Vladimír Franz - Upravený přepis rozhovoru s Markétou Ševčíkovou pro Český rozhlas
(...)
A já už tady vítám našeho dnešního předpůlnočního hosta, muže svérázných názorů, svérázného exteriéru, barokní šíře talentu i barokní šíře vzdělání. Dnes je naším hostem malíř a hudební skladatel, pedagog a vystudovaný právník, profesor Vladimír Franz. Dobrý večer.
Dobrý večer.
My jsme se, milý Vladimíre, naposledy potkali zhruba před pěti měsíci, kdy jste dostal Cenu Alfréda Radoka. Vy jste měl tehdy spoustu pracovních plánů do léta. Z čeho - z toho, co se zrealizovalo a povedlo - máte největší radost?
Musím jednak předeslat, že všechny své pracovní závazky jsem splnil - aby to trošku vypadalo jak vysílání v sedmdesátých letech - a bylo také hezké, že během toho půlroku ta představení odpovídala i vývoji i počasí. To znamená, že po velmi dramatických Dostojevských následoval měsíc květen, kdy jsem ukončil samé pohádky, například Krásku a zvíře pro otáčivé hlediště v Krumlově, kdy sice noční zkoušení v jednostupňovém teple za poletování sněhu bylo poměrně trestem, ale představení nicméně funguje, a samozřejmě největší radostí je uvedení mého baletu Zlatovláska pražským Národním divadlem, tedy lépe, ve Stavovském divadle.
Kvůli tomu baletu se právě scházíme, protože on měl premiéru před čtrnácti dny, velmi úspěšnou, ovace vstoje, což se skutečně na prknech Národního divadla už dlouho nestalo, nadto u baletu, takže čím si vysvětlujete, Vladimíre, tak obrovský úspěch? Já jenom dodám, že choreografii měl na starosti Jan Kodet a režii Ondřej Havelka. Takže jak se vám s nimi všemi spolupracovalo, a jak se vám podařilo z toho vykřesat takový krystal?
Ondřej Havelka mě nesmírně příjemně překvapil jako hudebně dramatický režisér, protože on, jakožto sám vynikající muzikant a zároveň syn jednoho z největších českých hudebních skladatelů druhé poloviny dvacátého století Svatopluka Havelky, prokázal, že k hudebně dramatickému tvaru má cit, vztah, a navíc - což je vzácné u režisérů, ať už operních nebo baletních - nevychází z literárního libreta jako základu, ale vychází z hudby. Co se týče Jana Kodeta, tak tam myslím, že se opět našla taková krásná kongeniální spolupráce. Jan Kodet je nesmírně hravý, ta jeho choreografie má v sobě takovou tu milost v obou slova smyslech, takže lidi jsou prostě chyceni, ať jsou to malé děti, které byly na generálce a řvaly u toho jak na fotbale, nikoli jaksi mimo, ale fandily a různě se o to zajímaly, tak i to premiérové publikum. Až na pár kritiků, kteří se zřejmě neorientovali...
Vy sám směřujete svojí tvorbou, a teď mluvím o hudbě, k takzvanému vysokému umění, dá li se to tak říci, skládáte opery, symfonie, divadelní hudbu, filmovou hudbu. Neměl jste někdy chuť oslovit širší spektrum publika, protože ono jsou to všechno takové trošku menšinové žánry a přece jenom náš český hudební písek je ještě menší než ty malé. Nemrzí vás to?
K tomu žánru - když jsem dělal na podzim absolventské představení mladého režiséra Petera Chmely Terorismus, což byla česká premiéra této hry, tak jsem k tomu udělal metaly, punky a tyto hudby. Já ten žánr znám, i jsem ho časem poslouchal, i jsem ho zkoušel kdysi hrát, přestože se tím nijak nechlubím, ale tím, že od něj mám odstup, můžu s ním nakládat. Naopak, kdyby někdo chtěl udělat punkový muzíkál, šel bych do toho všema deseti, protože právě ten odstup a ten nadhled může vytvořit daleko zajímavější tvar, než kdybych se v tom žánru denně pohyboval. Čili tyto protiúkoly mě naopak nesmírně baví. To jsou mé sny, třeba v divadle, neudělat někdy vážnou tragickou středověkou hru, čímž jsem jaksi bohužel proslulý, ale udělat si třeba pořádný western nebo pořádné sci-fi.
No vida, vida. Vy jste se tady teď pochlubil, že jste koketoval s punkem a s metalem. Posloucháte ještě dnes i jiné žánry než klasiku, protože vy jste mi minule říkal, že už vás žádný jiný hudební žánr tak moc nezajímá...
