověk objevil sám sebe a život pozemský, to znamená, že se radoval z toho všeho. Vždyť najednou se netěšili až po smrti, ale zabývali se pěstováním mandarinek a já nevím, čím vším možným, ale po tomhle tom všem racionálním poznání, které, pro kterým prošli tou renesancí, najednou zjistili, že tam něco chybí, a to je zase to vnímání srdcem a vlastně proto se dostavilo baroko, čili je to pořád ta akce, akce, reakce, prostě střídá se to vždycky v takových jako, co zrovna chybí, to se objeví a co zase už přebývá, to zmizí.
LV: V roce 2023 jste vydal hudební kompozici Rex tremende majestatis, tedy zprávu o stavu světa.
VF: Ano.
LV: A jak jsme na tom?
vF: Myslíte v jakém jsme stavu?
LV: Ano.
VF: Ta skladba není anekdotou, která něco jako popisuje, protože o tom jsou svodky různé, ale já vždycky vlastně, když dělám skladbu, tak ji dělám často jako apokryf, to znamená, že vezmu nějakou situaci a posadím ji do třeba současnosti, jak by na tento model vlastně chovali, se chovali lidi. To znamená Rex tremende majestatis je normální sekvence z Requiem, zjevení Krista, soudce Krista Pantokratora. No, a tady si, toho, si říkám, že kdyby se najednou objevil tady za kopcem Kristus soused jde dělat poslední soud, samozřejmě, kdyby se tady objevil za kopcem, tak co by ty lidi říkali? Některý by říkali, co tam, oni tam mají asi nějakou zábavu nebo co to je? Nebo nějakej Kristus, tys to slyšel někdy, to jsem v životě neslyšel? A takhle. Já si dost myslím, bohužel, tohle je možná až křiklavý, ale ve fůře věcí to takhle s tím světem vypadá.To znamená, že lidi ztratili, bohužel díky patrně i sociálním sítím, ztratili takový ten moment sami sebe nějakým způsobem budovat, protože všechno dostanou. Dříve, když chtěl někdo hudbu, musel si ji umět zahrát, jo, a to pak samozřejmě vede samozřejmě daleko většímu pohodlí, ale i zpohodlnění. To znamená, že díky tomuhle tomu vlastně ti lidé ztrácí ideály, během dvacátého století ztratili spoustu ideálů, o kterých si mysleli, že to bude bůhvíco. A pak se ukázalo, že to různá. No, a teď co, takže se tam objeví dotyčné zjevení. Ty lidi jako tak dobrý, ale pak začnou být takový nejistý, co to asi je, co to může bejt. A z tý nejistoty vlastně začíná i takové různé animozity, pak agrese, až to skončí dost velkým malérem, no, zjevení ještě jednou tak projde a na konci, cosi začne narůstat. Nevím, protože potom to najednou končí v takové prázdnotě a pak jedním takovým velkým úderem ta celá věc skončí. Nevím. No, není to zase tak úplná prognóza, bych řekl.
LV: Dobře, vy jste tady řekl jednu důležitou věc. Já jsem třeba ve stavu, kdy se snažím nějakým způsobem v chaosu si budovat vnitřní svět, aby bylo dobré se jako zapřít tak nějak uvnitř.
VF: Určitě. Samozřejmě.
LV: Ale stejně to na mě někdy dolehne. Jak to máte Vy?
VF: Člověk není ze žuly, takže samozřejmě věci doléhají, ale o to je víc důležité si vlastně budovat vnitřní svobodu, která je na takovém vlastně síti budovaného vědomí souvislostí, protože člověk pak není tolika překvapován, neboť leccos se rýmuje, něco se opakuje tak, že může tak vědět, co to asi tak je a opakuje se to v pravidelných vlnách. Vemte si, já nevím, kolik bylo takových těch údolí novýho království. Novokřtěnci v minstru, až to skončilo komunismem a vždycky to mělo v sobě myšlenku, že se všichni mají mít dobře a budou už konečně šťastni. Samozřejmě skončilo vždycky strašlivě, ale to už je taková věc, že ty, takové ty ideály o spásu všech většinou by se asi neměly realizovat, poněvadž to nekončí. Dobře.
LV: Já se tady bavím s hudebním skladatelem a kdybych se bavila s hudebním skladatelem a ještě k tomu s malířem, co ze světa kolem vás se prolíná, do kterého druhu tvorby? Jestli rozumíte, co se ptám.
