Vladimír Franz: Na dobrou hudbu je zapotřebí napětí, přetlaku a trochy Ducha svatého
(...)
Povězte nám něco o skladbě Kámen a bolest, která bude uvedena ve světové premiéře 17. března.
Já jsem kdysi v roce 1981 zhudebnil báseň Křik strašidel od Seiferta. Dílo bylo několikrát uvedeno a funguje dodnes. Po čtyřiceti letech jsem si řekl, že zkusím něco podobného, ale s melodramy je dvojnásobná potíž: jednak ten termín samotný. Když něco označíme za melodramatické, má to svůj pejorativní, negativní nádech, a to navzdory tomu, že ve 20. století byl tento hudební útvar několikrát velice úspěšně prosazen, vezměme si třeba Schönberga nebo Honeggera. Jana z Arku na hranici je báječný melodram a nikoho to nepohoršuje. Druhý problém je samotné zhudebnění básně. To se většinou děje dvěma způsoby. Buď je to k uzoufání doslovné nebo je to příliš odtržité a zní to jako, když někdo něco vypráví a vedle někdo jiný cvičí na klavír. Takže aby melodram fungoval, musíte přesně dávkovat poměr mezi slovem a hudbou, přičemž se slovem se musí pojit zásadní redukce, tedy je to primárně otázka dramaturgická. Některé texty jsou totiž nádherné a hudbu ani nepotřebují. Ale s hrůzou jsem zjistil, že když se nějaký text napsaný krásným jazykem začnete říkat nahlas, tak se změní rétorika a najednou to je celé hluché. Spíše nežli o celistvý text musíte při zpracovávání melodramatu užívat jen hesla, záseky, tagy. Vzpomněl jsem si na román Kámen a bolest od Karla Schulze, ale bylo mi jasné, že jeho pustá deklamace by nefungovala.
Jak ale poznáte, které části textu si můžete dovolit vypustit, aniž by dílo ztratilo na autenticitě?
Já jsem do svých dvaceti let neviděl ani jednu činohru, zato jsem od pěti let viděl všechny opery, co se v Praze hrály. Jak si skladatelé s tou kterou situací poradili se vám zaryje pod kůži. Takže jak spojit text s hudbou, případně je rozpojit, jsem se naučil tak nějak automaticky.
Jak jste skladbu vystavěl?
Skladba sestává z jedenácti čísel a prologu. V něm prezentuji příznačné motivy spojené s důležitými reáliemi, které se stávají vlastními jádry tematické skladby. V oblouku jedenácti částí existují čtyři oddíly. První je vzestupná cesta od temnoty a bezčasí k sebeuvědomění se, přijetí úkolu a jeho následné vyplnění. Také je zde výzva v podobě zjevivšího se kamene. Druhým oddílem jsou dvě démonická scherza – v prvním člověk zjišťuje, že pouhé nadšení nestačí, a neví, kde hledat oporu sám v sobě – a fuga zoufalé zběsilé honičky člověka s jeho běsy. Třetí oddíl je jakousi tryznou za hloupost lidí a je spojen s určitým zastavením, který se blíží až k pocitu nebytí – jedná se o vzkříšení Lazara. Následně přichází uvědomění sama sebe, kdy člověk znovu nastupuje cestu, tentokráte již poučen a posílen, což je čtvrtý oddíl. Použil jsem časti textu z knihy Kámen a bolest, ale také lidové zaříkání ze sborníku Čeňka Zíbrta a text je doplněn i vyprávěním o vzkříšení Lazara z Dostojevského Zločinu a trestu. Závěrečné konstatování, že jen rány dávají tvar a radost z nepoznaných ran, je citátem Alexandra Bloka.
Namísto zpěváků jste použil dva recitátory…
Tvůrce zosobňuje mužský hlas a alter ego žena. Používám i rozšířenou sekci perkusí s tomtomy, taico bubnem, zvonohrou, xylofonem a strunami piana. Potom smyčcový kvartet, který tam podobně jako u Dvořáka nebo Smetany působí jako světlo. Klavír používám jednak jako nástroj klávesový a jednak strunný, kdy jeden hráč hraje na klaviaturu a jiný trsátkem na struny. Velikou úlohu má i lesní roh, který se často objevuje v souvislosti s kamenem – je to takové starozákonní volání.
(...)