Kunsthistorie – lokální kamaráčoft anebo rozkvetlá louka?
Onehdy jsem v knihkupectví zahlédl bleděmodrou publikaci s názvem Česká malba 80. a 90. let. Přiznám se, že ve mně nejdřív trochu hrklo, uvědomiv si, že kniha není nijak zvlášť silná, jak by tomu klidně mohlo být při větším časovém odstupu, nikoli však při prvním souhrnnějším zhodnocení období...
Nečekané impulsy outsiderů
Každá doba byla vždycky nějak bouřlivá, a i když se zdánlivě zrovna nic převratného nedělo, vždy se někde něco připravovalo, kvasilo nebo odumíralo. Tak tomu bylo i ve vývoji českého malířství v poslední čtvrtině 20. století. Na jedné straně dohnívající nedbalost "postimpresionismu" oficiálního socialistického realismu obohaceného o esprit sídlištního konstruktivismu a kvazikubismu spojeného s vřískavě nespojitou a hluchou NDR expresí.
Na straně druhé práce tvůrců režimně zavržených, snažících se v nedůstojných podmínkách stůj co stůj udržet krok s vývojem za železnou oponou. Nelehká situace a pocit bezmoci uprostřed šedi způsobil - a není ani divu - že se tak dělo často formou jakéhosi rozlobeného kutilství a "šarmu", s jakým by asi Mistr Jan Hus vyprávěl anekdoty, stoje na kostnické hranici. Nicméně mnozí v této době dospěli k tvůrčí zralosti a vytvořili zásadní a mistrovská díla. Hovořím o generaci narozené převážně ve dvacátých a třicátých letech 20. století, ale i tato generace se pohybuje v rozpalu sahajícím od obecnějšího generačního pocitu a stylu přes osobitost a individuální zvláštnosti jednotlivců až po solitérní cesty sledující jiná východiska a cíle.
Ono to outsiderství, chcete-li jakási mimodějnost (i když ne tak markantní, jak se v dané době zdálo) je vůbec charakteristickým rysem v dějinách umění. Příkladů je mnoho. Impresionisté měli svého Cézanna, generace Národního divadla Hanuše Schwaigra, generace Švabinského a Slavíčka svého F. Kupku, J. Pruchu, K. Myslbeka, J. Autengrubera, generace Osmy J. Váchala, J. Ladu, ale například i B. Kubištu a J. Zrzavého. Řada tvůrců mimo hlavní proud pokračuje A. Divišem, B. Reynkem, J. Trnkou malířem, K. Valterem, A. Bělocvětovem, J. Hovadíkem, M. Knížákem, T. Měšťánkem, J. Pospíšilem až k mimoběžníkům generace nastoupivší v polovině osmdesátých let - P. Vaněčkem, V. Venerou a ostatně i mnou samým a některými dalšími.
Pohlédneme-li zpětně na dějiny našeho umění, musíme si uvědomit, že jsou to povětšinou právě ti outsideři, kteří (byť se jim to přiznávalo často pomalu a neochotně) mu dávají zámeznost, poezii i energii nečekaného impulsu, jakož i vědomí širších kontextů. Zkrátka, tak jako koření dodávají polévce našeho umění chuť a vůni, zatímco tvůrci pracující ve středu zájmu jsou jejím solidním tmelem či jíškou.
Skvělý Malich, rozpačitý Bělocvětov
V dnešní době máme poměrně hodně děl zmapovaných. Vycházejí četné monografie. Přiznávám, že mě v poslední době úplně okouzlila monografie Karla Malicha vydaná Galerií Sklenář - kniha co do obsahu, výběru, grafické úpravy, jakož i tisku zcela skvostná, navíc důstojně mapující již plně vyklenutý oblouk malířova díla. Potěšilo mě, že se monografie dočkal i jeden z největších krajinářů druhé poloviny 20. století Karel Valter, přestože bych si ji klidně představil i větší.