VF: No, já, přestože jsem chodil malbě ke Karlu Součkovi a k Andreji Bělocvětovovi, což byl velký malíř a oba dva byli jaksi vyslovení figuralisté, jsem se rozhodl, že malování to bude příroda, respektive ty různé hybatele, co to dělá tím, že je to tak krásné a má to takovou sílu. Čili dojít zase na tu podstatu, protože já třeba jsem trávil všechny prázdniny v Třeboni, tam ty obrovský prostě rybníky, hráze a do toho ta malá schoulení těch středověkých měst a je spousta věcí namalovatelných, ale ještě víc nenamalovatelných. Jak to voní. Jak se odrážejí ty vlny, když tručou hráz odpoledne na klenbu těch dubů, tam je cítit rašelina, mrva, rybina, třezalka. Tyhle ty věci jsou nepřenosné jaksi z hlediska namalování, to je toto. Takže se tomu musí vytvořit ekvivalent. Čili jdu do takové syntézy takového eposu, písně o zemi, takové ty elementární věci.
LV: To znamená, co nejde namalovat, jde zhudebnit.
VF: Ne, tohle to musí jít namalovat, přestože je to jako, nemá to ten prvotní optický, optický, optické tělo. V hudbě, tam mám člověka v té jeho antické triádě "neštěstí-štěstí-člověk", čili já jsem figuralista v hudbě a krajinář v malování.
LV: Jak se bráníte rutině?
VF: Jednoduše. Je dobré, že dělám obé, ale nedělám to současně. To znamená, samozřejmě v letním období je daleko lepší malovat, protože vám to schne pod rukou. Dělám venku na zahradě, den je dlouhý, navíc protože dělám suchými barevnými pigmenty, u toho vypadám, jako bych prolezl právě komínem, takže i to je příjemnější v létě, že se můžu snadněji umýt a tak, a v zimě naopak, když mě nic neláká ven, protože se tam válí nějaká kalná mlha, tak je docela smysluplné sedět doma a psát noty.
LV: Psát noty. Já tady mám u ruky vlastně kopii vaší partitury. Se dá psát na počítači, dneska, lecos se dá dělat na počítači a tohle je krásně prostě rukou psaná symfonie. Symfonie číslo jedna, Písně o Samotách. Slyšíte muziku bez toho, aniž byste u toho musel mít, si brnka do klavíru nebo na nějaký jiný hudební nástroj?
VF: Slyším, a partituru, když píšu, tak už ji mám tak v hlavě, že k tomu nepotřebuju žádný hudební nástroj. Proto odjíždím do nějakého pustého kaňonu, na Grand Canarii nebo do pouště na jihu Fuerteventury, kde je úplný klid. A nemůžu dělat nic ani jiného, než psát a tam to napíšu.
LV: To znamená, vy jste schopen pracovat s akuzí hudby, vy si to dirigujete podle toho, jak se vám to líbí v hlavě, a takto vy si v hlavě změníte tu tóninu, protože je lepší než ta původní?
VF: Já to už vůbec v hlavě nechápu jako zvuky, mně se to přilévá do takového zvláštního... Kdybyste se potopila v lomu, kde je taková zlatavě zelenkavá voda...
LV: Znám to.
VF: Tak tam z toho vystupujou ty černý balvany a z těch černých balvanů se mi to ztvaruje do takových různých konstelací a takhle to chápu. Že už to nechápu, to už vím, že tam bude takováto melodie, takováto harmonie, ale mě už se tam tvaruje vlastně ty poměry, ty oblouky, tyhlety věci. Takhle se mi to pak objevuje, když jsem už zapředen do práce. Píšu ručně, protože si myslím, že něco by přece jenom ruční prací mělo zůstat. Svého času i Angličané, Rolls Royce byl víceméně ruční práce, to už bohužel asi skončilo. Ne, něco by fakt člověk měl si udělat tohle ručně. Já myslím, že to je důležitý.
LV: Dívala jsem se na váš životopis a vlastně jsem objevila dvě věci, které mi tak nějak trošku nesedí, a to je studium práv a vaše kandidatura na prezidenta. V době, kdy jste volil práva, tak už jste asi skládal hudbu, i jste maloval, ne, tak proč práva?
