Události, komentáře (ČT 24, 28. 5. 2015)
28.05.2015 00:00
(...)
moderátor: My budeme v debatě ale pokračovat s mým dalším hostem, který už se mnou sedí ve studiu a tím je profesor Vladimír Franz. Hezký večer.
Vladimír Franz: Hezký večer.
moderátor: Dovolíte mně vás citovat? "Zákon praví, že prezident jmenuje univerzitní profesory, rozhodně nepraví, že se u toho má řídit pocitem osobní libosti či nelibosti." Vaše rok a půl stará slova. Co když ale prezident uplatňuje vlastní kritérium libosti a nelibosti, co s tím?
Vladimír Franz: Já si myslím, že prezident je v tomto případě opravdu spíš takovým symbolem, takže bych řekl, že dnes máme trošku zlobivý symbol.
moderátor: No, a co s tím?
Vladimír Franz: No, to je opravdu otázka. Je pravdou, že když si to představíte fakticky, že ten docent prochází fakultní vědeckou či uměleckou radou, pak prochází celoškolní, opět vědeckou či uměleckou radou, to už je hodně, třeba padesát lidí a pak ještě to jde přes ministerstvo, jedná o tom i vláda, tak přece jenom asi ten prezident není soukromý detektiv, který náhle začne objevovat různé věci. Přece jenom jde o určitou míru rozdělení důvěry v této společnosti.
moderátor: Já nechci zabíhat a vím, že by ta debata mohla být poměrně hodně sofistikovaná o rituálech a o symbolech tohoto státu, ale není to pro vás jako pro akademický svět prostě nějaký symbol, že tam u jmenování té, já uznávám, té nejvyšší akademické hodnosti, je prostě ten prezident ten symbol a není to vlastně zbytečná věc?
Vladimír Franz: Tak de jure by to mohla být i zbytečná věc, ale de facto je to skutečně vyjádření toho, že stát si váží vzdělanosti a stát je zde vyjádřen v podobě své hlavy. Čili je to samozřejmě symbolický akt, ale je spoustu symbolických aktů v politice a ve veřejném životě. Myslím, že tohohle bychom se neměli vzdávat. Nakonec i tu Karlovu univerzitu založil římský císař a český král, čili tahleta tradice taková je tady jaksi organicky obsažena.
moderátor: Pokud je symbol zlobivý, je zlobivý tedy jeho nositel a řekněte mi, proč tedy prezident republiky je zlobivým podle vás?
Vladimír Franz: Nevím, on má svou hlavu a nevím, proč zrovna v tomto oboru, mně to připadá trošičku nešťastné, protože určitě jsou daleko zranitelnější obory, kde by tohle to mohl uplatnit ...
moderátor: Pardon, tomu nerozumím, to znamená, ať nezlobí akademickou obec, ale jinak ať si zlobí?
Vladimír Franz: Tak já si myslím, že on už je takový a víme to dlouho ...
moderátor: A vadí vám to?
Vladimír Franz: Tak někdy ano, někdy ne, se přiznám.
moderátor: Kdy vám to třeba nevadilo? V jakém případě?
Vladimír Franz: Kdy mi to nevadilo...?
moderátor: Teď, se vším respektem, hluboce přemýšlíte.
Vladimír Franz: Ano, skutečně přemýšlím a nejsem forbínář, takže mě to nenapadá, ale někdy, zkrátka, někdy mi to vadí víc, někdy méně. A v tomhle případě mi to připadá zbytečné.
moderátor: Opět vás budu citovat: "Jedním ze základních principů je totiž vnitřní svobody, což znamená respektování, což si myslí, co si myslí druhý, i když s tím nemusím souhlasit. To je základ." To jsou vaše slova.
Vladimír Franz: Určitě.
moderátor: Řekněte mi, je takový Miloš Zeman?
