TEXT: Vladimír Franz: Na dobrou hudbu je zapotřebí napětí, přetlaku a trochy Ducha svatého
„Snad jsem konzervativní, ale mám za to, že ne každý shluk tónů je hudba, stejně jako ne každý shluk písmem vytvoří slova, věty.“
„Znám kompozice z 12. století, které jsou živější a soudobější nežli něco, co vzniklo včera.“
„Skladba Kámen a bolest obsahuje i tryznu za hloupost lidí…“
Vladimír Franz, foto/zdroj: Wikipedia / Jakub Hussar / CC BY-SA 3.0
Výtvarník, vysokoškolský pedagog, básník a dramatik prof. JUDr. Vladimír Franz je zároveň jedním z našich nejznámějších skladatelů. Od počátku osmdesátých let skládá scénickou hudbu, za níž získal řadu ocenění, věnuje se rovněž volné hudební tvorbě a kompozici hudby filmové, televizní a rozhlasové; druhou základní oblast jeho umělecké činnosti představuje tvorba výtvarná. Na Divadelní fakultě AMU mnoho let vede Kabinet scénické hudby, zároveň působí na katedře výtvarné kultury Univerzity J. E. Purkyně v Ústí nad Labem a přednáší na FAMU. U příležitosti jeho životního jubilea uvede orchestr Prague Philharmonia 17. března ve světové premiéře jeho novou skladbu Kámen a bolest.
Málokdo zosobňuje označení renesanční osobnost lépe než vy. Jak to zvládáte?
Všechny svoje tvůrčí činnosti – ať skladbu, výtvarné umění nebo něco jiného – si celkem razantně rozděluji. Všeobecně bych mohl říct, že přes léto se věnuji malbě a v zimě, kdy je člověk nejradši zalezlý někde v teplu, zase hudbě. Mám za to, že když je nedostatek slunečního světla, potom se výtvarné umění brání, a proto v tu dobu raději skládám. Když se slunce začne objevovat více a venkovní teploty stoupají, má mysl začne automaticky fungovat v prizmatu malování. Obory si od sebe odpočinou a člověk nezabřednete do manýr a trvalek. A navíc, když se jedno vynoří, nestačím se divit, jakou cestu ona tvůrčí řeka vykonala beze mě během doby, kdy jsem ji dovolil odpočívat.
Co zrovna čtete?
Vzhledem k tomu že jsem v poslední době byl v zápřahu a nosil jsem v sobě skladbu Kámen a bolest, která se mi dlouho točila v hlavě, dokud si nenašla tvar a prostředky, tak jsem na literaturu moc času ani energie neměl. Ale když si skladba sedla, odletěl jsem na jih Fuerteventury, kde je bílá poušť a oceán, a tam jsem od rána do večera jen psal a mezitím pročítal pouštní kapitoly ze Satanských veršů od Salmana Rushdieho.
Na Kanárských ostrovech nacházíte klid a inspiraci?
Ano, dříve jsem cestoval na Gran Canaria, ale poslední dobou dávám přednost jinému ostrovu. Ostatně tam jsem napsal kus Války s mloky, Zlatovlásku a spoustu dalších věcí.
Jak vnímáte vývoj soudobé hudby? Proč je některá poněkud prázdná a jiná zase až příliš šokující?
Na začátku 20. století byla doba, kdy se vše bortilo a začalo se sázet spíše na mozek nežli na srdce. Pomohlo i to, že v té době byli jako celebrity vnímáni fyzici, zejména jaderní fyzici, z čehož najednou ostatní obory získaly dojem, že i oni musí dělat vědu; byla to doba kdy se dalo vše vytvářet, přetvářet a ten proces bohužel byl zajímavější nežli výsledek a to se odráželo i v hudbě. Staré bylo zbořeno, načež se hledal systém, který by si poradil se vzniklou prázdnotou. Takovým systémem byla třeba fašistická Itálie nebo Sovětský svaz. Nyní jsme dospěli do stádia, kdy se dá říct, že jsou všechny hudební nápady již přebrány a my skladatelé občas paběrkujeme po smetišti. V rámci svobody, která nemá hranice, v níž se rezignovalo na tisíciletý vývoj hudby, se dostáváme do prázdné množiny a určitého bezčasí, v němž se zapomíná na hudbu samotnou. Snad jsem konzervativní, ale mám za to, že ne každý shluk tónů je hudba, stejně jako ne každý shluk písmem vytvoří slova, věty. V hudbě sice máme hrozně moc zdrojů, stačí si je přitáhnout k sobě, ale aby z toho vznikla dobrá hudba, tak to nestačí. Osobně znám kompozice z 12. století, které jsou živější a soudobější nežli něco, co vzniklo včera. Aby vznikla dobrá hudba, je potřeba napětí, přetlak a trochu i toho Ducha svatého. Dobrá muzika se pozná tak, že vás probudí a probere a začne vámi protékat, a špatná tak, že u ní usnete – takhle jednoduché to je!
Válka s mloky – Národní divadlo Praha 2013, foto: Hana Smejkalová
Hodně soudobých skladatelů používá neotřelé kombinace nástrojů. Máte vy mezi nástroji nějakého favorita?
