Suita z hudby ke stejnojmennému scénickému oratoriu na text Rostislava Křivánka
Ladné křivky. Písek. Poušť Duny. A náhle ostrý tvar!
Vítr! Ostrý tvar uhladit, zarovnat. Vstřebat. Anebo vymazat. Odsoudit k nebytí. Zničit. Jinakost hrozbou. Ohrožení stávajícího. Rút!
A milióny zrnek se dávají na pochod. Nebude "Jinak". Pryč. Pryč s Rút! Vítr...
Zde nevystačí hudba - dramatická postava. Nastupuje hudebně sémantický znak, skrze jehož rotaci přichází pojmenování. Bylo nebylo...
Ukolébavky hrubnou. Kdeže se ocitají pevnost a jistota daného. Smyčka se stahuje. Svita houstne směrem ke zlatému řezu. Narůstá agresivita. Smyčcová spořádanost se rozplývá. Milování. Zaklínat nestačí. Spása hlava nehlava. Inu ovšem. Spojení zvířecké, bezuzdné. Bezděčné i účelové. V lepkavé polotmě prudkého dusna. Kde těla včel zanášejí pramen.
Co zbývá?
Výsměch prázdného reggae? Kvartetní monotematická sazba? Industriál nasazený na postup concerta grossa? Folková vokalíza? Punk? Témbry či minimalismus?
To vše jsou jen prostředky.
Oho, kam se jen poděl biblický příběh o požehnání?
Cestičky v dunách. Zrnění písku. Mrzne.
Kdosi tu čeká. Jsem to já? Prozatím ne. Tedy Rút? Ano. Jiná než poušť. Do měsíčního světla. Je vaše....!
Vladimír Franz
O hudbě v dramatu
Apokryf Rút! Konflikt jinakosti se stávajícím, srážka smečky s jednotlivcem, měření sil, vedoucí až na samou hranici existence.
Podstatná role v dramatické výstavbě inscenace Rút je svěřena hudbě. Hudební složku hry netvoří náladová podbarvení, naopak, hudba směřuje k samostatně řešeným mezihrám - na způsob interludií mezi operními obrazy - předjímajícím, komentujícím či doslovujícím antickým způsobem průběh dramatu. Přitom se však nejedná o hudbu - dramatickou postavu, spíše ji lze chápat jako sémantický znak, který z určitého odstupu pojmenovává meze, a který svou rotací a opakováním naplňuje míru "anatomie krutosti".
Výrazové prostředky hudby:
Jejich užití se, zvyklostmi měřeno, řídí principem nepřímé úměry, či obrácené perspektivy. Neměnný řád společenství je charakterizován jakýmsi menuetem v klasické zvukovosti smyčcového kvartetu. Narůstáním vášně je klasický zvuk destabilizován. Tak například motiv včel - alternativního společenství - je tvořen africkým rytmickým modem, neustále atakovaným vpády elektrické kytary. Do této hudby se lhostejně ozývá slovo "med"; čili: dostáváme nezúčastněnou informaci o mýtu, který ale zároveň i vnímáme.
V pohybově motorických skladbách, vystavěných - navzdory použitým prostředkům industriálu - barokně koncertantním způsobem, zaznívá vokalíza - chór, využívající slova stoupající nenávisti. Agresivita, kromě krátké závrati u pramene, roste nekompromisně k milostné noci. Dochází k posunu energetického pole, v němž se všechny lidské šťávy bezuzdně mísí v dusné oranžové tmě. I zde je nutno udržet odstup. Zajistí jej (jediný umělý) samplovaný zvuk vrtulníku. Hledíme na orgii pohledem kovové harpyje či masařky kroužící nad mrchovištěm. Stěží lze pokračovat donekonečna ve stupňování fyzické expresivity. Píseň - reggae "Rút" však neznamená úsměvné odlehčení. Má funkci můstku přes propast. Jde o spojnici od pohledu křehkou, vratkou, navíc trapnou svou obsahovou a citovou vyprahlostí. Krutost v banalizaci úsměvu!
Přes ukolébavky v umělém jazyce vede jediná cesta ke katarzi. Ukolébavky v průběhu času hrubnou, bortí se. Navzdory destrukci se na konci hry musí vynořit čisté a poskytnout tak alespoň trochu naděje k očistnému návratu ke kořenům. Jde o skutečnost, že člověk, který projde peklem, by neměl na naději, pokud možno, zcela rezignovat. Kdyby k tomu totiž došlo, ztratila by jeho neopakovatelnost, jejíž je "jinakost" součástí, svůj očistný smysl a sloužila by jen jako alibi stále stejné a ještě stejnější "stejnosti".
Vladimír Franz, Praha, březen 2001
- Poušť
- Ukolébavka
- Zjevení smečky
- Bylo, nebylo
- Podivné včely
- Past
- K prameni
- Svatby šelem
- Zaklínání stínů
- Co umí smečka
- Písek zanáší rýhy
- Až k horám do noci střemhlav zářícím