Wagner, to bylo pěkné nadělení

Účastníci debaty: redaktor Lidových noviny Jiří Peňás, skladatel Vladimír Franz, tajemník Federace židovských obcí v ČR Tomáš Kraus, hitorik Jiří Rak a redaktor Lidových novin Zbyněk Petráček.

 

Snad žádný jiný velký hudební skladatel nevyvolává takovou směs fascinace, údivu a odporu jako Richard Wagner. Jeho operní dílo patří do zlatého fondu hudební kultury. Jeho životní osudy jsou spletité a dramatické a jeho názory a postoje jsou všechno jiné než uměřené. Ve středu 22. května si kulturní svět připomíná dvě stě let od jeho narození.

 

Vladimír Franz: Pro mě to bylo ve třinácti letech zjevení. A pořád je. Wagner byl maximalista. Ve všem, na co sáhl, zanechal stopu. V dobrém i zlém. A sahal skoro na všechno. Byl zcela superlativní a jako by se ho vůbec nic netýkalo. On diktoval, co má být. Nevím, jestli to bylo nějakou hypertrofií nebo štítnou žlázou nebo čím. Na umělce byl velmi vzdělaný a vznětlivý. Četl a znal všechno možné, bral inspiraci, kde jen mohl, a rovnou ji v sobě měnil v novou věc. Patřil do romantismu, kdy se myslelo, že je to úsvit, ale on to byl zároveň soumrak. Jako by v sobě udělal oblouk, který, kdybychom ho přirovnali k něčemu v české literatuře, jako by obsáhl vše od Máchy až po Zeyera. Zároveň to byl člověk nejspíš nesmírně ukázněný a soustředěný: já jsem si v Bayreuthu nechal z archivu vytáhnout rukopisy partitury Tristana a Parsifala a to jsem zíral, jaký to byl soustředěný a krásný rukopis, obě ty opery mají snad tři sta stran, zatímco v tisku jich mají asi osm set! Jen jsem zíral na ty pečlivě vymalované notičky a říkal si, jak ten člověk byl při vší té vášnivosti vlastně puntičkářský a ukázněný. Vždyť on se živil v Paříži jako opisovač not...

Byl to člověk, který si ve dvaceti řekl: udělám to a to a to a to - a skutečně to udělal. Ne jako třeba Berlioz, který má neskutečné výkyvy, jednou úžasné věci, pak zas propady. Wagner i v době, kdy ho to nebaví, ale ví, že musí dokončit Ring, a on by místo toho nejradši jezdil po Německu, četl po salonech ta libreta a nechal se u někoho živit, tak dokáže dokončit čtyřhodinový Soumrak bohů, který je opravdový zázrak a triumf kombinatoriky - tam souvisí všechno se vším. A dokonce i když ho to už vůbec nebaví a když ho vlastně ta muzika opustila, dá si závazek, že každý den složí osm taktů, ať mu to půjde, nebo ne: výsledkem je Parsifal, kde není skoro žádná muzika a kde některá témata nejsou ani jeho a jsou skoro hanebná, a on je čtyři hodiny opakuje v té nejbanálnější podobě. Ale výsledkem je přesto něco, co se blíží mysteriu, je to fluidum, které se nás nějakým způsobem dotýká a ani vlastně nevíme proč.

 

Jiří Rak: Mně se při všem obdivu vybaví zkušenost mých rodičů. Já jsem se narodil v roce 1947, takže za mého dětství se Wagner nehrál, pak jsem viděl v 60. letech jako mladík Valkýru v Národním, to dělal dirigent Jaroslav Krombholz, potom Bludného Holanďana ve Státní opeře. Byl jsem v obou případech nadšený. Po roce '89 jsem si koupil plno cédéček a pouštěl si ho doma. Ale když to slyšela maminka, to byla ještě naživu, říkala, já vím, je to krásná hudba, ale mně tam vždycky naskočí ten Nájezd valkýr a s ním hlašení o úspěších luftwaffe, jako bych čekala, že začnou hlásit, kolik zase potopili ponorek, kolik shodili bomb na Londýn. Já to poslouchat nemůžu. Toho se těžko mohla tahle generace zbavit.

 

Tomáš Kraus: Můj táta, František R. Kraus, byl ročník 1903, byl novinářem, redaktorem Prager Tagblatt, spisovatelem... V jedné své knížce vzpomíná, jak chodili jako malí kluci do divadla do Neues deutsches Theater, dnes Státní opera, v tzv. štatparku čili v městském parku statovat do Wagnerových oper a jak z toho byli nadšení. To jim bylo deset dvanáct roků. A tihle židovští kluci vůbec nevěděli o tom, že skladatel byl vyhlášený antisemita, jim se to jen strašně líbilo. Mému otci to zůstalo nejspíš až do smrti, zemřel v roce 1967, a to přesto, že prošel všemi těmi lágry a samozřejmě věděl o tom, jak byl Wagner třetí říší zneužíván. Je to zvláštní.

