Zapomenuté operní skvosty: S Vladimírem Franzem (nejen) o zapomenutých operách
S kým jiným shrnout téma „zapomenutých operních skvostů“, když ne přímo s operním skladatelem? Vladimír Franz je osobností, s níž je možné věnovat se tomuto tématu skutečně komplexně. Mimo jiné i proto, že se dlouhodobě nevěnuje jen hudbě, ale i výtvarnému umění, takže je schopen nacházet zajímavé přesahy a kontexty i ve věcech zdánlivě nesouvisejících. V celoročním povídání s režiséry, dirigenty a pěvci jsem se snažil jejich prostřednictvím propagovat zajímavé operní tituly a doufal, že třeba některé z nich uvíznou v paměti režisérů, dramaturgů či divadelních intendantů. Na výsledek tohoto snažení bude třeba si ještě počkat, nicméně jsem moc rád, že můj poslední – a nesmírně fundovaný – host přináší v našem rozhovoru v tomto směru témat pro inspiraci více než dost...
Úvodem bych se rád zeptal, zda podle vašeho názoru existují nějaké obecné vlastnosti, díky nimž se stala určitá díla součástí světového operního repertoáru. A sama se nabízí otázka, zda myslíte, že jsou v něm i některé tituly, které jsou neprávem přeceňovány.
Je třeba, aby autor naplnil pár daných modelových vzorců, intenzívně je prožil, dokázal přenést ten prožitek na diváka a strhl ho sebou. Autor také musí oplývat citem pro hudebně dramatickou interakci, mít smysl pro psychologii, charakteristiku, čas, temporytmus a vůbec – pro divadlo. Třeba si rovněž uvědomit, že operní sdělení musí být doslova elementární. Na obecenstvo působí naráz mnoho vjemů, nelze tedy po něm chtít, aby zaregistrovalo například nějakou hluboce zašifrovanou skladatelskou pikantnost, objevitelnou možná tak až po patnáctém, velmi intenzívním domácím studiu partitury… Ptáte se, proč jsou některé opery slavnější? To má sice mnoho různých příčin, rozhodně však není na škodu, je-li skladatel hitmaker. Ve dvacátém století je to pochopitelně těžší, leč například Stravinskij, Janáček, Britten, Šostakovič, Messiaen a mnozí další nám ukazují, že je to možné, a že výrazný nápad rozhodně nemusí být pouze výsadou minulosti. Kterou ze slavných oper považuji za přeceněnou? Asi Madam Butterfy. Postupy, které nás dojímaly v Bohémě či Tosce, jsou zde použity mechanicky, bez inovace i překvapení. Unaveny, neúměrně roztaženy tak, že to ani těch pár exotismů nezachrání… A přitom je to nejpopulárnější Pucciniho opera. Bůh s ní!
Tento seriál nese název „Zapomenuté operní skvosty“. Domníváte se, že se mezi díly, vzniklými za čtyři sta let trvání tohoto žánru, opravdu ještě dají najít opery, které zmizely z jevišť jen souhrou nepříznivých okolností a mohly by nás svými kvalitami překvapit či inspirovat?
To se týká oper které buď: a) upadly v zapomenutí, b) jsou sice slavné, leč mám dojem, že stále nebyl nalezen adekvátní klíč pro jejich prezentaci. Jakožto prvý příklad bych uvedl Antigonu Arthura Honeggera. Ač skoro neznámá, patří k vrcholným skladatelovým počinům. Hudba této drsné půlvečerní opery letí jako blesk, Honegger žádal po Jeanu Cocteauovi, aby mu připravil libreto jehož výslednicí by byla „fotografie Řecka z letadla“. A skutečně, v opeře je maximálně zhuštěn a zrychlen scénický čas do té míry, že celá opera působí jako monumentálně statický a sumární dramatický monolit. Což je přesným opakem jiné sofoklovské adaptace stejným libretistou – tedy Stravinského Oidipa Rea (ze stejné doby!), kde je naopak všemi prostředky zastaven čas scénický, čímž se rychlost dramatického průběhu násobí. Neznámá Antigona a veleslavný Oidipus. Dvě strany jedné mince. Divím se, že žádného dramaturga doposud nenapadlo vytvořit z nich celovečerní představení! Oper, které by si zasloužily rehabilitaci by se dozajista našlo dost, aby však nevznikl román, určitě bych se, s ohledem na inscenační praxi v Čechách přimluvil alespoň za tři. Jednak za málo známé, leč soustředěné a vynikající Jutro skladatele Tadeuzse Bairda (podle Josepha Conrada), pak nikoli neznámé, bohužel však u nás nikdy nehrané Ďábly z Loudonu Kryzstofa Pendereckého, a konečně jedno operní monstrum, Krále jelenem Hanse Wernera Henzeho.
