V Praze bude pokřtěna kniha profesora Vladimíra Franze Má vlast

Barbora Tachecí: Za několik okamžiků bude v Praze pokřtěna kniha profesora Vladimíra Franze Má vlast. Je to vlastně zpráva o tom, že ještě žiji a něco dělám. Říká hudební skladatel, výtvarník, vysokoškolský pedagog a publicista, taky básník, taky dramatik, a jak si z vás určitě mnozí vzpomenou, také kandidát na úřad prezidenta v roce 2013, Vladimír Franz. Součástí jeho knihy jsou fejetony, úvahy, medailony nebo básně. A samozřejmě taky veliký soupis dosavadního uměleckého díla. A taky několik desítek reprodukcí autorových výtvarných děl s převahou jeho tvorby v poslední dekádě. No, a profesor Vladimír Franz je právě teď mým hostem. Já vás zdravím, dobrý den. 

 

Vladimír Franz: Dobrý den, buďte zdráva. 

 

BT: Pane profesore, nezdržuju vás od křtu? 

 

VF: Ještě ne. Křest se teprve spustí. 

 

BT: Tak to je dobře, že jsme se tam vešli. A ptám se, proč jste tu knížku vydal právě teď? Má ten její název Má vlast něco společného se stavem Evropy, světa, Země? 

 

VF: Společného má to, že jako bychom cítili, že se trošku vzdalujeme své identitě, nebo si neuvědomujeme, kdo jsme, odkud přicházíme. A kam jdeme. A ono dneska je to i trend takzvaného globalismu, který je ovšem trochu špatně pochopen. I za totality jsme zažili termín proletářský internacionalismus. Ten také říkal, že proletář nepatří nikam a nemá vlast. Já si myslím, že identita spočívá právě v tom, že člověk ví, odkud jde, kdo byl před ním, co tady vzniklo, jaká dobrá energie byla vydána. A člověk to má v sobě prožité. A ono se to propojí ještě se zemí, odkud pochází. Tak může na něco navazovat. A ono je pěkné, třeba v dějinách umění, že Picasso byl Španěl, že Mattis byl Francouz, že Chagall byl běloruský Žid, že Pollock byl Američan. A že Lada byl Čech. V tomhle je to neopakovatelné. A každý vlastně přináší do celého celosvětového nebo celoevropského orchestru ten svůj nástroj, ten svůj hlas. 

 

BT: Rozumím, rozumím. Jinými slovy, vaše díla rozhodně nezakrývají, že pocházejí z Česka. A celá ta knížka Má vlast má něco společného s vlastenectvím? 

 

VF: No, tak není to vlastenectví národně obrozenecké, buditelské. Nebo, já nevím, ve smyslu politickém. Já myslím, že vlastenectví je něco, co člověk nosí uvnitř, co si musí vybudovat, člověk musí být zkrátka nějakým způsobem vnitřně provázán. Není to o tom, aby vykřikoval, že je vlastenec... 

 

BT: Řekněte, pane profesore, máte pocit, že lidé v Česku ve své většině tímto způsobem provázáni nejsou nebo jsou? 

 

VF: Bohužel se nyní tento moment dost vytrácí. Ono to souvisí i s přirozeným vzděláním lidí. Já neberu vzdělání jako hromádky informací, ale chápu to jako prožité vědomí souvislostí. To je myslím velmi důležitá věc. Opravdu to mít prožité a mít to uvnitř. Ne, aby se tím člověk nějakým způsobem holedbal. 

 

BT: Snažila jsem se do našeho dnešního rozhovoru přečíst všechny texty, které v knížce Má vlast jsou. To jsem samozřejmě nemohla stihnout. Ale přesto se mi líbilo, jak, s jakou lehkostí a jak dobře píšete. Říkám za sebe. Ale zároveň tam vnímám, že máte takové obrovské tykadlo na všechny detaily, které vás obklopují. A ptám se, žije se tak moc vnímavému člověku snadno? 

 

VF: Samozřejmě, že nežije. Člověk musí mít v sobě už nějak vybudovanou hlubinu bezpečí. To je, myslím, důležité. Aby mohl říct, tady je mi dobře, tady jsem doma. V tom smyslu, že se má člověk o co opřít. A na něco třeba i navazovat. Aspoň pocitově. Nežije se samozřejmě snadno, protože tahle země sama o sobě je krásná. Ona je krásná i tím, jak ji člověk protnul. Čili to není nějaký jenom kus pozemku. A nejen Česko, i Slovensko, ale můžou to být i Kanárské ostrovy, může to být Mexiko. Prostě krajina dotýkaná, krajina kulturní. Nu, a ten detail, ten dělá dílo. Vemte si různá díla z jiných oborů, třeba ve filmu existuj Felliniho Amarcord. Co by to bylo, když by to byla normální kronika nějakého malého městečka, co je nám do toho? Ale tím, že jsou tam právě ty detaily, ty konkrétní detaily, tak se z toho stává mýtus a život sám. 

 

BT: Připomeňme ještě posluchačům, pane profesore, že v knížce je několik desítek reprodukcí vašich obrazů. A ptám se, ty byly úmyslně vybrány tak, aby ve většině z nich byla opět ta blízkost k tomu Česku, anebo to tak jde, že vy takhle v poslední dekádě prostě tahle témata máte jako blízká? 

 

VF: Já ta témata mám celý život. Proto je tam i první věc z mých 11 let, která samozřejmě je juvenilní. Ale aby bylo vidět, že už i tu gesci a to chápání prostě jsem měl tenkrát. Já mám dvě roviny. Jedna z nich je tahleta, která se snaží pojmenovat zákonitosti síly země. To dotýkání. A pak mám druhou, která je grotesková. Ta grotesková vlastně tak trochu skončila, nebo byla utlumena. Trvala tak asi do prezidentské kampaně. Nazýval jsem různé věci, zásadní a závažné, byť roztomilým způsobem. A nyní jsem se tedy vrátil k tomu hledání těch zákonitostí v té přírodě. Protože ty jsou takříkajíc věčné. A kolem nás je tolik krásných vjemů, já k tomu se snažím vést i své studenty. Aby se otevřeli. 

 

BT: Jasně. 

 

VF: Protože člověk musí, musí neustále rozšiřovat pocit vnitřní svobody. Protože bez ní není svobody vnější. 

 

BT: Rozumím. 

 

VF: A ta svoboda ... 

 

BT: Ač, ač nerada, pane profesore, musím vám do toho takhle ošklivě skočit. Protože nám ubíhají poslední vteřiny před zprávami. Tak jen připomínám, že naším hostem byl profesor Vladimír Franz. A mluvili jsme spolu o krásné nové knize Má vlast. Pane profesore, moc děkuju. 

 

VF: Mějte se moc hezky, přeju vám všechno dobré. Děkuju. 

 

BT: I vám. I vám. 

 

Barbora Tachecí a Vladimír Franz, ČRo Plus, 11. 6. 2018