Výzva i pro publikum.Světová premiéra vzbudila zájem i rozpaky
Opera však svůj zenit v oblasti tvůrčí zřejmě již překonala - nová tvorba totiž již nenese znaky hodnot dřívějších epoch. Z hledisek pěveckých i scénografických si však tento žánr nadále udržuje úspěšný trend vysokých kvalit. Zatímco tedy klasickou operetu ve druhé polovině 20. století nejednou vystřídaly muzikály, naopak operní produkce má své trvalé publikum napříč generacemi. Nestala se výsadou snobských kruhů. Potěšitelný je dokonce průběžný příliv mladých diváků.
Světová premiéra
Současná světová opera sice v uplynulých desetiletích zaznamenala úspěchy několika nových celovečerních titulů, v českém prostředí se však mladší a střední skladatelská generace v operní tvorbě zaměřila spíše na tituly s komorními náměty i obsazením. Platí to o tvůrčích školách v Praze i Brně. S velkým zájmem tedy česká veřejnost očekávala v rámci právě končící přehlídky Opera 2013 nedávnou premiéru jevištní novinky Válka s mloky z pera renomovaného skladatele Vladimíra Franze. Bohužel ve srovnání s odkazem Janáčkovým či Martinů však tato celovečerní kompozice zůstane zřejmě spíše jen záležitostí časově vymezenou, byť nadčasový námět by si jistě zasloužil trvalejší pozornost. »Užité prostředky v ní poukazují na manipulaci s masou i společností a toto jsou sofistikované nástroje, které slouží k vymývání mozku. Proto jsem se jich nevzdal,« uvedl k novince a pestrému použití vzájemně odlišných žánrů skladatel. »V opeře jsou ukazovány jako nástroje narušení lidské koncentrace, lidského myšlení, které neustále vstupují vtíravě do života a myslí za vás.«
Na pomezí žánrů
Náročnost a předimenzovanost Franzovy partitury, nezřídka s téměř nadbytečně hutnou instrumentací, bohužel nezakrývá uměleckou rozpačitost autorových snah. Tvůrce, známý spíše jako autor profesionálně zdařilých scénických hudeb, totiž zejména v první polovině nového díla nadbytečnou instrumentací překryl i místa, jež by hudební osobitostí mohla zaujmout. Lépe si autor vedl až v druhé polovině večera. Tam také autorovy snahy o koncízní hudební výraz našly také mnohem větší ohlas publika.
Snaha o podtržení obsahové linie v první půli díla vedla od ryze autorského vyjadřování spíše k pokusu o zjednodušenou charakterizaci textu, ovšem bez zřetelnějších tvůrčích vkladů, jak je známe z partitur klasiků. Leckdy nadbytečná směsice střídajících se žánrů, jdoucích od opery přes muzikál až k lidové zábavě, sice může dopomoci zvýraznění obsahového poselství libreta, napsaného na základě myšlenek knihy Karla Čapka Válka s mloky, z hlediska abstrahované hudební linie však tato téměř nekončící pestrá hudební show spíše jen náznakově a bez hlubších vazeb paroduje naši leckdy tak frivolně bezduchou současnost. Známe ji až příliš: je plna naivních bavičských scén s vnucujícími se populárními »hvězdami« i konferenciéry, dokonce také s užívanými reklamními spoty. V kritériích seriozního operního vývoje však Franzova tvůrčí těkavost někdy přesáhuje míru vkusu, dokonce se vymkla řádu i smyslu, jež v operní tvorbě stále platí. Tematicky tu sice zaznívá kritičnost všudypřítomné společenské barnumské reklamy, jak ji známe z každodenního života, tedy i přemíra přítomnosti populárních hvězd, laciné hudby a hlučně trapných bavičů. Ovšem z aspektů operního kánonu se jedná spíše o stále se vyvíjející tok hudebních proměn, známých spíše ze špatných muzikálů než o celistvou kompoziční výstavbu.
Jeviště plné barev a pohybu
Hudba vytvořená na libreto Rostislava Křivánka (s využitím tří písňových textů Jiřího Suchého) sice dokonale v dějovém vývoji ilustruje filozofickou podstatu textové složky, vytvořené na motivy románu Válka s mloky od Karla Čapka, skladatel se však nedokázal podřídit očekávaným hudebním zákonitostem. Místy - především v první polovině - se tedy Franzova snaha o popisně vnímané zobrazení dějové linky blíží namísto celistvě prokomponovanéhou bloku spíše až líbivému romantizujícímu potpourri. Naštěstí druhá půle večera se již v rovině tvůrčí popisnosti leckdy namísto nadbytečně využívaných zvukových popisů zkoncentrovala, tedy i patřičně zklidnila. Například ve sborových partiích zaujala hutnou hudební syntézou.