Jisté rozpaky mi naopak způsobila kniha o Andreji Bělocvětovovi. I když rozhodně nikoliv úpravou, spíše uchopením textu i následným výběrem obrazů. (A. Bělocvětova jsem znal více než patnáct let, byl jsem i kurátorem několika jeho výstav, takže vím, o čem mluvím.) Autor textu D. Brozman s pečlivostí chudých příbuzných shromáždil fakta, aby z nich vyvodil mnohdy dost podivné a zavádějící závěry, které by možná nevadily, kdyby malířovo dílo bylo již podchyceno a obecně známo. Takhle nás ale historik svádí na klamnou stopu.
Vrcholem absurdity je ovšem název druhého dílu monografie, jehož autorem je T. Pospiszyl - A. Bělocvětov a J. Pollock. Měl by si uvědomit, že takto zvolený název je dobrý a hodí se možná pro esej. Jakožto titul monografie staví malíře do nepříznivého světla, dělaje z něj nesvéprávného epigona. Bělocvětov byl bytostný realista, který podobně jako například P. Picasso neustále pro lepší vyjádření reality hledal nejrůznější tvaroslovné i technické prostředky. No, a jeden čas se také zabýval drippingem. Ostatně jako Pollock... A před ním ještě Max Ernst!
Kdybychom měli takovýmto způsobem dávat najevo vztažnosti mezi tvůrci, pak by nutně musela vyjít monografie nazvaná E. Filla a P. Picasso: Step by Step, anebo: F. Muzika, J. Trnka, Z. Sklenář, J. John a ... Max Ernst, či C. Majerník a H. Daumier, nebo F. Tichý a G. Seurat. Dejte pokoj!
Pomník nebo náhrobní kámen?
V poslední době se objevují objemné monografie mých vrstevníků. Ze srdce jim je přeju. A ještě větší, objemnější a těžší by mohly ty knihy být, můj problém je spíše psychologického rázu. Vyjde-li takto opulentní zhodnocení u celoživotního díla, shledávám to důstojným, ba přímo nutným, kniha se stává klenákem ve smyslu sečteno - zúročeno. (Sám bych chtěl vlastnit takto široce a podrobně zpracovanou monografii například J. Tintoretta, G. Braqua či V. Špály.) Avšak opulentní balvan ležící přibližně uprostřed vývojového oblouku jej až trochu nemístně zatěžuje. Po vyjití něčeho takového bych si asi kladl otázky: Nejsem-li už vlastně u konce s dechem? Nemám změnit povolání? A co takhle rovnou vstoupit na nebesa, he?
Věřím, že důstojné zhodnocení určitého úseku tvorby lze provést elegantnějším, vkusnějším a hlavně chytřejším způsobem. Jak říkám, vzniká zde problém psychologický, především pro tvůrce samého. Stav, který může citelně poškodit jeho další vývoj. (Až na temné výjimky - nikdo také dobrovolně nevydá jedenáctiletou dcerku všanc slávě modelingové agentuře - rozuměj bordelu! - všechno má svůj čas.) Zhodnocení a tak trochu pomník? Ano. Musíme si však být bezpečně vědomi, kudy vede hranice mezi oslavným pomníkem a náhrobním kamenem.
Těžké je být kunsthistorikem
Ve druhé půli 20. století se rapidně zrychlil proces proměny role umění. Z pozice magie do pozice informace! A navíc, přestalo se za to stydět. Ruku v ruce s civilizační bezuzdností upadá čím dál tím víc vzdělanost - tedy pokud možno co nejuceleněji prožité vědomí souvislostí. Vzdělanost je nahrazována jakousi drtí úzce specializovaných ostrůvků vytržených z kontextů. Bohužel se objevuje (v oblasti humanitních věd zvlášť) čím dál tím víc kompilačních zátiší bez názoru, jež skýtají bezpečnou ochranu lidem kusým, uskřinutým či líným pracovat ve šroubárně (proto i ta zoufalá snaha po "totálním zvědečťování" všeho).