VF: Obé dvě, ale nemohl jsem se rozhodnout, co dostane přednost. A tak se našlo řešení, také se neotvíraly ani jako pomocné obory těch dvou věcí, který jako opravdu dělám a baví mě odmalička, to znamená jaksi hudební věda nebo výtvarná, výtvarná kunsthistorie, tak nakonec byla k dispozici buď korejština nebo práva. Nemám nic proti korejštině, ale práva skýtala tu možnost, že člověk se to nějak naučí, což vždycky bylo v tom zkouškovém období trošičku hustý, ale nicméně i k tomu došlo. A když někdo měl zajímavý přednášky, tak jsem je samozřejmě na ně chodil, ale jinak v životě jsem neviděl tolik výstav, koncertů, divadelních představení jako v době studia na právnický fakultě. A navíc tam potkáte lidi, kteří také nechtějí třeba nebo chtějí, ale krom toho mají ještě ten další rozměr, nejen právní.
LV: Vy jste tam založil nějaký divadelní spolek.
VF: S Jirkou Srstkou jsme založili divadelní soubor Kytka, původně to vzniklo z recese, že složíme operu a provedeme ji, protože to byla doba, kdy se opera brala jako něco překonaného, že už to skončilo, to vždycky v každém umění jako tenhleten názor občas je. No, a pak se zjistí, že to teda neskončilo, no, takže jsme udělali operu, za odpoledne jsme ji napsali se spolužákem.
LV: Vy jste si napsali libreto sami?
VF: Jan Kosek, libretista, básník, nyní sociolog, napsal libreto, on umí skvěle veršovat i v několika jazycích, no, a já nějak pro tu muziky docela plnej, takže během odpoledne jsem to ještě taky složil tři čtvrtě hodinovou věc. Takový, nebylo to komplikovaný, byla to vlastně taková neoklasicistní záležitost, ale se všemi těmi znaky, který to má mít ten žánr. No, a teď jsme sehnali spolužáky různé a provedli jsme to na strahovských kolejích, no, a kupodivu jsme nikoho moc nenaštvali, ale dostali jsme angažmá v Řeznické, takže takhle to začalo všechno.
LV: Hezký začátek. Když jsem se dívala, co všechno jste v životě zvládl, tak jsem pochopila, že jstepo, nebo nevím, jestli po vystudování nebo během té školy, stihl být učitelem na učňáku taky saniťákem, taky zahradníkem.
pVF: To je pravda.
LV: To bylo před nebo po nebo během nebo jak to bylo?
VF: To je období, takové skočné období mezi dokončením právnické fakulty a opravdu nalezením toho, co člověk chce.
LV: A to bylo hledání, promiňte, to bylo hledání, anebo to byly přivýdělky?
VF: No, tak hledání probíhalo v tom, že člověk musel dozrát v těch obou dvou oborech. Když tlačíte dva vagony současně, tak to jde přece jenom malinko pomaleji. A navíc se člověk nějak musel živit, ale zase jsem se chtěl živit tak, aby mi to nebralo mozek. To znamená, když člověk roubuje stromy, tak u toho může myslet na všechno možný a tohle bylo potřeba.
LV: Ale člověk pracuje na učňáku s dětmi, tak...
VF: Ne, to bylo úžasný, protože to vlastně já jsem měl takovou zájmovku, a to, jak si to člověk udělal, takové to měl, čili tam bylo vždycky třeba v literatuře, bylo to zaměřeno na nějaká výročí, která v tý době byl samozřejmě únor a říjen, no, takže k říjnu jsme dělali Christiana Morgensterna atp., čili v tomhle to, myslím, bylo docela roztomilé.
LV: Jste dělali v říjnu Christiana Morgensterna a nešli jste za to sedět, jo?
VF: Nešli, protože to nějak se to bralo, že to je k tomu, takže pod tím se dalo docela dost jako věcí schovat. Pak tam byl sbor, takže jsem pro to udělal věci, pak jsme jezdili malovat, nešlo to jinak, než že sem s takovými jako, kolik se jich vešlo, se vešlo do trabanta a jeli jsme do Prokopáku, kde nikdo tenkrát ještě nebyl a prostě malovali jsme a nakonec to skončilo, že s námi jezdili i jejich rodiče. Čili myslím, že to bylo dobré, protože jsem si myslím, že jsem si ověřil, že ta práce pedagogická je práce iniciační. Je důležité někoho potkat, kdo do vás tak jako ťukne a vy už jako kulečníková koule pak běžíte po své trajektorii. Strašně důležitá věc. Pro mě to byl Andrej Bělocvětov, Josef Henke, rozhlasovej velkej režisér, že jo, to jsou setkání a oni nějak člověka nementorovali a neříkali, to musíš, nemusíš. Oni mi to předkládali jako jenom anekdoty a koukali velmi bedlivě, jak na to reaguju. A co stačí.