A co se oper slavných, leč inscenačně doposud nevyřešených týče, uvedu zcela makavý příklad: Smetanovu Libuši! Třeba si uvědomit, že k této opeře je nutno přistoupit jako například k Tristanovi či Parsifalovi, tedy dílům, vyžadujícím abstraktní prostorové řešení, kde jakékoli realistické reziduum začne po pěti minutách neuvěřitelně překážet a vadit. V Libuši je podstatný ten neustálý dribl mezi nebem a zemí... Vzpomeňme třeba na začátek Vyšehradu, kde se ideál harf, převzatý dřevěnými nástroji, snáší z nebe, až se konečně dotkne jako rosa země, ta se rozžívá a ozvou se smyčce. Takových míst je v Libuši sdostatek. Rovněž, když Libuše zmíní bohy, vždy se blíží mentálnímu vychýlení, tedy proroctví ani zdaleka není jedinou situací… V každém případě je třeba se oprostit od oněch ustavičných horizontálních uskupení u kvazitotemů, připomínajících cimrmanovský obraz trampského potlachu, a nad nimi nerozpohybovaných, neinteraktivních a zcela hluchých, třicet metrů prázdnoty! Jde zkrátka o to nesetrvávat u práchnivých klišé, ale naopak, rozžít dílo tím, oč žádá (bez schválností a „aktualizací“, samozřejmě!) Úkolů je dost…
Česká operní literatura patří i ve světovém kontextu mezi ty nejobsáhlejší a nejzajímavější. Co podstatného bychom z ní podle vás měli znát, aby se naše povědomí neomezovalo jen na známé tituly Smetany, Dvořáka, Janáčka a Martinů?
Kromě děl výše uvedených klasiků bychom určitě neměli zapomínat na Fibichovu Šárku či Pád Arkuna: podivně rozeklané, leč skutečné svědecví, že autor dovršil a právě opustil bezpečí národního obrození a ocitl se na další cestě hledání. Žel…Tak jako známe obrazy Jóži Úprky či Jaroslava Špillara, neměli bychom pomíjet ani Kovařovicovy Psohlavce. Otakar Ostrčil má kromě humanisticky laděného Honzova království i rozmilé, svrchovaně inteligentní Poupě a taky velmi temnou, drsnou a expresívní Legendu z Erinu. Není dobré zapomínat ani na opery Karla Boleslava Jiráka či Otakara Jeremiáše, jehož Bratři Karamazovi jsou velmi silným operním dílem. A co E. F. Burian, bytostný divadelník, a jeho Maryša? Václav Trojan má dětskou operu Kolotoč, operu experimentální, ani zdaleka neodpovídající obecným představám o „tvorbě pro děti“. A Iša Krejčí? Smíšek stíhaný mnoha ranami osudu. Za války vytvořil skvostnou buffu Pozdvižení v Efesu, na sklonku života pak tragickou Antigonu… Těch oper je spousta: Lancelot Luboše Fišera, Balada o lásce Jaroslava Doubravy, opery Ilji Hurníka, Jana Hanuše, Jana Klusáka, Jeremiáš Petra Ebena a dál až do současnosti… A to ani nepřipomínám Slováky: Suchoně, Cikkera, Beneše… Zkrátka, je o co pečovat. Nebuďme marnotratní!