Pokud na nějaký nástroj alespoň trochu umím hrát, jsou to varhany, ale jak říkal Janáček, je to ten nejnecitelnější nastroj, který na vás řve v každém kostele. (smích) Každopádně mám s tímto nástrojem jako komponista četné zkušenosti, v 90. letech jsem třeba složil kus pro varhany a ping pong. Jaroslav Seifert napsal: „Píseň odnesla mou hlavu ven z kostela“ – podobně i já jsem se snažil zvuk varhan vynést z kostela, zbavit ho liturgického patosu. Mimo varhan mě vždy fascinovaly nástrojové konstelace, které si vynutily vlastní tóninu a modulaci k tomu, abych dosáhl jejich plné syntézy; oblíbil jsem si i méně obvyklé nástroje, jako je japonská flétna šakuhači či dechový nástroj australských domorodců didgeridoo. V zásadě se nebojím a jsem hravý typ. Když si kus žádá o prostředky, pojďme je použít!
Věnujete se mnoha různým hudebním formám. Jaká část hudebního spektra vás nejvíce oslovuje?
Většinou to bývá tak, že když skládám jednu věc, začne se mi stýskat po jiné. Ve skladbě Kámen a bolest jsem musel hodně řešit, jakým způsobem v ní bude fungovat mluvené slovo, a tu se mi začalo stýskalo po sboru a dostal jsem nápad, že bych chtěl zhudebnit Rilkeho báseň Zrození Venuše, chtěl bych z toho udělat dvacetiminutovou sborovou věc. Kdo ví, po čem se mi zasteskne, až na ní začnu pracovat…
Jaký máte vztah s dirigenty? Dirigujete si svá vlastní díla?
Nediriguji. Já mám v této oblasti blok. Za dirigentským pultíkem bych si buď jen četl v partituře, nebo poslouchal, jak hudebníci hrají; při obojím bych zapomněl mávat. A taky nemusím dělat všechno! Dirigentů si vážím, musí to být ohromný dar být schopen vytvořit strukturu tak říkajíc z kaše: když Debussy dělal orchestrální zkoušky na Moře, dirigent mu to zvrtal, takže před orchestr nastoupil sám a dopadlo to ještě hůř. No a pak přisel Toscanini a udělal s toho masterpiece! Také třeba o Honeggerovi a Pendereckém se říkalo, že nebyli s to dirigovat vlastní díla, a nahrávky to potvrzují; není každý Mahler nebo Strauss, kteří zvládali kompozici i dirigování na výbornou.
Jakou hudbu posloucháte, když malujete?
Žádnou. Poslech je činnost. Kdybych poslouchal hudbu pří řízení, tak se zabiju. To nejde!
Foto/zdroj: Fb Ensemble Opera Diversa
Povězte nám něco o skladbě Kámen a bolest, která bude uvedena ve světové premiéře 17. března.
Já jsem kdysi v roce 1981 zhudebnil báseň Křik strašidel od Seiferta. Dílo bylo několikrát uvedeno a funguje dodnes. Po čtyřiceti letech jsem si řekl, že zkusím něco podobného, ale s melodramy je dvojnásobná potíž: jednak ten termín samotný. Když něco označíme za melodramatické, má to svůj pejorativní, negativní nádech, a to navzdory tomu, že ve 20. století byl tento hudební útvar několikrát velice úspěšně prosazen, vezměme si třeba Schönberga nebo Honeggera. Jana z Arku na hranici je báječný melodram a nikoho to nepohoršuje. Druhý problém je samotné zhudebnění básně. To se většinou děje dvěma způsoby. Buď je to k uzoufání doslovné nebo je to příliš odtržité a zní to jako, když někdo něco vypráví a vedle někdo jiný cvičí na klavír. Takže aby melodram fungoval, musíte přesně dávkovat poměr mezi slovem a hudbou, přičemž se slovem se musí pojit zásadní redukce, tedy je to primárně otázka dramaturgická. Některé texty jsou totiž nádherné a hudbu ani nepotřebují. Ale s hrůzou jsem zjistil, že když se nějaký text napsaný krásným jazykem začnete říkat nahlas, tak se změní rétorika a najednou to je celé hluché. Spíše nežli o celistvý text musíte při zpracovávání melodramatu užívat jen hesla, záseky, tagy. Vzpomněl jsem si na román Kámen a bolest od Karla Schulze, ale bylo mi jasné, že jeho pustá deklamace by nefungovala.
Jak ale poznáte, které části textu si můžete dovolit vypustit, aniž by dílo ztratilo na autenticitě?
Já jsem do svých dvaceti let neviděl ani jednu činohru, zato jsem od pěti let viděl všechny opery, co se v Praze hrály. Jak si skladatelé s tou kterou situací poradili se vám zaryje pod kůži. Takže jak spojit text s hudbou, případně je rozpojit, jsem se naučil tak nějak automaticky.
Jak jste skladbu vystavěl?