LV: Když se teď rozhlédnete jako učitel po těch "kulečníkových koulích", které se rozběhaly po světě. Jste spokojen s tou iniciací, kterou jste možná způsobil Vy?
VF: Já myslím, že mezi nimi je spoustu lidí, který si to budou pamatovat. Já když mám třeba farmáky, tak jim říkám, že já je nebudu zkoušet, jestli ví, že támhleten měl rád, já nevím, palačinky nebo tak, to není důležitý, ale že to je pro ně. Jo, čili tohle je důležité.
LV: Mě by zajímalo vlastně i to zkoušení, protože v dnešní době se říká, že se spousta věcí nemusíte učit, protože si to v uvozovkách vygooglujete a já si myslím, že to je blbě.
VF: To je naprostá chyba. To jako když se podíváte na hvězdný nebe, tak vidíte bílý puntíky na černý ploše, jenže ty bílý puntíky na černý ploše dohromady drží čtyři věci. Silná, slabá jaderná síla, elektromagnetismus a gravitace a bez těch by se to rozprsklo bůhvíkám. A tohle člověk musí vytvořit. To je vědomí souvislostí. Vědomí souvislostí je opravdu pleteň, která vám rozšiřuje to políčko té vnitřní svobody, které máte, které se musí smysluplně neustále rozšiřovat, ale smysluplně, že vypěstujete víc, tak ho rozšíříte. Bývá také zvykem dneska takovým nedobrým, že všichni, spousta lidí se rádo neustále courá v hraničních pásmech, ale mezitím zanedbají to vnitrozemí, takže to jim uschne a chcípne, jo. Čili tohle to, když člověk jako ošetřuje, tak potom už na tu pleteň dá další tu pleteň, další souvislosti a není překvapen a ví o těch věcech a dává si je do souvislosti a když zjistíte jedno, rovnou zjistíte další, protože vás to prostě zajímá. Čili to nejsou hromádky prostě, které jsou bez ladu a skladu, ale opravdu jsou to souvislosti.
LV: Ještě k té druhé věci, která mi k vám úplně nesedí, to je ta prezidentská kandidatura. Vy jste do toho šel zcela otevřeně, ono to vzniklo z hecu, vy jste na to přistoupil. Jakou zprávu byste vydal po té zkušenosti, kterou máte za sebou?
VF: Přineslo mi to spoustu zajímavých, zajímavých zjištění, byl to velký nápor a velký protiúkol, to je samozřejmé, Kór pro mě ještě jako poměrně docela introvertního člověka. Zjistil jsem, jak fungují mnohé věci, protože když si člověk na věci nesáhne, neví o nich nic. To a získal jsem růstu přátel, spoustu nepřátel a myslím, že i ta doba okolo toho a potom zejména mi pomohla vnitřně dozrát.
LV: Co ve vás bylo nezralého, nebo jaká část vaší osobnosti vnitřně dozrála tady s tímhle tím divokým politickým kolečkem?
VF: Takový vnitřní klid, odhled od věcí, nechci tomu říkat nějaká moudrost, to vůbec, ale myslím, že jsem odmalička hravý a nebojím se, takže zbavil jsem se trošku takové té infantility, to je pěkný.
LV: Vám celá tahle ta věc přinesla spoustu přátel v Latinské Americe, podle vašich slov tam máte zhruba 50 milionů voličů.
VF: To je pravda.
LV: No dobře, ale Vy jste byl pozván do Mexika po té kandidatuře na mezinárodní summit s hlavami státu atd., kde jste měl poměrně dlouhý projev. Jenom jsem se jako nedopátrala k tomu, o čem jste mluvil nebo co jste tak důležitého chtěl těm hlavám států Jižní Ameriky sdělit.
VF: Snažil jsem se jim představit, kdo jsem, odkaď pocházím a snažil jsem se jim sdělit, že ta Česká republika je veselá, tolerantní země, plná dobré vůle a dobrých nápadů. Já velmi nemám rád, když někdo někam přijede, říká, a tady to máte krásný, to my máme hnusný, to je, myslím, strašlivé, a přesto jsem i trochu lhal. A to je možné, ale nezas tolik. A myslím si, že kdybych měl nějaký mandát, tak bych přivezl i nějakou pěknou kulturní smlouvu.
