Můj nejoblíbenější nerost je uran (Lidové noviny)
Při psaní hudby mi nejvíce vadí, že nemohu stále běhat, říká v rozhovoru "sám se sebou" výtvarník a skladatel Vladimír Franz.
Jak prožíváte léto?
Léto je období, kdy na vás útočí veškeré pozitivní energie - slunce, světlo, teplo. Země je otevřená a člověk to musí nějak reflektovat. Vedle toulání a snění je tedy nejlepší malovat nebo něco hapticky ztvárňovat. Léto patří snění a malování. Letos tomu tak není, protože se věnuji činnosti mnohem abstraktnější, která se bude realizovat až daleko později - musím dopsat svoji první symfonii a vzápětí přesedlat na komorní operu Hérakles pro Národní divadlo, která musí být do konce října hotová.
Co vám spolehlivě dodává životní energii?
Slunce a světlo.
Jak nejraději odpočíváte?
V klidu přírody u vody vymýšlím, co bych všechno mohl udělat, kdybych nebyl úplně líný. Většinou to spojuji s nějakou nenáročnou manuální činností - stavím třeba hrady z písku.
Přesto jste člověk, který je stále v pohybu a působí až nomádským dojmem. Co pro vás znamená tento stav na cestě? Kam nejraději jezdíte v cizině?
Pohyb je pro mne předpokladem, že mohu vůbec něco dělat. Při psaní hudby mi nejvíce vadí, že nemohu stále běhat. Změna prostředí, cesta, je pro mne důležitý moment. Působí relaxačně a pomáhá mi soustředit se. Jde téměř jen o pohyb sám. Do ciziny jezdím za pracovními povinnostmi a za sluncem. To potřebuji hlavně v zimě - a tak jezdím již několik let na Kanárské ostrovy, kde jsem si objevil různé pustiny, v nichž se pohybuji.
Máte oblíbenou knihu, ke které se neustále vracíte?
Je jich několik. Pochod Radeckého od Josefa Rotha, u něhož mne fascinuje stav nepostižitelné blaženosti, únavy a lítosti - křehký stav, jaký nalézáme v obrazech Marka Rothka. Podzim patriarchy od Garcíi Márqueze, u něhož mne odzbrojuje široký proud obrazů, jazyka a barev. A Schulzův Kámen a bolest, kde co věta, to filmový záběr a obraz. Je tu zároveň obsažena základní tvůrčí etika.
Co vás v poslední době nejvíce potěšilo?
Především počasí, protože bylo skutečné léto, jak má být. Léto pro mne znamená, že se oddávám toulání. Vymezuji si své soustředné kruhy, které opisují nové a nové záchytné body, jež si pro sebe na cestách každý rok touto dobou objevuji. Letos jsem objevil v zadních Brdech (v bývalém vojenském prostoru) obrovská vřesoviště, když jsem tu jednou projížděl v husté mlze. Je to pro mne pozoruhodný objev - jako byste měli byt, ve kterém náhle naleznete za skříní nové dveře a po jejich otevření zjistíte, že je tam ještě jeden takový byt. Ono objevit uprostřed Čech, 60 km za Prahou, pět krát pět kilometrů metrového vřesu, je luxus, na který můžete narazit tak v Norsku nebo ve Skotsku. U nás jsem něco podobného neviděl ani na Šumavě. Vzpomínal jsem tu na Vrchlického, četl Březinu. Na Padrtích jsou tu kupř. dva velké rybníky. Když tu večer projíždíte, postávají a pasou se tu stohlavá stáda jelenů, což připomíná safari někde v Keni. Má to v sobě až rozměr magického svatojanského rituálu - propojení země a nebe.
Vaše nejoblíbenější květina?
Třezalka.
Váš nejoblíbenější nerost?
Uran.
Co vás nyní nejvíce zaměstnává?