Skladba sestává z jedenácti čísel a prologu. V něm prezentuji příznačné motivy spojené s důležitými reáliemi, které se stávají vlastními jádry tematické skladby. V oblouku jedenácti částí existují čtyři oddíly. První je vzestupná cesta od temnoty a bezčasí k sebeuvědomění se, přijetí úkolu a jeho následné vyplnění. Také je zde výzva v podobě zjevivšího se kamene. Druhým oddílem jsou dvě démonická scherza – v prvním člověk zjišťuje, že pouhé nadšení nestačí, a neví, kde hledat oporu sám v sobě – a fuga zoufalé zběsilé honičky člověka s jeho běsy. Třetí oddíl je jakousi tryznou za hloupost lidí a je spojen s určitým zastavením, který se blíží až k pocitu nebytí – jedná se o vzkříšení Lazara. Následně přichází uvědomění sama sebe, kdy člověk znovu nastupuje cestu, tentokráte již poučen a posílen, což je čtvrtý oddíl. Použil jsem časti textu z knihy Kámen a bolest, ale také lidové zaříkání ze sborníku Čeňka Zíbrta a text je doplněn i vyprávěním o vzkříšení Lazara z Dostojevského Zločinu a trestu. Závěrečné konstatování, že jen rány dávají tvar a radost z nepoznaných ran, je citátem Alexandra Bloka.
Namísto zpěváků jste použil dva recitátory…
Tvůrce zosobňuje mužský hlas a alter ego žena. Používám i rozšířenou sekci perkusí s tomtomy, taico bubnem, zvonohrou, xylofonem a strunami piana. Potom smyčcový kvartet, který tam podobně jako u Dvořáka nebo Smetany působí jako světlo. Klavír používám jednak jako nástroj klávesový a jednak strunný, kdy jeden hráč hraje na klaviaturu a jiný trsátkem na struny. Velikou úlohu má i lesní roh, který se často objevuje v souvislosti s kamenem – je to takové starozákonní volání.
foto/zdroj: Facebook Prague Philharmonia
Baví vás být skladatelem?
Když jsem byl malý, měli jsem doma harmonium, já po něm lozil a vytvářel hudební světy. Vzhledem k vývoji soudobé sonické hudby jsem tehdy byl asi nejsoudobější skladatel. Opravdu jsem začal skládat, když nám na základce učitelka ve druhé třídě přinesla text a požádala, abychom ho zhudebnili. Tehdy to začalo a nikdy to nepřestalo.
Snad mohu prozradit, že skladba Kámen a bolest bude uvedena u příležitosti vašich pětašedesátin. Co plánujete dál?
Teď mám v hlavě Zrození Venuše pro sbor. Být skladatel je úžasná věc, na druhou stranu ale pokaždé když mě něco napadne a uvědomím si, co všechno mě čeká, vůbec se mi do toho nechce. Je to jako když člověk chodí kolem tůně s ledovou vodou, o které ví, že do ní musí nakonec skočit. Při skladatelské práci člověk každou chvíli řeší nějaké rozcestí. Složité je to i v tom, že výsledek té cesty se neobjeví hned, ale třeba až za dvacet minut průběhu skladby. Snů mám každopádně dost: třeba stále chovám myšlenku na operu Mistr a Markétka, v nichž by dvě hlavní role byly jen tančené.
Loni jsme si mocně připomínali Rok české hudby. Existuje podle vás vůbec něco jako česká hudba? Čímž nemyslím hudbu českého skladatele…
To téma má několik cest chápání. První je, že hudba vychází z gesce a řeči lidí v dané zemi. Vezměte si třeba rozdíl mezi hudbou francouzskou a německou, tam je to hezky patrné, protože dikce a deklamace mluvy se odráží do rytmu muziky. V tomto ohledu by se česká hudba asi definovat dala, ale pouze česká – vezměte si totiž rozdíl mezi mluvou a deklamací u nás, na Moravě a na Slovácku. To jsou veliké rozdíly.
Druhá a zásadnější cesta jsou skladatelské principy a tam se spíše než o hudbě české můžeme bavit o hudbě středoevropské. Mnoho takzvaných hudebních čechismů, jak je známe od Smetany či Dvořáka, jsou patrné u Mendelssohna, Liszta, Schumanna či Schuberta, a naopak.
A třetí vhled je folklorní tvorba a její odraz v klasické hudbě čili melodická gestikulace. Tam je opět patrný rozdíl i v rámci naší země, protože český a moravský folklor, to je úplně jiná modalita, jiný svět.
S jakým skladatelem z historie byste si rád popovídal, kdyby to bylo možné.
A víte, že asi s žádným? Když se někdo v nějakém oboru pohybuje celý život, tak ho s tím nebudu otravovat ještě po smrti. Ale jednou bych rád vstal velmi časně s Antonínem Dvořákem, pomohl bych mu vyčistit rodině boty, uvařit kávu a pak bychom se šli toulat do lesa a nebavili bychom se vůbec o ničem. Dvořák stejně většinou mlčel, neboť hovořil v zásadě s pánembohem a probírali spolu úplně obyčejné věci.
s partiturou skladby Kámen a bolest, foto: Jan Sebastian Tomsa
Jan Sebastian Tomsa, KlasikaPlus.cz, 7. března 2025