LV: Veselá tolerantní země, plná dobrých nápadů, veselá, určitě plná dobrých nápadů, taky bych to podepsala, nevím, jak moc jsme tolerantní, jako Češi.
VF: Tenkrát ještě tohleto bylo různě v plenách, tak samozřejmě se to posouvá, no.
LV: Je něco, co nejde namalovat a nejde složit? O co jste se pokoušel, ať už prostě v hudbě nebo v malování a prostě se to ne, protože některé emoce jsou tak těžko sdělitelné.
VF: To je těžká otázka. No, já jsem třeba měl sen, že by mohla vzniknout opera podle románu Josefa Rotha Pochod Radeckého, což je úžasná kniha, to je ten Josef Roth, to Rakousko-Uhersko zároveň miluje a zároveň už říká, tak už chcípni prostě, jo, on cítí ten jeho zánik a je to neuvěřitelná taková láskyplná a zároveň taková někdy hořká krásná knížka, ale uvědomil jsem si, že ten tvar na to, to by opravdu muselo být něco, jako kdyby člověk dělal, já jsem dělal muziku k Čechovovi a Čechov vlastně ty jeho hry to je takový, dobrý den, jak se máte, lidi jsou lidi a podobně. Jenže mezi těmito jaksi řečmi, tam něco se zhmotňuje jako pára nad hrncem, co nejde chytit, uchopit. A to je na tom to podstatné. Takže jsem si uvědomil, že tenhle princip je vlastně u toho Josefa Rotha. Takže vzhledem k tomu, že něco takhle ztvárnit, je tomu dát tvar, no tak přece jenom udělat tvar z páry nad hrncem je opravdu těžké.
LV: Teď teda přichází podle toho, co jste říkal, malířské období, teď budete malovat, teď přichází jaro, hudba je uzavřená a budete půl roku malovat?
VF: Hlavně u toho malování je jedna věc dobrá, že člověk u toho má velký pohyb, daleko větší než...
LV: Tak s velikostí pláten samozřejmě.
VF: S velikostí pláten, odbíháte, teďka to děláte live, prostě třeba přímo na místě, jo, tam lezete jak opice, u toho je, to, ale jak jste v permanentním pohybu. Když zrovna to doděláte, jdete si zaplavat do lomu atd. atd. Čili já se těším na léto, já miluju léto a jednak je dlouho vidět prostě, když už je od půl pátý ráno světlo takovýto bílý, šikmý světlo, to je úplná nádhera a prostě člověk může běhat pomalu, nahej a musí na sebe navlíkat bůhví co všechno.
LV: Když mi tady mluvíte o tom. A už podruhé nebo možná potřetí, jak jste pozoroval to světlo, nebo jako je, kde světlo, kde jaké světlo na rybníce, to se odráží ve vrcholkách stromů atd. existuje nějaký ekvivalent tohohle v hudbě?
VF: Hudba je a priori znějící struktura, ale může určité, ta její určitá konstelace a nastavení může tyto pocity samozřejmě evokovat.
LV: Těžká otázka.
VF: Já bych, já bych si vzpomněl, nebo si vzpomenu, ještě mě to naskočí, no, tak takovéto světlo třeba má krásné Ravel v Dafnisovi a Chloé, když tam je to svítání a do toho křičí racci, je tak pěna těch vln a prostě je to takové. Ravel, jak má v sobě to Středomoří, on je Francie, buď ten sever je spíš směrem, to je třeba Monet a tito, a to spíše na tu atmosféru, na tu páru, ale ten jih je takový ten klasický, že ještě když před nějaký čas, když by se člověk potopil někde u Monte Carla nebo někde tam, tak může taky najít nějakou amfóru nebo čili je to ta latinská kultura, kde všechno jako trvá i ty stromy jsou zelené celý rok, to je úplný rozdíl jako kulturní a takže, takže takhle.
LV: Vladimír Franz byl dneska hostem Radiožurnálu. Mrzí mě, že ten náš rozhovor už končí, ale Vy musíte do školy a já budu pokračovat směrem k lepším zítřkům. Tak děkuju za Váš čas, děkuju za mnohá vysvětlení a ať se Vám daří.
VF: Já Vám taky moc děkuju. Bylo to moc fajn. Děkuju a na shledanou.
LV: Lucie Výborná od mikrofonu přeje dobrý den, ať se dneska daří i vám.