Potřebuji horké slunce (Magazín Lidových novin)
Vladimíra Franze můžete potkat v divadle v decentním obleku,když rytmickými pohyby doprovází svoji hudbu.V prázdném kostele v teplých ponožkách, když si na varhanech přehrává nové skladby.V pražských ulicích v kožených kalhotách a křiváku,když přebíhá z divadelní zkoušky na univerzitní přednášku.Nebo v lesích v bundě bomber.Je nezaměnitelný.Jeho tvář si zapamatujete, i kdyby jste ji spatřili jen na vteřinu.
Existuje na vás mnoho protichůdných názorů. Jak byste se charakterizoval vy sám? Kdo je Vladimír Franz?
Křehký vnímavý člověk, který se neustále snaží sám na sobě pracovat. Člověk tvrdohlavý a úporný v tom, co si usmyslí. Nechce se zastavit a ustrnout, ale mít ideál a hledat svoji cestu k němu.
Proč jste se rozhodl vzít si svoji vrozenou tvář a vytvořit si tetováním jinou?
Tetování je pro mě ryze soukromá záležitost. Fascinuje mě už od mala. Vnímám to jako druh užitého umění, moment změny optické identity. Ať už je to přijímáno kladně či záporně, vzniká tu nové umělecké dílo. V demokracii má člověk právo zvolit si barvu pleti a já jsem si vzal svobodu nakládat se svým tělem, jak chci. První ornamenty vznikly v osmnácti letech. Sám jsem si vypracoval návrh, ale celková představa přišla později. Vlastní tetování musí pro vést někdo jiný, protože člověk k sobě nedokáže být ani moc tvrdý, ani moc měkký.
Jak dlouho trvá pokrytí celého těla? Je vaše podoba v konečné verzi, nebo se snad ještě dál vyvíjí?
Mé tělo je fyzická katedrála a práce na ní nikdy nekončí. Člověk přitom objeví, jak obrovský povrch má jeho lidská kůže, z kolika čtverečních centimetrů se skládá. Najednou se vzdálenost od palce u nohy až k hlavě stává nesmírnou, téměř kosmickou. A nejde jenom o pokrytí, ale i dotváření a rekonstruování. Důležitá je rytmizace - rozmístění jednotlivých vzorů a jejich propojení v celek. To je důležitější než to, co tam nakonec bude.
S jakými reakcemi se setkáváte?
Reakce lidí odráží jejich mentalitu, temperament, výchovu, názorový svět. Jako by jim můj obličej nastavoval zrcadlo, v němž se každý odhalí sám. Spíše než na mě je to reakce na jejich představu a strach, jaké by to bylo, kdyby to měli mít na vlastním těle. Nerad o tom mluvím. I když na sobě nosím veřejný obraz, nejsem žádný chodící artefakt. Tetování je pro mě intimní záležitost. Dům s okny bez záclon ještě neznamená pozvání až do ložnice.
Nenastal někdy okamžik, kdy byste zatoužil vrátit si svoji původní podobu?
Ne, to je na tetování právě to magické - je neměnné a trvalé. A já se snažím i v jiných oborech dělat věci, které mají trvalejší dosah. Proto dělám druh hudby, která není tak preferována a žádána jako hudba populární, v jejíž formální jedno duchosti spočívá i její zmar. Dobře postavená vážná hudba vydrží déle. Proto maluji závěsný obraz a nedělám instalaci z chmýří.
Jak coby skladatel vnímáte současné postavení vážné hudby?
Je to velmi špatné. Populární písničky, jichž se zmocnil průmysl, mají nepoměrně lepší podmínky, počínaje publicistikou. Je těžké apelovat na kulturnost lidí, když jsou od rána do večera masírováni a manipulováni obchodně-manažerskou produkcí, která vyrábí uměle umělecké vibrátory. Celé se to odvíjí od přístupu k hudbě. Hudba je móda. Když se dnes lidé seznamují, mezi první otázky patří - jakou posloucháš hudbu? Někomu stačí rytmus a skandování slov, někdo má radši příběh. V horším případě se hudba stává zvukovou kulisou pro lidi, kteří se bojí ticha. Vážná muzika ruší, protože má sílu, vyžaduje pozornost a práci na sobě samé. Ale když se všichni naučili na počítači, mohli by se naučit i vnímat hudbu.
