Politika je jako čert v českých pohádkách, jde hlavně po duši

Vladimíra Franze znáte jako prezidentského kandidáta, který se proslavil také netradičním tetováním a originálními názory. Je to však jeden z nejuznávanějších českých hudebních skladatelů, zejména v oblasti hudební dramatiky. Kromě toho maluje a učí na vysoké škole. V Olomouci vystoupil v rámci festivalu soudobé vážné hudby Music Olomouc, kde představil skladbu Radobyl na počest Karla Hynka Máchy. Jaké skladatele obdivuje a co mu dala politika prozradil v exkluzivním rozhovoru pro Deník. 

 

Na festivalu Music Olomouc jste představil skladbu Radobyl, symfonickou hudební báseň pro velký orchestr na paměť Karla Hynka Máchy. Co vás k ní inspirovalo? 

 

Skladba vznikla na počest stého výročí narození Karla Hynka Máchy v roce 2010 na objednávku České filharmonie. Je to vlastně hudební báseň v rozsahu přibližně patnácti minut, což je časově srovnatelné třeba s Dvořákovou Polednicí nebo Smetanovým Blaníkem. Když se řekne Mácha, zpravidla vytane na mysli Máj. Ale zhudebnění Máje, ať už je jakékoli, nedopadne nikdy dobře. Hudba je totiž už v Máji obsažená. To je jako dokreslovat brýle postavám v Sixtínské kapli – nepomůže se tomu. Skladba Radobyl je monotematická a má obrys volné sonátové formy se scherzovým úvodem. 

 

Máte k Máchovi blízký vztah? 

 

Mácha je geniální básník a velmi zajímavá postava. Uskutečňoval jakýsi průnik Člověk­Země­Vesmír. Nechtěl jsem, aby ta skladba byla nějaký příběh plynoucí od začátku do konce, ale spíš mi šlo o jakýsi časový vír, aby se to stále vracelo do onoho středu. I proto jsem zvolil název Radobyl, což tomu dodává takový rituální charakter. Radobýl je kopec, kde se Mácha často stavoval, seděl tam a přemýšlel. Je to místo, kde se Země a nebe energeticky prostupují. A i to jsem chtěl v té skladbě vyjádřit. 

 

Jako umělec pracujete s různými prostředky, skládáte scénickou, ale i jinou hudbu, malujete, píšete. Který z těchto nástrojů je nejsilnější a proč? 

 

Muzika nemá fyzické, hmotné tělo, jde o tvarovanou energii mířící přímo na podvědomí. To si člověk uvědomuje také u jednotlivých žánrů. Vezměme si příklad činoherního divadla. Slovo je velmi zrnitý materiál, které se staví mezi člověka a sdělení. Třeba u opery už máte slovo zpívané, kterému přitom ani nemusím rozumět, a je mnohem průchodnější. Paradoxně právě při baletu, který mě dlouho míjel, jde energie těla na energii těla. Symfonické podobě se už nestaví do cesty nic. Hudba obecně může podle mě mnohem více, a když je dobře udělaná, působí velmi silně právě na naše podvědomí. 

 

Které z českých skladatelů obdivujete? 

 

Obdivuji Jana Dismase Zelenku, Bedřicha Smetanu, Antonína Dvořáka, Josefa Suka, Miroslava Kabeláče, Petra Ebena, Svatopluka Havelku a samozřejmě také Leoše Janáčka. Hudebně Janáčka miluji, ale on je z jiného světa. Je úžasný skladatel, ale nechtěl bych s ním jet na prázdniny. Měl čistý hudební cit, jeho hudba je čistá vášeň a přírodní energie, ale byl to trochu blázen, není mi zcela sympatický jako člověk. Bylo by skvělé jet na prázdniny třeba se Sukem. A Bohuslav Martinů? Toho mám dokonce vytetovaného na ruce. Jeho dílo znám velmi dobře v podstatě od svých patnácti let. 

 

Bohuslav Martinů je skladatel, který je teď velmi objevován a dostává se mu zpětně velkého uznání. Proč si myslíte, že to tak je? 

 

Dílo Bohuslava Martinů je velmi rozsáhlé, napsal přes 400 skladeb, a proto je co objevovat, ale je důležité také vědět, že Martinů se hudbou živil a nebyl právě zdatným produkčním, takže musel skládat hodně. Je tedy vhodné odlišit skladby skutečně geniální, jako jsou Dvojkoncert, Julietta, Gilgameš, Inkantace a Ariadna, od skladeb, které vznikaly takříkajíc na obživu. 

 

Myslíte, že to jsou skladatelé evropského nebo světového formátu? 

 

Ano, ale myslím, že v Čechách neumíme pořádně prezentovat naše vlastní duchovní hodnoty. Pokud uděláte správně Fibichovu Šárku, je to dílo evropského významu. Je to velká novoromantická opera v plné polní, tak jak to má být. Slyšel jsem třeba Sukova Azraela s Berlínskou filharmonií a nebylo to horší než kterýkoli Mahler, ale musí se to umět zprodukovat. Jsou to věci, které mají obrovskou kvalitu, ale musí se umět udělat. 