Pro mě hudba je komunikace a je pro mě sdělení. A pakliže žánr, jako je třeba některá pop-music, nenese nic hlubokomyslného, tak opravdu nechci, aby to bylo hlubokomyslné, takže raději vyhledám opravdu ten nejrobustnější metal, který má to sdělení takové jasné, je to hop nebo trop a jde jenom o energetickou vlnu. Čili toto mi naprosto nevadí a naprosto se tomu nebráním. Naopak se bráním něčemu, co je na pomezí, takové to intelektualizování populární hudby, která si hraje na to, že je vážná, nebo něco mezi, to mi připadá protivné...
A to je třeba co?
No to je třeba Iva Bittová a tyto žánry, které polouchají intelektuálové, kteří tím mají pocit, že konzumují vážnou hudbu. Nekonzumují vážnou hudbu, konzumují pop-music, která se akorát tak tváří. Já bych dopručoval, aby tito lidé nabyli formálního vzdělání a skutečně dělali vážnou hudbu, když ty písničky, co zpívají, lakují na tento tvar.
Pojďme teď k vašemu výtvarnu, Vladimíre. Není to trošku schizofrenní, být zároveň hudebním skladatelem a zároveň výtvarníkem? Která z těch poloh u vás převažuje nebo co způsobí, že časem tu která poloha převáží?
Hudba je krásná, má přímou komunikaci, ale realizace je nesmírně pracná a trošku nevděčná, protože člověk musí sedět přibitý na židli a koukat do těch malých puntíčků, až mu se zhorší zrak. Naopak u výtvarného umění se člověk hýbe, hned vidí, co dělá, může bleskurychle věci předělávat. Je to zároveň i forma karate a tělocviku, protože vlastně koncentruje tu energii, odbíhá, zvedá desky nebo plátna, čili je neustále v pohybu, čili je to pro mě i vyvážení té lidské fyzické složky. Malování pochopitelně souvisí i s obdobími, která se senzitivně nabízejí, to znamená jaro a léto, kdy je fůra barev, je dlouho vidět, strašná spousta světla, a to mě při práci neobyčejně vzrušuje. Čili pro mě bylo léto vždycky takový posvátný čas, kdy hudba šla spát, protože i ona si musí odpočinout, no a nastupovalo malování až do října. Letos, bohužel, je to nabouráno některými akcemi, nicméně se musím nakoncentrovat na začátek září, protože budu dělat něco, co s výtvarným uměním souvisí, ale ne přímo s malováním. V rámci sochařského sympozia, které probíhá každý rok na Václavském náměstí, tam složí na Můstku dvacet tun písku a já z toho písku budu muset za několik dní vytvořit takovou říši, takovou Tolkienovskou říši, anebo to bude říše zvaná Čechy a bude se to jmenovat třeba "Republika má narozeniny", a bude to zase takový kriticko-sociální cyklus z písku. Samozřejmě, kdybych byl jako většina našich předních výtvarníků, kteří jen hledají různé kunsthistorické zajímavosti, které v podstatě nejsou zajímavé, tak hned jako první mě napadlo, že by se tam udělalo pískoviště, zapíchla by se tam tabulka "Vstup zakázán" a zahrabaly se tam nášlapné miny. Ale to by asi na Václavském náměstí pochopitelně budilo trošku rozruch, kdyby se tam lidé různě rozprskávali o obchodní domy...
Vraťme se ještě k tomu malování. Musíte se uvést do nějaké speciální atmosféry? Vy jste říkal, že hudba chodí v létě většinou spát a že se snažíte malovat. Potřebujete nějaké překlenovací období na to, abyste se dostal z hudebníka Vladimíra Franze do výtvarníka Vladimíra Franze?
Potřebuju. Trvá to většinou tři neděle až měsíc, kdy člověk velmi vztekle dobývá to, co zapomněl, když jsem na tom jako mravenci, kteří se za rok naučí neuvěřitelné věci, ale když jdou v zimě spát, všechno zapomenou. To je dobře pro nás pro lidi, protože kdyby to nezapomněli, tak už by tady dávno řídili úplně všechno. A tak já stejně za tu dobu hudební zapomenu úplně všechno. Nejdřív se musím rozcvičit, abych udělal třeba plynulý kruh rukou, aby mě poslouchalo spojení ruka-hlava, pak člověk začíná výtvarně vnímat, to znamená všímat si věcí ve smyslu tektoniky, kompozice, stavby, která je úplně jiná než je v hudebním světě, a pak zvolna začíná formulovat to, co by si přál. Mezitím se mi stane, že zapomenu strašně moc z hudby, takže když potom na konci léta poslouchám, co jsem složil, je mi naprosto nepochopitelné, jakou mocí jsem to dal dohromady, jakou mocí jsem to vlastně složil.