Kunsthistorie je zvláštní obor, neboť se pohybuje na velmi sypkém podloží neměřitelnosti a neuchopitelnosti zázraku intuitivních hranic lidských možností. Může brát v potaz civilizační stupeň, technické vymoženosti a prostředky v tom kterém období dosažené a překračované, může pracovat s názory tvůrců i lidí kolem nich a zkoumat, nakolik dokázali formulovat a stát si za svým, zkoumá vlivnost jednotlivých způsobů vyjádření i jejich historickou nosnost atd. atd.
To jsou však jen pomůcky pro orientaci v pomyslných systémech, důležitý je fakt, že se člověk, jakožto druh, nijak zvlášť neproměnil. Je neustále limitován fyziologickým vývojem, možnostmi těla a přírodními zákony, nikdo zatím neprolomil kvadraturu kruhu a nemá ani křídla, natož sedm rukou, takže - aktivuje-li v sobě možnosti, o nichž ani sám nic netuší - je jeho výkon sám o sobě vždy tak nějak absolutní. A historie umění by měla napříč časem nacházet co nejvíc vztažností (časové měřítko je dobré leda k identifikaci prostředků) a chápat celý ten "vývoj" jako jedinou kvantově mechanicky uspořádanou časoplochu lidsky nelidských výkonů - tedy vše, ať vzdálené či blízké, je kolem nás latentně přítomno (sumerský sochař stejně jako Švabinský), kde nahoře - dole, vlevo - vpravo, dávno - teď, je zcela podružné.
Takovýto teoretik by měl kromě co nejširšího, nedogmaticky osvojeného a vnitřně prožitého vzdělání být vybaven intuicí (vlastnost v umění dost podstatná), aby byl s to rozpoznávat jevy podprahově, měl by být pokud možno i básníkem majícím schopnost uvažovat "přes čáru" a spojovat zdánlivě nespojitelné a navíc disponovat nemalicherným "hrdinným zrakem"! (viz F. X. Šalda) Kdo si bez hledání ve slovnících nedokáže okamžitě uvědomit alespoň pět vztažností mezi dejme tomu M. Duchampem a J. Navrátilem, A. Muchou a A. Warholem, nebo kupříkladu P. Uccellem a V. Boštíkem, tak ten ať si raději najde jinou profesi!
Těžký obor. Nebo spíš poslání? Z bezbřehých tlachů nad dvěma klacíky nebo hromádkou písečku toho dnes mnoho nevyčteme. Ostatně, je to daleko snadnější než striktně definovat morfologii třeba takového Donatella či F. Halse. Mám pocit, že sklízíme setbu špatně pochopeného trendu "demokratizace" společnosti. Ve skutečnosti dochází k masové laicizaci většiny oborů lidské činnosti, k jejich nabobtnávání nýmandy, kdy všichni mohou dělat všechno. Jistě mohou. Ale jak?
Specialisté a syntetici
Dle záběru rozeznávám dva typy kunsthistoriků. Specialisty a syntetiky. Specialisté zkoumají kratší časový úsek umění, zabývají se - často dost podrobně - dílem jednoho nebo jen pár umělců. Syntetikové naopak uvažují v širším záběru, což nevylučuje, že i oni jsou nebo mohou být specialisty. Dějiny českého výtvarného umění mají řadu vynikajících specialistů, syntetiky však spočítáš na prstech jedné ruky. Prvním z nich je postava Maxe Dvořáka, roudnického rodáka, osobnosti evropského významu, jednoho z těch, jejichž služby první republika odmítla. (Kdyby se nedali, tak by je i zničila, viz E. Destinnová či O. Nedbal.) Vídeňský profesor, který kromě vytvoření nových přístupů k oboru dosáhl i skvělých pedagogických výsledků, jak o tom ostatně svědčí i dílo jeho žáka, dalšího vrcholného českého syntetika Antonína Matějčka.
