V srdci Evropy – Cykly
Třeboň
K Třeboni a Třeboňsku mám vztah od malička. Trávíval jsem tu s prarodiči všechny letní prázdniny. A pozvolna si uvědomoval krajinu historickou, dotýkanou… Rovinu ohraničenou trojhřbetím hor Novohradských, Slepičími horami na jihu a Kletí, uzavírající západní obzor. Krajinu monumentální. Velkých forem. S hrázemi a staletými duby se stopami blesků, sršními hnízdy a labyrinty tesaříků. Rybniční hladiny s kolmo stojícím sloupem bílého ticha – to po Chittussim už nikdo neuměl! S věčným pachem rybiny, mrvy, třezalek, heřmánku a rašeliny. S alejemi, které kusadly světel a stínů v mžiku rozeberou člověka. Krajinu kulturní. Ve schoulení města, do něhož se nedostaneš jinak nežli branou. Se svatozikmundskou legendou, šestiprstým svatým Kryštofem a také opukovou Madonou v jilském kostele…liliová usebrání. A také první skladby, plenérové obrazy, objevení poezie…Chození pěšinkami mrtvých. Jaký klíč najít? Jak sevřít krajinu i čas?
Slavnost-totem-tajemství. Žádná krajina s čápy, či podobnými “jihočeskými” reáliemi. Tudy cesta nevede. Nutno najít tvar stroji, ustavičně produkujícímu fenomén zvaný Třeboň. Malba je make-upem na těle obrazu. Nutno pracovat s nepřipraveným, nešepsovaným plátnem. A rozpojit kresbu a malbu, učinit je autonomními. Vytvořit polyfonii v jejímž nadechnutí se uchytí i čas. Pracuji suchými pigmenty. Barva je kladena akvarelovým, lazurovým způsobem, často z rubu obrazu. Jakožto vzdálený ozev či zpráva o události, která se přihodila jindy a vlastně jinak…
Šumava
Variace o portrétu Antona Brucknera – Jižní Šumava. Vybydlené příhraničí. Vojenská pásma. Zóny! Kde na rozcestích malí blonďáčci zvou pocestné na sbírku mrtvých sýkorek. Kde se v bělozelených proudech světla vznáší dravec, hada v zobáku. Kde padající hvězdy buší do rezavějcích Migů i prostřílených barelů. Kde zmije, prastaré jako sám leden, střeží domy-košíčky na stromy. Kde z vesnic zbyly jen panty, kování. Kde studny, vypreparované do noci, strmě září. Jako totemy… A balvany, samozřejmě…nevztahy mezi napjatými tvary. Konstelace podkritických množství!
Předkové Antona Brucknera pocházeli z kraje mezi Lincem a Frymburkem. On sám chodil pořád v kruhu, bušil na nebeskou bránu. Nežádal následnost. Příběhy se nekonaly, musel strpět desítky let posměchu. Překládal neúměrná závaží ze strany na stranu až vzniklo napětí. V pauzách mezi podkritickými množstvími. Otevření nových prostorů. Negativová hudba…vroucí, doufající. A nebe se nakonec otevřelo! Zprvu jen na pár taktů v sóle tří fléten ve čtvrté větě Osmé, a pak už zcela dokořán, v kódě první věty symfonie Deváté.
Napětí v nevztazích. kde hvězdy berou na sebe podobu kamenů, občasně prorážených geometrií studen…Stopy.