Vladimír Franz: Praha 3 v sobě nese nostalgii a energii
Galerie Toyen vystavovala v říjnu akvarely Vladimíra Franze. Ten si s námi při té příležitosti povídal také o své hudební tvorbě, květinách a vztahu k Trojce.
Jak na vás zapůsobily prostory galerie Toyen?
Galerie mě překvapila krásným a čistým architektonickým řešením. Klidná podélná forma je završena jakýmsi nepravidelným presbytářem, který dává celému prostoru pointu a dynamičnost.
Jaký máte vztah k Praze 3?
Žižkov je dynamický útvar, otevřený a členitý. Jak už bylo dáno jeho založením, je to otevřená forma, která vznikla v souvislosti s průmyslovou revolucí, kdy se Praha přelila z původního půdorysu do okolní přírody. Jde o pronikání civilizace a přírody. Je to forma, která v sobě nese nostalgii a energii zároveň. Jen se trochu bojím budoucnosti, aby to s tou zástavbou nepřehnali. V současné době je trendem zastavovat v Praze kdejaký prázdný prostor. Praha zkrátka nemá svůj Hyde Park. Město by nemělo být jen developerskou záležitostí, ale mělo by mít svoje místo k nadechnutí.
Žižkov má ale zeleně dost, ne?
Zatím ano. Balkán se drží, ale jak dlouho? Naštěstí má Praha 3 Olšanské hřbitovy, ty snad nikdo nezastaví.
Se zelení souvisí i název vaší výstavy — Adarhaz je pozpátku zahrada. Co vás inspiruje k malování květin?
Moje zahrada v jihozápadních Čechách. Co si vypěstuji, to namaluji. Zahrada je postavena tak jako například symfonie na principu ozbrojeného příměří. Jednotlivé kytky, které by se v přírodě vzájemně snědly, jsou na mé zahradě rozloženy tak, že v průběhu roku neustále mění příběh. Květinu chápu jako odraz kosmu a jeho zákonitostí.
Co pěstujete?
Srdcovky, kosatce, pivoňky, zvonce, udatny, oměje, růže, lilie, krásenky, slézy, floxy, plamínky, mečíky, slunečnice, zápleváky. Mám rád formu, která působí spontánně, divoce jakoby nic, ale přitom je do detailu promyšlená — jako Mozart, to je hotová matematika.
Propojujete výtvarné umění s hudbou?
Vůbec ne, dělám buď jedno, nebo druhé. Zatímco výtvarné umění pro mě znamená formulaci mého vztahu k přírodě, její energii i přesahům, hudba mi dovoluje klást otázky týkající se společnosti a smyslu života.
Takže si vyhrazujete úplně jinou dobu na malbu a jinou na hudbu?
Ano, maluji na jaře a v létě, a to každodenně. Vstávám brzo, už v pět hodin, a využívám toho, že podvědomí je ještě čerstvé a nezkalené zbytečnostmi. Uvažuji jasně a čistě.
A přes zimu zůstáváte v Praze a skládáte hudbu?
Zimu nemám rád, a tak jsem zalezlý doma. Anebo jezdím na jih, konkrétně na jihozápad Gran Canaria, kde to ještě není zničené turisty. Jsou tam kouzelné hory a kaňony a do toho oceán, který bývá výjimečně klidný. A přitom to nejsou takové ty nebezpečné tropy, kdy musíte vyklepávat z boty škorpiony. A není tam mobilní signál. Je to fakt ráj, hlavně na tvoření. Složil jsem tam například balet Zlatovláska, operu Válka s mloky pro pražské Národní divadlo a různé symfonické skladby pro Českou filharmonii i další orchestry. Jsem tam na sebe přísný — řeknu si třeba, že dokud nedokončím stránku, nejdu do vody.
Jak skládáte hudbu? Zpíváte si nahlas?
Když vy píšete, taky si to neříkáte nahlas.
Já si to v hlavě přehrávám.
Já taky. Vidím, odkud kam to jde, vidím trojrozměrný objekt. Je důležité vědět, jak se to vyvíjí. Já jsem pořád o deset stránek dál, a když už je mám napsané, opět myslím na to, jak dál. Jedná se o řecký princip Achilles a želva. Skladbu vnímám jako celek, jehož tvar už znám. Jde pak o to, jaké konkrétní prostředky volit, jak vyklenout gradační oblouk a jak udržet i stupňovat posluchačovu pozornost. Tomu se říká dramaturgie. Tvorba hudby vyžaduje podobně jako film maximální soustředěnost.
Jak jste se dostal k hudbě?