Poněkud okázalému způsobu tvůrčí práce odpovídala také leckdy až nadbytečně muzikálově třpytná (nikoliv však třpytivá!) režie Davida Drábka. Realizoval ji na dynamicky funkčně pojaté scéně Šimona Cabana, často využívající pro zrychlení dějové linie točny, a s obdobně (někdy až příliš) barvitou kostymací Simony Rybákové. Naštěstí však očekávané realizační excesy měly své meze, nepřekročily tedy míru vkusu, jak se zpočátku mohlo dokonce očekávat.
Neformální angažovanost
Předností novinky je její obsahová svébytnost, až zcela neformální oslovující angažovanost. Kritizuje nebezpečí konzumní společnosti nejen v rámci obecném, ale i myšlenkovém. Snaha poukazovat na nebezpečí manipulace myšlením jedince i společnosti jako by byla přímo načasována na průběh kampaní před prezidentskými volbami - i když šlo o časovou shodu zcela náhodnou! Tato aktualizace Čapkových myšlenek, jež měly své důležité poslání v době Čapkova života stejně, jako jsou platné i v naší současnosti, se právě v souvislosti s všudypřítomnou společenskou předvolební propagandistickou rétorikou stala mementem vskutku varovným. Franzova opera na čapkovské téma totiž neupozorňovala pouze na nebezpečí oněch literárních mloků, oblečených v inscenaci do nápaditě ztvárněných kombinéz s blikajícími tykadly, jako spíše na motiv moderní všudypřítomnosti strachu - asi jako v orwellovském světě všudypřítomných manipulací jedince i společnosti. To se podařilo naznačit autorsky i inscenačně dokonale a intenzivně.
Jde zde totiž současně o varování před obecnou konzumností novodobé společnosti, kritizováno je její směřování k plytké zábavě a pohodové touze po požitkářství, dokonce i za cenu vykořisťování druhých. Ve Franzově díle však tento aspekt není pojat »plakátově«. Ačkoliv se dílo nesnaží působit v tradičně ryze levicovém (či až levičáckém« duchu, dokládá, že »revoluční« myšlenky jsou i pro 21. století trvale platné. Moderní umění by takto oslovující náměty nemělo obcházet, jak je nyní běžné. Skladatel Franz pro svou kompoziční práci zvolil vhodnou míru myšlenkové apelativnosti, stejně jako před ním tak činili naši největší moderní hudební klasikové, například Janáček a Martinů. Právě jejich výrazivo není Franzovi vzdáleno - nejde však o eklektické kopírování!
Varování před přízemní pudovostí jedince i davu ovšem ve Franzově tvůrčí novince nevyznívá schematicky ani pateticky. Může tematicky vzdáleně připomínat například realistickou kritičnost, jak ji známe ze sociálně vyhrocené, přitom však umělecky dokonalé opery Řecké pašije od Martinů. Tam je to rebelující »vůdce lidu«, pastýř Manolios, ve Franzově novince především starý námořník Jensen, jak jej s typizačním postřehem působivě zpodobnil Roman Vocel. I tohoto prostého, leč přirozeně moudrého »vizionáře« Jensena, varujícího před možností expanze mloků až do lidských končin, však důmyslně psychologicky propracovaná propaganda mocných kapitalistických kruhů nejdříve zesměšňuje, nakonec dokonce společensky likviduje. Vše s odstupem promyšleně řídí ředitel ropných vrtů a delegát »mločího syndikátu« Oliver Lascott, jehož při premiéře pěvecky i pohybově mistrovsky ztvárnil stále vynikající barytonista Ivan Kusnjer. To jeho Lascott řídí z povzdálí všechny kampaně, to on dokáže obratně manipulovat davem, aby rozjařený a masivně zmanipulovaný »lid« názorově odlišné jedince hnal třeba až na okraj společnosti, dokonce k veřejnému lynči. Dramatickou linku vývoje opery vyrovnává milostný vztah mezi Lascottovou dcerou Minnie (v pěvecky vláčném podání stále mladistvě působící Marii Kobielské) a myšlenkově revoltujícím Fredem Daltonem, dalším z propagandou neovlivněných rebelů. Jeho interpret Václav Sibera kromě úměrné míry lyričnosti v sólových áriích i duetech s hlasově stále svěží Kobielskou své jevištní postavě současně poskytl až burcující nezlomnost při rebelantově odporu nejen vůči dívčinu otci, ale i celému Salamander Syndikátu.