 

Zbyněk Petráček: Wagnera měl ostatně rád i Theodor Herzl, zakladatel sionismu. Jiná věc je, že v Izraeli se dodnes nehraje. A když občas ano, jako se to stalo před dvanácti lety, kdy si to dovolil Daniel Barenboim, je to vnímáno jako manipulace nebo také jako provokace. Pořád tam platí, co řekl bývalý předseda parlamentu Dov Šilanski: že Wagner se nebude hrát, dokud by mohl rušit spánek jediné stařenky - myslel tím přeživší holokaustu. Ale u Herzlovy generace to mělo svou logiku i, řekl bych, ideovou. Zakladatelé sionismu si v jádru rozuměli s idejemi národní emancipace, jak je představovala hnutí jak německá, tak i česká. A Wagner se jim do toho dobře hodil.

 

Jiří Peňás: Ten Nájezd valkýr mistrně použil režisér Coppola ve scéně útočících helikoptér ve své Apokalypse. Wagner je skoro synonymem pro německou agresiamilitarismus. Známý je ten bonmot Woodyho Allena, že když slyší Wagnera, má chuť přepadnout Polsko. A on je to přitom paradox a, řekl bych, nespravedlnost. Wagnerovi lze sice vytknout mnoho věcí, k některým se ještě dostaneme, ale rozhodně ne militarismus. Byl to totiž přesvědčený pacifista a málo věcí tak nesnášel jako pruský militarismus, ba nesnášel celé Prusko. Mimochodem: velmi se snažil, aby jeho syn nemusel sloužit v armádě.

Čili představa Wagnera jako nějakého teutonského bojovníka je úplně mylná. A přesto se drží. Ale je to jenom tím, že ho zneužili nacisté? Není v něm přece jen něco, co jim to umožnilo? Ono je to vlastně jádro té "wagnerovské otázky" - po celé dvacáté století se lidé, které to trápilo a zároveň vzrušovalo, snažili odpovědět na otázku, kterou Thomas Mann (opět jeho velký obdivovatel) formuloval ve větě: "…je hodně Hitlera ve Wagnerovi." A při té příležitosti bych tu chtěl připomenout stejně se jmenující knihu historika J. P. Kučery, která je asi nejlepším českým průvodcem po wagnerovské otázce. Co o tom soudíte vy, je Wagnerova hudba agresivní, nebo není?

 

Vladimír Franz: Je i není. Myslím, že klíč je jinde: Wagner je jeden z několika tvůrců - bylo jich pár -, kteří dovedou vypnout vědomí. Člověk se do něj položí jak do vlažné vody a ono ho to nese. To je naprosto fascinující: vy vůbec nepřemýšlíte, jak je to dělané nebo co se tam děje. Ne, vy plujete ve stavu změněného vědomí. To je neskutečný fenomén, to je, myslím, klíč k tomu, proč to tak fascinovalo toho, jehož jméno tu já nechci ani vyslovovat a který muzice podle mě nerozuměl, když se mu líbila Lehárova Veselá vdova. Ale tohle vycítil přesně a strašlivě. V tomhle byl Wagner zlý mág: uměl si s lidmi dělat, co chtěl. Hans von Bülow mu studoval Tristana a Mistry pěvce, a on už měl mezitím s jeho ženou Cosimou dvě děti. S Wesendockem to nebylo jiné, on ho hostil, on mu svedl ženu... Wagner, to bylo požehnání.

 

Zbyněk Petráček: My dnes máme výhodu - či nevýhodu, jak se to vezme -, že poměřujeme s odstupem 150 let. Můžeme si dopřát luxus generálů po bitvě, kteří vědí, jak to všechno dopadlo, a tudíž si vytvářejí všechny možné fabrikované kauzality. Potom se může jevit kauzální spojení Wagner - nacismus - Hitler jako logické a jako by jedno bez druhého nevzniklo. To je samozřejmě ahistorické.

Ale některé věci, jakkoli kauzálně nepodložené, člověku vrtají hlavou. Třeba že Wagnerova snacha Winnifred byla osobní přítelkyní Hitlera. Nebo že Houston Stewart Chamberlain, jeden z ideových zakladatelů nacismu, byl jeho zetěm. Nevěřím, že šlo o hříčku náhody.

Nebo že se Wagner osobně přátelil s Arthurem Gobineauem, který je považován za zakladatele moderního rasismu. I když opět - Wagner rasista nebyl, což neznamená, že nebyl antisemita. Paradoxně zase Gobineau nebyl antisemita, naopak si Židů vážil, oceňoval jejich mimořádné vlastnosti, kterými převyšovali ostatní rasy, a oceňoval, že se jim podařilo nemísit se s rasami ostatními. Ty věci jsou plné protimluvů.