Skládám od sedmi let. Byl jsem okouzlen Bedřichem Smetanou, jehož jsem tehdy — ostatně stejně jako dnes — miloval. Paní učitelka mě brala s sebou na vysokoškolské přednášky o hudbě. Do svých dvaceti let jsem neviděl jedinou činohru, zato jsem navštívil většinu operních představení v Národním divadle. Byla to skvělá škola hudební dramatiky. Ve dvanácti letech jsem objevil pozdní tvorbu Richarda Wagnera, rok před tím svět Gustava Mahlera, ve čtrnácti zahořel pro Leoše Janáčka, v patnácti následovaly objevy Bohuslava Martinů, Krzysztofa Pendereckého, Arnolda Schoenberga, Pierra Bouleze… A základ byl položen. Vždycky jsem věděl, že chci být skladatelem a že v tomto úsilí vytrvám.
Jak vnímáte současnou vážnou hudbu?
Záleží na tom, jak silně dokáže skladba přenášet energii, která je v ní zakódována, a na kolik je v ní obsažen Duch svatý. Jen takový kontakt může být zárukou soudobosti. I když jsou skladby z různých období, jsou nám blíže než ty, které vznikly sice teprve nedávno, ale jsou mrtvé. To znamená, že soudobost podle časové osy nemusí být rozhodujícím kritériem. Podobně je to se stylem. Podstatné a rozhodující je, aby se neztratila hudba a energie, která je v ní sevřena.
Co vás v poslední době probudilo?
Skladatelé, kterým je už osmdesát, ale pořád to v sobě mají, například Sofia Gubajdulina.
Jste všestranně založený, dokonce jste kandidoval na prezidenta. Jak na tu dobu vzpomínáte teď, kdy se blíží další volby?
Mnoho jsem zjistil, objevil, mnohého nebyl ušetřen. Byla to zajímavá zkušenost v oblasti fungování společnosti i státu. A když to všechno skončilo,o to víc jsem ocenil zákonitosti fungování přírody, protože na rozdíl od těch společenských nejsou „cinknuté“. Zkrátka, bylo mně, jako bych se vynořil ze septiku a ocitl se uprostřed letní louky. Takže jste nakonec rád, že jste volby nevyhrál? Rozhodně jsem se k tomu neupínal. Bral jsem to jako racionální zkušenost.
A co kdyby to náhodou vyšlo?
Šel bych na plac a snažil bych se tomu dát úplně všechno ze svých nejlepších možností i schopností. Ostatně podobně se o to snažím i v ostatních oborech svého konání.
Co děláte, když nepracujete?
Cestuji, a to jak po české krajině, která je stále nádherná, tak po světě. Rád vzpomínám na Mexiko, tam se cítím jako doma. V Mexiko City jsem měl výstavu a ve městě Querétaro jsem se zúčastnil mezinárodního summitu, kde jsem přednesl projev o České republice. Seznámil jsem se s mnoha osobnostmi amerického kontinentu, a kdybych měl mandát, mohl jsem domluvit nějakou pěknou smlouvu, třeba právě kulturní. Zkrátka: Mí Mexičané mi rozumějí.
Jak vnímáte dnešní dobu?
Žijeme na lomu epoch, v turbulentním čase. Jako bychom se ocitli v době polovzdělanosti a amatérismu s výraznou dávkou nenávisti. Tomu však není nutno se poddávat. Naopak je třeba zpevňovat svůj vnitřní svět, abychom se měli o co opřít.
Prožíváte Vánoce nostalgicky?
Ano. Vzpomínám na vyhlížení sněhu, ale i na Mikuláše. Netěším se na něj. Ačkoli přinese nové ozdoby a kolekci, mám z něj hrůzu. Nejvyšší čas sehnat stromeček. Zatím je ve sklepě v hrnci s vodou, aby neopadal. Tma od tři čtvrtě na čtyři. Po ulicích se plouží stíny obtížené balíčky, nebe je kakaové, všude se topí uhlím. Vstupuješ do Týnského chrámu, kde nezamykají. Všude skoro tma, zelené šero, nikde nikdo. Jen z kůru zvuk varhan a trubky, trénují na svátky. Spirituální pocit… A konečně Štědrý den. Marně vyhlížím zlaté prasátko. Smaží se kapr, zní Rybova mše, vlastně pastorela. A taky Sukova Serenáda Es dur, jarní skladba o blízkosti člověka, nebe a země… Vzdálené zacinkání zvonku. Pokoj plný jasu. Svíčky, stříbrné řetězy, dým z prskavek. Právě tady byl. Okolo zářícího stromku jezdí elektrický vláček značky Märklin, dokonce i závory a semafor jsou na elektřinu. Krajinu doplňuje hrad, metrová Eiffelovka, nechybí ani nádraží s nápisem Brno. Veselé Vánoce!