V čem je české prostředí specifické?
V Čechách je přitažlivé všechno, co přijde ze světa. Teprve se učíme být hrdí na to, v čem jsme světoví. Pořád nás ovládá provinční zakomplexovaná nedůstojnost. V německé hospodě visí běžně portrét Goetha a dřevařům u piva to přijde samozřejmé. U nás bez uzardění vyměníme Janáčka za plakát Coca-Coly. Vadí mi přezíravý přístup k českým skladatelům: opovrhování Smetanou, který z lidové písničky vytvořil české hudební drama, nebo Dvořákem, největším géniem, který tudy kdy prošel. A my je redukujeme na turistickou atrakci. Nebo třeba Jiráskovy romány jsou dokonalé filmové scénáře - Jirásek v Hollywoodu, to by byla bomba!
Optimisté říkají, že lidem už přestává stačit namixovaná infozábava a hledají odpovědi na své nejistoty v umění...
Umění umí předávat pozitivní energii, mělo by činit člověka lepším a pomáhat mu přežít. Dává naději na cestě hledání smyslu žití a sílu bojovat. Myslím, že návrat k umění je určitý pud sebezáchovy člověka před civilizací, která na něho útočí ze všech stran, a on hledá své kořeny. Obzvláště v naší společnosti, kde chybí vyšší autorita. Ale neuvěřitelné, zoufalé hledání vyšší autority je problémem celosvětovým. Po 2000 letech se zhroutila autorita křesťanství a lidé podvědomě hledají něco, o co se mohou opřít, a současně se trochu bát. Je to doba velmi nebezpečná. Kdyby se objevil nějaký zlý génius s charismatem, snadno by zmanipuloval masu.
V co věříte vy sám?
Já nejsem praktikující věřící, i když bych strašně rád byl. Občas cítím, že pánbůh člověku něco dá, aniž o to žádá. Jsem individualista, nezapadám do organizace církev a myslím, že pánbůh nepotřebuje tlumočníka.
Přednášíte na divadelní fakultě hudební vědu a na vašich přednáškách je stále plno. Co chcete své studenty naučit?
Vnímat a cítit. Aby se naučili rozlišit, jaké má hudba energetické sdělení. Můžu jim jen ukázat, jak který skladatel na to šel, a rozšířit jim vzdělání. Bylo by hloupé, kdyby chodili vyšlapanými cestami, ale neuškodí o nich vědět. Osobnost si musí najít svoji cestu sama. Psychická hygiena je víc než talent. Není problémem zaneřádit si duši, ale uchránit si ji.
Jak píšete hudbu k divadelním hrám? Přečtete si text a napadne vás melodie?
Jestliže tu hru znám, tak ji raději znovu nečtu. Jestliže ji neznám, přečtu si ji jednou. Snažím se zabránit sám sobě, abych text nekopíroval. Dokonce je pro mě lepší dělat hudbu na cizí jazyk než na češtinu. Divadelníci většinou berou hudbu jako rekvizitu. Já ji vnímám jako dramatickou postavu a chovám se k ní jako k herci. Láká mě filmová hudba. Třeba ještě potkám režiséra, jako byl Vláčil nebo Kusturica, kteří berou hudbu jako partnera, a ne jako písničku na začátku, uprostřed a na konci, což je americké klišé.
Přesto píšete hudbu, kterou si někdo objedná, kdy je daný obsah a představa režiséra. Neomezuje zadání vaši fantazii?