 

Vladimír Franz: U Wagnera je nevýhoda - tedy ona je to zároveň výhoda, neboť se v tom pak můžeme dvě stě let nimrat -, že stejně jako každý správný Němec o všem musí psát, všechno musí nějak zaznamenávat, ve všem po němmusí zbýt nějaká stopa. Výsledkem pak je, že po něm zbyde ohromné množství textů a my víme i to, co bychom raději nevěděli. Mám na mysli jeho podivné eseje nebo třeba i jeho deníky. To jsou někdy strašné věci. Prostě on do všeho strkal nos a ke všemu se musel vyjádřit. Na druhé straně stojí za to upozornit, že nebýt této jeho potřeby angažovat se, nestaly by se věci i velmi pozitivní: Wagner byl snad první, kdo se zasazoval o ochranu zvířat, už v 70. letech protestoval proti pokusům na zvířatech a burcoval proti tomu veřejnost. Zajímavé je ještě to, že jediné, o čem nepíše, je muzika. Když člověk čte jeho deníky, tam se dozvíme kdejakou blbost; jenom o tom, že skládá, o tom nic. A pak za šest neděl složí Rýnské zlato, za dva měsíce Valkýru... dokonalé věci. Ale o tom nepíše nic.

 

Jiří Peňás: O hudbě tedy nepsal, přitom jeho nejproblematičtější text se jmenuje Judenthum in der Musik - Židovství v hudbě. Ale o hudbu tam moc nejde, že...

 

Tomáš Kraus: Ano, ten spisek vyšel poprvé v roce 1850, ovšem vydal ho nejprve pod cizím jménem. Tehdy ještě nevzbudil žádnou velkou pozornost. To se stalo až po druhém vydání v roce 1869, kdy se již podepsal. Říká se, že záminkou Wagnerova antisemitismu byl v Paříži působící skladatel Giacomo Meyerbeer, což byl přitom člověk nejspíš velmi hodný a solidární a Wagnerovi se snažil v době jeho krušného pařížského exilu pomoci. No, tady se potvrdilo, že každý dobrý skutek bude po zásluze potrestán. To se stává. Tím druhým, kdo to schytal, byl Mendelssohn-Bartholdy, který se přitom o Wagnera asi vůbec nezajímal…

 

Jiří Peňás: No právě, on údajně ztratil rukopis symfonie, kterou mu mladý Wagner poslal. Za Wagnerovým antisemitismem jsou jednak věci osobní, tedy pocit, že mu Židé brání v kariéře, a pak je to věc dobové rétoriky - v tom se ostatně shoduje se svým souputníkem Marxem. Na druhé straně mu jeho antisemitismus nebránil, aby mu jeho opery dirigoval dirigent židovského původu, o kterém žertoval, že k dokonalosti mu chybí jen křest. Je tu ovšem pár výroků, které lze zpětně interpretovat jako rasistické.

 

Zbyněk Petráček: Když se podíváme na jazyk Wagnerova antisemitismu pohledem poloviny 19. století, zjistíme, že se obecnému úzu až tak moc nevymykal - i když je pravda, že proti spisu Židovství v hudbě protestovali profesoři v jeho rodném Lipsku. V tom eseji najdeme formulace, že židovská výslovnost je "syčivá, bzučivá a fušující", což prý dává jejich řeči ráz "nesnesitelného tlachání", a tak podobně. Dnes je jiná kinderstube a nikdo vzdělaný a soudný takové výrazy nepoužije. Ale to, co si lidé promítali do Židů a co my považujeme za nepřijatelný antisemitismus, dnes intelektuálové běžně promítají do Státu Izrael coby kolektivního Žida a pokládá se to za přijatelný antisionismus. Takovou celebritou je dnes třeba fyzik Stephen Hawking. Všichni znají jeho Stručnou historii času, všichni respektují jeho slova a teorie. Špičková věda je dnes možná více sexy než špičková vážná hudba. A tento slavný Hawking se nyní připojil k akademickému bojkotu židovského státu - odmítl jet na prestižní kongres pořádaný prezidentem Peresem. Upřímně řečeno, než si brousit ostrovtip kritikou Wagnerova antisemitismu, připadá mi dnes závažnější toto.