Je úžasné, jak Matějček dokázal, navíc s láskou a krásným jazykem, psát stejně dobře o Mistru Třeboňském jako například o J. Štursovi, uměl se vcítit a pochopit díla románská tak jako práce generace Národního divadla, Mistr z Flémalle neutiskoval O. Gutfreunda... Navíc Matějček je i autorem (dnes skoro nedostupného, v mnohém nepřekonaného, mezi lety 1922 až 1936 u Jana Štence vydaného) šestidílného Dějepisu umění. Mám za to, že by se dnešní cena pro výtvarníky měla jmenovat (i vzhledem k šíři a toleranci) po Antonínu Matějčkovi daleko spíš nežli po dušně kategorickém (užší záběr i nedobrovolná daň totalitě) Jindřichu Chalupeckém.
Práce dalších dvou syntetiků zůstala - vzhledem k době, ve které žili - bohužel torzem a nesplněným příslibem. J. Kotalík byl člověkem ohromné erudice, jak o tom svědčí nejen rozpal i úroveň jeho teoretické práce, ale i úroveň mnohých nákupů, jež mohl jakožto ředitel Národní galerie z vlastní! vůle uskutečnit. Žel, byl rovněž mužem moci a přemnoho energie ztratil při obezřetném tanci mezi smrdutými vejci totality. Druhým je I. M. Jirous, který se rozhodl s totalitou přímo bojovat a ona vejce rozbíjet. Přestože mu hnusná hmota sahala často až nad hlavu, neutonul v ní a vždy si uchoval onen zářivý mravní kredit, v jehož jménu mu bylo možno ručit životem i dílem. Bohužel v tomto boji ztratil mnoho času i sil. Obrovité vzdělání opřené o senzibilitu básníka. To by byly panečku dějiny umění druhé poloviny 20. století. Avšak běh na hodně dlouhou trať. Neříkám zatím žel...
Nést zároveň prostor i vzduch
Kruhem se dostávám na počátek tohoto pojednání. Otevírám bleděmodrou knihu s názvem Česká malba 80. a 90. let. Uf, to se mi ulevilo. Zbytečně jsem se polekal nadsazeného názvu katalogu výstavy probíhající v brněnské Wannieck Gallery prezentující obrazy několika mých vrstevníků zastoupených v soukromé sbírce majitele galerie.
A souhrnný pohled na toto období? Rozhodně ne úzký specialista - vyjde mu totiž něco na způsob pikniku u cesty anebo přesněji: Pana doktora a některých jeho zvířátek. Přál bych si, aby se úhel pohledu stal souhrnnějším a komplexnějším. Aby v sobě i okolo sebe nesl zároveň prostor i vzduch. (Základní rys rozdílu mezi "českým" a "světovým" v teorii i praxi.)
Kunsthistorie by se už konečně měla trochu posunout (jak to ostatně ustavičně požaduje od umění) a vymanit se z podzemně archivní zatuchlé kobky plné nedobré vůle, sofistikovaného komplexu a olověných zapečetěných krabic, ke kterým je takřka nemožné - skrze věčnou jíšku a rozlámané náhrobní kameny - proniknout, otevřít je a znovu uspořádat. Je nutné procítit a nově si uvědomit ustavičně probíhající všudypřítomnost každého okamžiku umění zároveň a chápat ji jako zázrak otevřené formy. Něco jako rozkvetlou louku u cesty! Louku, kde letní kytky nejsou významnější oproti jarním jen proto, že vykvétají později, louku, kde smysl heřmánku leží patrně úplně jinde než smysl vlčího máku, kde šťovík i rdesno jsou stejně krásné, každý ovšem po svém, kde bílá kopretina není důležitější než fialový kakost. Organismus, kde i poslední trouchnivá větev či pařez s mechem nesou svůj význam, kde není třeba likvidovat jetel jen proto, aby vynikl rozrazil, louku vlání a bzukotu, volný vzdušný prostor plný světla, kde je slastí běhat i spočinout.
Zákonitost! Ano, je úkolem umění i vědy nalézat v lidském konání odraz konání vesmíru. Jedině v takto nalezeném vztahu si můžeme zákonitost a řád uvědomovat a dotýkat se jich. A třeba se i otevřít. Nazývat věci pravými jmény. Jednoduše. Jasně. A trochu u toho i myslet. Vždyť je to tak prosté, nemyslíte?