 

Za svou scénickou hudbu jste dostal řadu ocenění, šestkrát Cenu Alfréda Radoka. Co pro vás znamenají? Mají v Čechách nějaký pozitivní dopad? 

 

Víte, když se v roce 1990 zrušil titul národního umělce, myslím, že jsme si všichni oddechli. Tenkrát jsem si říkal, jak by to asi vypadalo, kdyby se psalo zasloužilý umělec Leonardo da Vinci. Nebo národní umělec Pablo Picasso. To je hrozná představa. Ale jak je vidno, lidé touží po poctách, a tak se nejrůznější ceny začaly udělovat v různých odvětvích lidského konání. V jedné eseji jsem napsal, že daleko jednodušší bude, když se přihlásí lidé, kteří ještě nikdy nic nedostali. Ale samozřejmě záleží, o jaké ocenění se jedná. Ceny Alfréda Radoka jsou prestižní, anonymní, hlasuje o tom šedesát kritiků, jsou mezi nimi i lidé s hudebním vzděláním. Je to pořád více než Thálie, kde si tu cenu dávají herci mezi sebou. Ovšem také u Radoka záleží na popularitě divadla a režiséra, který danou inscenaci dělá. 

 

Nemyslíte, že by umělci měli být dnes více angažovaní? Moderní umění často vypadá jako předhánění se v tom, kdo vymyslí větší hloupost. 

 

Stran angažovanosti – umělec je homo politicus a měl by svou práci dělat co nejlépe a reflektovat dobu. Myslím, že jedním ze základních úkolů soudobého "vážného" umění je hledání komunikačního kódu a navázání kontaktu s posluchačem. Domnívám se, že tento kontakt byl trochu ztracen, neboť zejména ve druhé polovině dvacátého století jsme se příliš toulali v hraničních pásmech a zatím se nám trochu vylidnilo vnitrozemí. Mně také přijde, že v hudbě dvacátého století podstatně chybí humor. Teď nemyslím, že někdo napíše ges místo fis v gdurové stupnici. Stran humoru je geniální třeba Veselohra na mostě od Martinů. To když pouštím ve škole, tak se lidé smějí. Dar humoru má i Bedřich Smetana a Gioacchino Rossini. Je to dar. Udělat tragickou hloupost umí každý. 

 

Cítil jste po prezidentské kampani zásadní změnu ve svém každodenním životě? Můžete vystoupit z mediálního života? 

 

Z toho se vystoupit nedá. Jen dnes, když jsem šel po Olomouci, tak jsem se fotil se školami a podobně. Ale z toho se nezblázním. Co se týče politiky, ta je pro mě takovým zvláštním momentem. Rozdíl mezi politikou a uměním je vtom, že umění je práce s pozitivní, zatímco politika je práce s negativní energií. Politika je jako čert v českých pohádkách – jde hlavně po duši a vytváří neuvěřitelně jedovaté prostředí, které toho, kdo se pro ni nenarodil, zničí. 

 

Přesto byste chtěl znovu kandidovat na prezidenta v roce 2018? 

 

Bude­li poptávka, může být i nabídka. Nebral jsem to jako nějakou metu, ale jako výzvu k cestě, ale je to otročina a obrovská oběť. I Havel skončil v podstatě v marasmu. 

 

Takže se teď soustředíte na umění? 

 

Jedině. Když to celé skončilo, odstonal jsem to chřipkou. Pak jsem udělal pět inscenací a chtěl jsem udělat po deseti letech také symfonii. Řekl jsem si, že to bude čistá radost. Extáze. 

 

A dala vám politika nějakou cennou zkušenost? Zjevení? 

 

Že by úplně zjevení, to asi ne. Ale víte, já tak možná nevypadám, ale vyrostl jsem ze silné evropské tradice. Jsem také velmi plachý a introvertní, což může znít trochu zvláštně, ale je tomu tak. Byla to pro mě především intenzivní cesta k lidem. Člověk, který je zvyklý sedět někde nad partiturou a psát, má najednou mluvit k lidem přes celé náměstí. To je opravdu úplně jiná zkušenost. Zjistíte, co je člověk a co je společnost. Je to poznání, že člověk by měl pracovat především sám na sobě a touto "drobnou prací" potěšit druhé. To je to nejlepší, co může udělat. Zachránit nějakou krachující zemi se mi asi nepodaří. Ale když se mi podaří někoho potěšit, třeba baletem Zlatovláska, která se hraje už osm let, to mi přinese radost. 

 

Kamil Polko, Olomoucký deník, Kroměřížský deník, Šumperský a Jesenický deník, Prostějovský deník, Slovácký deník, Přerovský a Hranický deník, Valašský deník, Zlínský deník, 12. 5. 2014