Je to práce na symfonii. Náhle si uvědomuji, jaký je rozdíl mezi symfonií a operou. Psát operu je snazší, protože pracuje s konkrétními postavami, situacemi a jevy. Není to čistá forma. Hudba se tu může tak trochu schovat za děj, obraz, gesto. U symfonie je to naopak abstraktní rovnice. Je to, jako byste tvořili detektivku, máte-li k dispozici jen kužel, trojúhelník a čtverec. Je to i důvod, proč mají skladatelé od Beethovenových dob tak málo symfonií.
Vytváří ve vašem životě hudba a příroda nějaké těsnější spojení?
Často si právě v létě uvědomuji, že hudba a příroda v člověku souvisejí na jakési hlubší úrovni. Já však hudbou reflektuji spíše vztažnosti lidské, sociální, je to postoj ke světu lidí. Příroda je pro mne hlubina bezpečí, kterou hledám. Proto v přírodě pátrám po místech, která nejsou zasažená člověkem, nebo po místech, kde příroda ukazuje svoji hojivou převahu. Lidská společnost pro mne naopak představuje hlubinu nebezpečí. Hudbou se snažím pojmenovat její jednotlivé aspekty. V opeře Ludus Danielis jde o svědomí mocných. Ve scénické hudbě pro hru Júdit je to téma přecenění možností idolu, v Rút nesnášenlivost a vnitřní strach, který má každý z nás, v Markétě Lazarové šlo o opisování kruhů bludné cesty za štěstím. Je to případ i první symfonie, na které pracuji a která se jmenuje Písně o samotách. Základem je libreto složené z textů Friedricha Nietzscheho, Georga Trakla a Karla Tomana v překladu filozofa Petra Kurky. Tématem je to, že člověk se v lidské společnosti ocitá v odcizení. Lidská společnost přestává být pospolitostí a stává se zvláštní virtualitou, v níž zůstává každý na základní otázky člověk-smrt-Bůh zcela sám.
Má pro vás hudba i náboženský rozměr?
Já jsem religiózně zaměřený člověk, přestože nejsem členem žádné církve. Říkám si, že musí být nějaký vyšší princip, když se takový profánní shluk hmoty, jako je člověk, dokáže propojit s něčím, co sám nedokáže vymyslet ani uchopit. Může to jen vstřebat a pojmenovat. Nezávisle na svém rozpoložení cítím, že mnou neustále protéká proud hudby.
Lidská vlastnost, které si nejvíce vážíte?
Když člověk stojí za tím, co říká, a dokáže to dodržet.
Co pro vás hraje v životě nejdůležitější roli?
Nejvíce mne destabilizuje nejistota. Občas to překonávám tvorbou, ale životní nejistoty mne drtí a ničí. Nejvíce proto usiluji o jistotu.
Co vás v poslední době nejvíce zarmoutilo?
Zarmucuje mne, že před mýma očima definitivně odchází jeden z mých věrných druhů - mé auto. Musím si pořídit nové, protože to staré jsem doslova vyjezdil a vybydlel. Nebylo dne, abych s ním někam nejel. Byl to pro mne člen rodiny.
Které světové výtvarníky máte nejraději?
Tintoretta, pro maximálnost prostorových možností. Clauda Moneta, který pro mne ztělesňuje čistou radost z dotýkání se světa. A Henryho Matisse pro určitou volnost, která nebrzdí a neustále se dále otevírá.
Které postavy české kultury vás nejvíce inspirují?
Mistr Třeboňský, protože o něm nic nevím. Santini, protože byl blázen, a Komenský, protože jeho dílo nebylo dosud naplněno.
Máte nějaký citát, kterým se v životě řídíte?
Já si často vymýšlím své vlastní, které odrážejí míru mé vlastní ironie a sebeironie. Použiji jeden: "Pánbůh nepotřebuje tlumočníka".
Zapsal a upravil: Petr Kurka, Lidové noviny, 15. července 2003