Vladimír Franz: Já si myslím, že Miloš Zeman je solitér, který je velmi specifický, velmi vyhraněná osobnost, takže takový asi úplně není.
moderátor: Vy jste to nazval tím zlobením, někdy se ve veřejném prostoru mluví o tom, že on to dělá někdy schválně, že se vymezuje vůči určitým skupinám, jako jsou intelektuálové, skupiny, je tohle to podle vás věc, která ho baví?
Vladimír Franz: Tak prezident je typus, který jde do konfliktů čelem a je v tom pro něj do jisté míry i adrenalin. V tom si je podobný se svým předchůdcem a nebo třeba s Milanem Knížákem. Normální člověk by to nesl těžce, ale tihle lidé, myslím, z toho naopak berou životadárnou energii.
moderátor: Dobře, ale na druhou stranu to nejsou jenom soukromí lidé. Prezident, hlava státu, je člověk, který určuje směr, určuje nějakým způsobem, řekněme, směřování toho, té společosti a je tahle ta vyhraněnost, tahle ta kontroverze, jak jste to řekl, je to správná věc pro hlavu státu?
Vladimír Franz: Tak já si myslím, že hlava státu by měla být nějakým způsobem vyhraněna, otázka je jak.
moderátor: To je otázka. Je tahle ta vyhraněnost ...
Vladimír Franz: Otázkou je míra.
moderátor: ... je ta míra v pořádku?
Vladimír Franz: Já si myslím, že zatím po listopadu každý z prezidentů byl nějakým způsobem velmi vyhraněný. Všimněte si také, kdyby přišel imitátor, že se dají velmi snadno imitovat všichni tři. Jsou někteří politici, které kdybyste se rozkrájel, tak je nemůžete imitovat, ale tady je to velmi výrazné. Každý kvete po své osobě, to je krásné.
moderátor: Dobře, tak to jsme trochu odbočili na lehčí stranu, nicméně se vrátím k tomu, k tomu zásadnímu. Ta vyhraněnost, tam míra té vyhraněnosti je to, co má symbolizovat hlavu státu?
Vladimír Franz: Ta míra té vyhraněnosti by měla být vázána na trošku širší nadhled. Asi by tam mělo být méně subjektivního. Takhle bych to viděl.
moderátor: S tím souvisí jedna věc, kterou vy jste nepřímo zažil v prezidentské volbě nebo postprezidentské volbě, ta, to, ta rozdělená společnost. Ta kampaň byla hodně vyhrocená, vy jste tehdy s takovým bonmotem řekl, že když byste si měl vybrat v druhém kole, tak byste volil mezi prasečí a ptačí chřipkou, nakonec jste si vybral prasečí chřipku. Dobrá. Zeptám se jinak, podařilo se nebo proč se nepodařilo ty příkopy nakonec zakopat a proč ten stát a ta země zůstala tak rozdělená a tak vyhraněná?
Vladimír Franz: Víte, já si myslím, že to trošičku souvisí s vývojem, že přece jenom ta státnost a ta politika je tady strašně krátce oproti jiným zemím, kde v Anglii jsou zvyklí na parlament, já nevím, kolik set let nebo takové ty země, jako bylo Holandsko, Belgie a vůbec. My jsme měli v 19. století neuvěřitelnou výhodu, že zde bylo sto let sanitárního času na to, aby zde vznikla veškerá kultura, národ se obrodil, vznikly instituce, ale politika se dělala ve Vídni, a tady se sedělo většinou v zahradních restauracích a akorát se to kritizovalo. Ale tu vlastní zodpovědnost tady skoro nikdo neměl. A proto také výsledky v kultuře byly vždycky daleko lepší. Ukáže mi stejnou sílu politiky, jako je vytvoření třeba Mé vlasti. Není to tak, a proto i v tom 20. století, byť samozřejmě tady byly vynikající zjevy, ale takové to gró, nakonec když chceme, skoro se mi to nechce říct, Peroutkovo Budování státu, kdyby tam nebyly data, máme pocit, že je to skoro jako dneska. Čili jde o to, že ta tradice je krátká a lidi se ještě se nenaučili to, že politika je vlastně taky do jisté míry, je to samozřejmě vážná činnost, ale je to do jisté míry také divadlo a jde také o to, že demokracie je to, že respektuju názor toho druhého, přestože s ním nesouhlasím, ale neznamená to, že to budu brát osobně a budu se snažit ho likvidovat nebo ... Nejsme prostě ve Vávrově husitské trilogii.