Sám jste autorem oper Ludus Danielis, Údolí suchých kostí a Válka s mloky. Vnímáte je jako díla, vzniklá pro určitou dobu či příležitost, nebo vnímáte jejich kvality jako nadčasové a přejete si či plánujete pro ně další jevištní uvedení?
Cesta k definitivnímu tvaru opery-oratoria Ludus Danielis, díla, jehož tématem je otázka svědomí mocných, si vyžádala více času, než jsem původně předpokládal. Probíhala ve třech etapách: v původním tvaru byla uvedena na jaře 1989 v novoměstském kostele sv. Klimenta a v roce 1990 v rozšířené verzi v kostele sv. Mikuláše na Staroměstském náměstí. Na sklonku devadesátých let přišla nabídka k uvedení díla na letním festivalu Janáčkovy Hukvaldy. Původní oratorium se proměnilo v jakousi ur-operu a dostalo scénický tvar. V této verzi jsem však operu-oratorium Ludus Danielis bohužel nikdy neslyšel. Jednání s tehdejším vedením festivalu uvázlo, mírně řečeno, na mělčině...
Údolí Suchých Kostí, opera chiesa, vzniklo k jubileu třicátého výročí trvání sboru Ars Brunnensis Chorus. Libreto Rostislava Křivánka je apokryfem, vycházejícím ze starozákonní Knihy Ezechielovy. Tématem opery je otázka: kdyby lidstvo dostalo šanci zrodit se znovu, dopadlo by jinak? Odpověď zní: ne! Opera je psána pro čtyři sólisty, z nichž tři prošli školou barokní hudby (baryton, bas a mezzosoprán, na premiéře Tomáš Král, Jan Šťáva, Markéta Cukrová) a konečně hlas k předchozím kontrastní, hlas muzikálový (Zora Jandová). Zásadní úlohu má sbor. A instrumentální ansámbl? Komorní orchestr s varhanami a cimbálem. Premiéry díla se uskutečnily v brněnské Redutě v dubnu 2009 a na podzim téhož roku v Pražské křižovatce.
Konečně se dostávám k opeře celovečerní, psané pro pražské Národní divadlo. K Válce s Mloky. Vznikla opět na libreto Rostislava Křivánka a premiéry se dočkala až v lednu roku 2013. Shodou okolností, anebo jakožto důkaz skutečnosti, že Bůh hraje v kostky, pro mne v období naprosto nejnevhodnějším! No, a co přišlo pak? Nestačil jsem se divit, kolik věcí jsem vytušil a kolik se toho přihodilo. Ta opera se den po dni stává stále aktuálnější. Bohužel... V mé opeře jsou Mloci netečnou, lhostejnou silou. Třeba jako voda. Můžete se v ní umýt, stejně jako utopit. A společnost? Chybí ideál, hodnoty se hroutí, společnost se atomizuje, dobrovolně podléhá kdejakému vymývání mozku, zahlcena dostatkem, reklamou, záplavou banality všeho druhu a na všech frontách... Ztratila se schopnost rozlišovat, zmizel přirozený strach, plynoucí z pudu sebezáchovy... Opera neřeší Mloky. Jejím tématem je koroze a rozpad společnosti! Vznikla v době (2005!), kdy se zkoumalo, co všechno může být operou. Chtěl jsem prozkoumat nosnost principů, na nichž vznikla. A tak jsem je použil. Touha za něčím jít a změnit to. Hrdina se zlomí před cílem. Velká láska a vášeň? Neuchrání nás. Šílenství ano. Dítě v opeře? Záporná postava. Úskok selže... Celá skladba je vystavěna jako důsledně vygradovaný oblouk, sjednocený důsledným monotematismem, kdy všechny motivy jsou odvozeny z jediného základního motivu vody. Také principem tonálnosti: zpočátku jí není mnoho, čím víc se však všechno hroutí, tím je dílo tonálnější. Tonálnost je tedy dramaticky využita, oproti zažitým zvyklostem, jakožto prostředek negace. Návrat k charakteristice melodickou linkou – je třeba se za ni nestydět, dost bylo nudné deklamace nad převalujícími se zašpiněnými akordy. Konec bezbřehosti, návrat k uzavřeným číslům, na konci každého obrazu je árie... Průběh prvého dějství je náhle přerušen muzikálem. Jde o vědomě vsunutý znak, destruovaný navíc spoustou reklam. V závěru opery se tento znak spojuje s linií dramatu a spolu s ní tvoří obraz dokonalého zmaru... Ale abych nebyl pouze pesimistou: do závěrečného triumfu Mloků se vloudí narůstající akord ze všech dvanácti tónů, a jako pramínky vody jej začíná podemílat. Vše, co existuje ve vesmíru, má totiž v sobě uložen vlastní autodestrukční mechanismus. Takže, všeho do času!