Podobně jako i další interpreti se sólisté snažili svým postavám vtisknout výraznou podobu, odpovídající jejich očekávanému naturelu. Společně s patrným režijním vedením Drábkovým se na nastudování pozitivně podepsalo hudební nastudování Marka Ivanoviće.
Výpravně nákladné i výkonnostně náročné představení, v němž se kromě sólistů výrazně zaskvěly také intonačně výtečně vyladěné sbory v podání souboru Státní opery pod vedením sbormistra Tvrtka Karloviče, jistě stálo nemálo úsilí a mělo reprezentativní úroveň. Ta ovšem k nadčasovému přežití díla a k dalším úspěšným nastudování zřejmě příliš nepomůže...
Výrazným prvkem Franzovy operní novinky Válka s mloky je jeho myšlenkové krédo podobně jako formální zpracování, jež libreto do jisté míry předjímá. Do textu jsou totiž včleněny paradoxní reklamní bloky, inscenace pracuje se situačně komediálním smíchem, některé pasáže jsou stylizovány jako pokleslý muzikál. Součástí je dokonce také vystoupení heavy-metalové kapely. Tyto vstupy mají záměrně přerušovat jednotný proud opery a vytvářet nejen roli křivého zrcadla současnosti, ironického vpádu »zábavné kultury« do žánru opery a vytvoření kontrastu, ale tvoří též roli dramatického kontrapunktu s tragickým vyústěním děje. Novinkou jsou »reklamní bloky« komponované i zpívané ve zcela jiném, popově líbivém stylu, lákající na připravovaný muzikál Poseidón v hlavní roli se zpěvákem Petrem Kotvaldem. Vpád cizího žánru tak cíleně narušuje průběh opery psané moderně strohým hudebním jazykem. Ovšem podobně jako nás v televizi při sledování napínavé či dojemné scény ruší ukázky z jiných filmů, komedie nebo talkshow, je tomu tak i ve Franzově opeře na Čapkovo téma, aktualizované až do naší doby.
Soudobou hudbu mám rád. Asi především díky kombinaci obou mých profesí: dirigentské i skladatelské. A stejně tak rád pomáhám na svět novým dílům, i když teprve čas prokáže jejich životnost a kvalitu a je to tudíž práce leckdy nevděčná. Válka s mloky je dílo v mnoha ohledech pozoruhodné, ať už svou komplexností, žánrovou rozmanitostí či osobitou zvukovostí. Hudební nastudování takto hutné a v mnoha ohledech neobvyklé opery pak představovalo značnou výzvu nejen pro sólisty, ale i pro sbor, orchestr i pro mne samotného. Už proto bych jí do budoucna přál dlouhou a úspěšnou životní dráhu. Navíc se ukazuje, že použitý Čapkův námět získává v dnešní ultra-konzumní a zároveň krizové době zcela novou a původně nejspíš neplánovanou aktuálnost.
Po skonu Leoše Janáčka coby tvůrce světově proslulých operních děl nalezl hudebně dramatický žánr svého mezinárodně proslulého autora již jen v Bohuslavu Martinů. Od 20. let uplynulého století se sice na vzniku nových titulů v tomto žánru podílela řada dalších tvůrců, ohlas jejich tvorby však obvykle nepřesáhl domácí prostředí. V posledních dvou desetiletích se odmlčeli (ať již z důvodů jakýchkoliv) příslušníci starší a střední skladatelské generace, takže původní operní tvorbě se věnují převážně mladí autoři. Ti však namísto monumentálních kompozic obvykle píší spíše opery komorního typu. Zatímco v oblasti muzikálové se zrodila řada osobitých prací, operní produkce u nás autorsky pohasíná. S velkým zájmem se proto hudební veřejnost upínala k nedávno premiérované novince Válka s mloky z opera skladatele Vladimíra Franze. Ve srovnání s odkazem Janáčkovým či Martinů však tato celovečerní kompozice zůstane zřejmě spíše jen záležitostí časově vymezenou.