moderátor: Vy jste skončil hudbou, já bych s vaším dovolením to ukončil hudbou, ale zůstanu u prezidentů a prezidentství, protože vy v neděli představíte oratorium, které se jmenuje Prezidentská volba. Vy jste prohlásil o tom, že to je tragikomická groteska. Oratorium jako tragikomická groteska, dobře, ale proč zrovna toto označení? Je to něco, co ve vás vyvolala ta zkušenost a ten zážitek prezidentské volby?
Vladimír Franz: Tak bezprostředně po skončení celé kampaně, která byla velmi vyčerpávající fyzicky i psychicky, jsem na to reagoval k inscenaci Slečna Jairová, a tam to skutečně bylo drsné. Ale s tím rokem a půl odstupu k tomu člověk přistupuje s nadhledem. Vůči materiálu vůbec musí člověk přistupovat s nadhledem, aby byl jeho pánem, nikoli naopak, takže vlastně ona to byla do jisté míry groteska. Je to zároveň i reality show. Ono všechno je dneska reality show. Hledá se milionář, hledá se superstar, hledá se prezident ...
moderátor: Hledá se prezident.
Vladimír Franz: Mně do dneška nebo dlouho po kandidatuře projížděl mráz po zádech, když vždycky zaznělo téma z Libuše, kterým se většinou tyhle ty různé debaty otvíraly. To je podvědomý reflex, ale zkrátka toho jsem se zbavil, ale groteska to do jisté míry byla. Když to vezmete do důsledků, parlament k tomu urychleně přijal zákon, ale nepřijal k tomu prováděcí zákon, takže vznikly docela dobré zmatky. Pak všichni bádali, kdo by to mohl být, kdo by to nemohl být, do toho různé výzkumné agentury. Když zrovna nedávaly pozor, tak najednou někdo získal lepší preference, když daly pozor, najednou preference klesly. Pořád se říkalo, kdo to bude, a přesto ho skoro nikdo nechtěl. Do toho byly záležitosti třeba, tím nechci hanět politology, ale to je takové to předhánění teorie před praxi, že mnohdy se stalo, že to, co normálnímu člověku by došlo za tři minuty, ten politolog po půl roce pracně zjistil, a ještě se zlobil, že mu to nevyšlo podle tabulek, jo, a tak dále, a tak dále.
moderátor: Tím se vracíme zpátky k tomu, čím jste si všichni prožili a já to uzavřu, jestli dovolíte. Velmi prosím rychlou odpověď, změnilo se něco na té vaší, na tom vašem stálém stanovisku, že o té další, o té další prezidentské kandidatuře zatím neuvažujete?
Vladimír Franz: Já jsem neuvažoval ani o té předchozí, abych ...
moderátor: No, to dopadlo jinak teda úplně upřímně.
Vladimír Franz: Já to vím, ale to je přesně ten závěr Šostakovičovy 13. Symfonie, dělám kariéru tím, že ji nedělám. Jakmile bych na to začal myslet, stal bych se rukojmím této myšlenky, projevovala by se v mém jednání zkaženost, a to není dobré, člověk prostě musí mít od věci odstup.
moderátor: A to budu považovat za tečku našeho rozhovoru. Díky za vaši návštěvu. Hezký večer.
Vladimír Franz: Já vám taky. Mějte se hezky.
ČT 24, Události, komentáře, 28. 5. 2015, moderátor: Lukáš Dolanský; upraveno