Jen hrstka kritiků si všimla rozporu mezi autorským záměrem a jeho realizací. Ano, režisér to neměl vůbec jednoduché. S operou, navíc neznámou, se potkal úplně poprvé. To ovšem neznamená, že svůj horror vacui měl přehlušit přehršlí nápadů, bohužel, často mimoběžných. A tak se stalo, že se ze soustředěného dramatu, v němž má být vše výrazně jednoduché, stala jedna velká muzikálová scéna, v níž naprosto utonula celá řada uzlových bodů i sdělení...
Proč? Abych jen nehaněl, musím vyzvednout přínos zpěváků. Byli prostě skvělí! Odvedli obrovský kus obětavé práce, ač to vůbec neměli jednoduché. Václav Sibera, Richard Hahn, Ivan Kusnjer a všichni další včetně Petra Kotvalda, který jen potvrdil svou profesionalitu. Hluboce si jich za to vážím. A rovněž výkonu sboru, který šel až na hranici možností. Velký dík! Doufám, že Válku s Mloky ji ještě někdy uvidím. Inscenovanou nikoli na šedesát, ale aspoň na devadesát procent původního záměru. Je totiž stále aktuální!
Chystáte teď nebo do budoucna nějaký nový operní titul?
Opera? Měl by ji někdo objednat, takovou práci nelze přece konat nazdařbůh... Obírám se myšlenkou velmi koncentrované komorní opery Povětroň (dle Karla Čapka), anebo koncentrované, leč velmi nekomorní opery Mistr a Markéta. Tož uvidíme.
V osmdesátých letech jste byl jako spoluzakladatel studentského divadla Kytka mimo jiné jedním z autorů představení s názvem Opera ještě nezemřela. Rád bych se tedy zeptal, zda je ten název podle vašeho mínění stále aktuální, případně co dělat proto, aby jím byl i nadále.
Opera nezemřela, opeře se daří. Dokonce i na oblastech. Onehdy jsem shlédl Rachmaninovovy aktovky v provedení libereckého souboru. Bylo to skvělé! A Ostrava? S dlouholetou tradicí vyrovnané vysoké úrovně dramaturgické i inscenační? Radost... Jen škoda, a to hovořím o pražské Zlaté kapličce, že operní inscenace opravdu zdařilé (namátkou: Hry o Marii, Parsifal, Pád Arkuna, Láska ke třem pomerančům) dosáhnou pouze několika repríz, a končí. A navíc, často mezi jednotlivými reprízami uplyne bezmála uherský rok, takže oprašovací zkoušky skoro připomínají nové nastudování. Není to přece jen trochu marnotratné? Vzpomínám si, že můj zpívaný balet Zlatovláska se ve Stavovském divadle hrál nepřetržitě před vyprodaným hledištěm osm let. Proč to funguje v baletu, ale nikoli v opeře?
Je dobře, že opera ještě nezemřela, a ještě nějaký čas bude určitě žít. Vždyť když dvě stě lidí zkoncentruje energii jedním směrem, no to by v tom byl čert, aby nepřežila! Pečujme o ní proto. Rovněž si ale buďme vědomi, že opera, podobně jako kosmické lety, je velmi exkluzívní záležitostí. Že původně vznikla pro potěchu i pobavení tuze zámožné šlechty... Mějme to na paměti a držme opeře palec.
Robert Rytina, Hudební rozhledy 12/2020