O padání
Když kdosi uvězní kraj, slyšíme sykot meteoritů. Svatí se kradmo plazí pro jablka. Ta zplaní, scvrknou se, nedozrajou. Jak také jinak v tisíci metrech. Kdysi tu svatebčanům foukali chmýří z pcháčů přímo do tváře, maloval zde Mařák. Nakonec si bílé sklářské písky navždy odnesly tajemství černého hyalitu. Řev zdivočelých rostlin, pojídajících městečko, doléhal až do kostela. Stál tu vlaštovkám pro radost. Jednoho dne cesty opět počaly vést, kraj protáhl hřbet. V Pohoří na Šumavě, anebo lépe, v novohradské Puchoři spadl kostel. Spadnou dozajista další. V okolí Teplé, na Tachovsku v Krušných horách... V Abuladzeho Pokání se říká: "Co je to za cestu, která nevede k chrámu?" - dodávám: Kdo chodí po těch cestách?
Vladimír Franz, Lidové noviny, pátek 2.července 1999