My jsme si tady říkali, co vás zajímá a nezajímá v hudbě. Co vás zajímá a nezajímá ve výtvarnu?
Hm... Je zajímavé, že člověk prošel velmi intenzivně vývojem dvacátého století, i jsem si mnohé věci zkusil, aniž bych to třeba zveřejňoval, různé konceptuální záležitosti, práce z těžkých industriálích materiálů, které byly samozřejmě těžce převozitelné - velké železné rezavé desky, kmeny stromů, kameny a takové záležitosti -, než jsem zjistil, že to jde i normálně namalovat. No a postupem času stále více zjišťuju, že dvacáté století, ač je neuvěřitelně úctyhodné a jsou tam mnozí mí miláčci, není pro mě vůbec inspirativní, ale daleko více jsem najednou objevil svět rané italské renesance nebo španělského baroka, kdy z těch věcí může člověk načerpat daleko novější a zajímavější impulsy než z celého dvacátého století. Navíc jsou tato díla prostě daleko chutnější z hlediska řemesla a přednesu. To neznamená, že bych maloval jako Giotto, to v žádném případě, ale ty impulsy jsou daleko zajímavější než z toho dvacátého století. Čili jsou to takové zajímavé objevy, které se dostavují po čtyřicítce. S tím jsem vlastně vůbec nepočítal.
Máte i nějaký chutný tuzemský impuls?
Tak ten chutný tuzemský výtvarný impuls... Nikdy jsem nepřestával říkat, že největším českým malířem byl Mistr Třeboňský. Ač jsme měli jisté velikány, tak nikdo tuto intenzitu tady nepřekonal, to je prostě marné.
Vy jste teď říkal, že po čtyřicítce se to mužské, nebo výtvarníkovské, vnímaní mění. Vy jste měl před měsícem narozeniny. Když jste na sebe tak s nadhledem z výšky nahlédl, Vladimíre, jak se změnil Vladimír Franz dejme tomu za posledních deset let?
Za posledních deset let si Vladimír Franz osvojil technické možnosti, to znamená, že může udělat, co si zamane, vyzkoušel si v hudbě velké, vážné žánry, vysoké žánry, jako je třeba symfonie nebo druhá opera nebo balet, vyzkoušel si, že už nemusí být tak složitý, že může pouhým čtyřhlasem ve formě madrigalu dosáhnout stejného efektu, jako kdysi dosahoval pracně třeba třináctihlasem, že si nemusí ve výtvarném umění už vůbec dávat nohu za krk, že může přecházet s nadhledem různé úštěpky, že už se nemusí omlouvat za to, že existuje a že také může klidně různé lidi kamsi poslat, navzdory tomu, že nemá ani slavného tatínka, ani nesedí v dvaceti komisích, které by nabízely protislužby. Čili myslím, že se můj život zklidnil a zatím se, tedy doufám, nehlásí ani žádné zdravotní potíže, takže bych chtěl tento červenec a srpen svého života ještě nějak pěkně zúročit, že by se měla objevit třeba druhá symfonie, zkusit si muzikál, zkusit si i další operu, která by měla být naopak nesmírně subtilní. Druhá symfonie, když už jsem tedy v té první řekl světu, že by měl zahynout, tak by naopak měla být pastorální, k čemuž ostatně směřuje balet Zlatovláska, že už děti nemají mít pocit, že je to marnost, že jsou na tomto světě... Čili člověk je přece jenom trošku pozitivnější a užívá, co se dá.
A radostnější. Čímž se dostáváme k poslední otázce. Náš host nám tady vždy řekne na závěr své životní krédo. Vladimíre?
Tak mé životní moto je takové, abych to, co mi bylo někdy svěřeno, rozvíjel a nepromarnil, a abych nebyl nucen ničit nikoho za to, že mi sám o své vlastní vůli škodí.
Tak. To bylo závěrečné slovo mého dnešního hosta, jímž byl malíř, hudební skladatel, pedagog, právník, profesor Vladimír Franz. Díky a dobrou noc.
Dobrou noc.
Markéta Ševčíková, Český rozhlas, Letem kulturním světem, 2.7.2006