Ale tvůrce nemusí být pouze vydělěné individuum, které seznamuje svět se svými problémy, protože ty už nikoho nezajímají. Podívejte se do posledních pater galerií, jak je tam prázdno, podívejte se na mnohé koncerty soudobé hudby - jsou příliš individuální. Tvůrce zkrátka nemusí nutit nikoho, aby se babral v jeho soukromí. Pokora, současným autorům chybí pokora. Já chci sloužit tématu a dílu, které si vynutí svůj tvar, prostředky, všechno. Nemyslím si, že třeba Wagner si nejdříve rozvrhl stavbu opery Tristan a Isolda a pak ji začal psát. Prostě byl zamilován a najednou jím projela taková vlna vášně, že si to vynutilo určitý způsob uvažování.
Malujete také plátna, a to přímo obřích rozměrů. Jaký je rozdíl mezi malířstvím a komponováním?
Ať tvořím cokoli, musím být plný energie. Bez posedlosti neumím pracovat. Hudba nemá tělo, takže může víc. Obraz je hned vidět, je možné se ho dotknout. Ale u hudby víc komunikuji s lidmi. Malování je soukromý slavnostní rituál. Psaní not je drobná až nepříjemná práce, něco jiného je hudbu vymyslet.
Nerad píšete noty? To je, jako kdyby spisovatel nechtěl psát slova.
Pro mě není až takový problém noty zapsat, jako je zpětně přečíst. Jde mi to pomalu a koktám u toho - je to zvláštní forma dyslexie. Psát hudbu můžu třeba ve vlaku. Operu Danielis jsem napsal zahrabaný v horkém písku na Kanárech.
Odkud berete inspiraci?
Příroda. Radost až údiv nad jevy tohoto světa, cesta za podstatou a očištěností od civilizační poskvrněnosti. Vnitřní energie a tlak, který pomáhá dílu na svět. Potřebuji horké slunce. Nejstrašnější je podzim, když se už nic nerodí a vzniká jen falešná dekorace.
Vzdělaný, úspěšný, oceňovaný
Docent JUDr. Vladimír Franz (42) se narodil v Praze. Absolvoval Právnickou fakultu UK, souběžně studoval malbu, skladbu, dějiny umění a hudby.V letech 1982-85 se prakticky izoloval od společenského a politického života. Na živobytí si vydělával jako pomocný dělník a dál se vzdělával. Od roku 1985 učil na učilišti budoucí pošťáky dramatickou, výtvarnou a hudební výchovu. Založil autorské divadlo Kytka. První nabídku na hudební spolupráci dostal v roce 1986 od studentského divadla Disk. Ani po roce 1989 si doktor Franz advokátní kancelář neotevřel. Místo toho přednáší hudební vědu na Divadelní fakultě AMU (kde získal do centuru) a komponuje. K jeho nejznámějším dílům patří hudba k představení Cirkus Humberto, k Faustovi pro brněnské Národní divadlo, k Bloudění, Pašijím a Maryše pro Národní divadlo v Praze, k Júdit pro zlínské divadlo a k Hamletovi pro divadlo v Hradci Králové. Vladimír Franz složil hudbu k více než stovce divadelních inscenací a získal dvakrát cenu Alfreda Radoka (1998 a 2000). Kromě scénické hudby složil oratorium a operu Ludus Danielis, hudbu k filmu Kamenný most a desítky písní a písniček. Nyní píše hudbu k Marketě Lazarové pro Národní divadlo. Nová je spolupráce s Jiřím Suchým na zpěvohře Pokušení sv.Antonína, kterou nyní uvádí divadlo Semafor.Ve volném čase maluje a své obrazy vystavuje doma i v zahraničí, letos je představil v galerii v Berlíně. Odborníci považují Vladimíra Franze za jednoho z nejdůležitějších českých skladatelů současnosti. Režisér J. A. Pitínský říká: ˝Vždycky když jdu do divadla, tak vím, co napsal Franz a co ne. Je úplně jedinečným zjevem mezi hudebními skladateli u nás. V představivosti a v elegantním pronikavém zvládnutí řemesla. Jeho vzdělání je ohromující a v jeho myšlení je jakási renesanční robustnost. Jeho hudba je myslivá - nevyplňuje přestavby na jevišti, ale myslí se scénou a herci, neustále něco dobývá a hledá.˝
Blanka Závitkovská, Magazín Lidových novin, 9. listopadu 2001