 

Jiří Rak: S tím souvisí hrozně důležitá, ba pro historika základní otázka, zda posuzovat umělecké dílo tím, co víme o politických názorech či postojích jeho tvůrců. Co my víme o tom, jaký byl Mistr vyšebrodského oltáře… Nic, a přesto cítíme při pohledu na ty obrazy hluboké dojetí. Je pro účinek, jaký má na člověka poslech Parsifala, důležité, že měl Wagner dosti nesympatické názory na Židy? Asi ne. Mimochodem, že byl Wagner antisemita, ví tak nějak rámcově i člověk, který se o něj vůbec nezajímá. Ale ví se to o Nerudovi? Připomíná se jeho spisek Pro strach židovský, ve kterém Wagnerovu rétoriku přejal skoro doslova? Wagner byl antisemita asi toho druhu, jako byl Marx nebo Karl Kraus či u nás Neruda nebo Bezruč. Prostě všichni ti vzdělaní a kulturní lidé…Vyvozovat z jeho jistě nesympatických spisů, že by souhlasil s "konečným řešením", je velmi nehistorické.

Ale připomínám, že je "toho hodně ve Wagnerovi". Ale mluvme třeba chvíli o tom, že Wagner byl vlastně náš skorokrajan. Narodil se v Lipsku, byl tedy vlastně Sas, velkou část života strávil poblíž našich hranic: Drážďany jsou od hranic asi stejně daleko jako Bayreuth… A do Čech často zajížděl. Podobně jako Goethe… Na rozdíl od něj však dorazil do Prahy.

 

Jiří Peňás: Jak to vlastně bylo s Wagnerem v Čechách? A zaznamenal vůbec existenci etnických Čechů?

 

Vladimír Franz: Wagner byl v Čechách skutečně mnohokrát. Na Střekově čili Schreckensteinu u Ústí nad Labem prý vymyslel Tannhäusera, lezl po Středohoří, pochází od něj výrok: "Milešovka zůstane navždy v mém srdci." Tedy on asi řekl Donnersberg. Zda natrefil na etnické Čechy, těžko říct, ale nesmíme zapomínat na nejdelší Wagnerův pobyt v Čechách, a sice v Pravoníně na Podblanensku v roce 1832, to mu bylo devatenáct let. Tehdy byl skoro půl roku u Pachtů z Rájova a zřejmě tam prožil moc hezké chvíle, zamiloval se tam, jak měl ve zvyku, a tak. To je území skutečně etnicky české, nedaleko jsou Louňovice, kde se narodil Jan Dismas Zelenka. Takže tam nepochybně češtinu slyšel.

 

Jiří Rak: Zvláště České středohoří, to je oblast, která byla pro německou kulturu nesmírně významná: celá drážďanská romantická škola tam jezdila malovat, slavný je ve všech přehledech romantismu připomínaný Richterův obraz Plavby pod Střekovem, což byla emblematická zřícenina. Caspar David Friedrich maloval ty kopce a mnozí další. Bylo to prostě blízko a bylo to prostředí, které Němci považovali kulturně za německé. To se začínáměnit až v souvislosti s okamžikem, kdy si české etnikum začíná přisvojovat prostor celé země. Země česká, domov můj… Ale v případě Wagnera to rozhodně nebylo tak, že by Wagner patřil jen Němcům a ostatní, tedy i Češi, o něj buď nestáli nebo na něj neměli nárok. Tahle nacionalizace přijde až později. Zajímavě o tom píše kolegyně Jitka Ludvová v nedávno vydané knize o pražském německém divadle Až k hořkému konci... Tam je jasně patrné, že Češi stáli koncem 19. století o uvádění Wagnera stejně jako Němci. Ředitel Národního divadla Šubert se doslova přetahoval s Angelem Neumannem z Nového německého divadla o to, kdo jakou operu uvede první.

 

Vladimír Franz: Ono to s tou německostí u Wagnera není tak jednoznačné. Vždyť si to jen vezměte: Rienzi, postava ostatně historicky dosti odporná, to byla stláskanina z Meyerbeera a Grand opery, tedy vliv francouzský. Bludný Holanďan, to je Heinrichem Heinem předělaná vikinsko-norská balada, Lohengrin, to jsou legendy svatého grálu, Tristan je Cornwall, Tannhäuser, dobrá, to je durynská legenda, Parsifal, to je látka perská a indická plus svatý grál... Zbývají Mistři pěvci, ano, to je Hans Sachs a německá látka, jako když vyšije.

 

Jiří Peňás: Dobře, a co Nibelungové? To je nejspíš Tolkien, že ano?

 

Vladimír Franz: To je přece islandská Edda...

 

Jiří Rak: Ano, většina lidí, tedy aspoň z těch, co o tom někdy slyšeli, si myslí, že Prsten Nibelungův je Píseň o Nibelunzích a film Fritze Langa z dvacátých let je zfilmováním Wagnerovy opery. Ale není.

 

Vladimír Franz: Wagner přišel k Nibelungům spíš z uměleckých důvodů než proto, že by to cítil jako nějaký vlastenecký úkol. Ono totiž opřít se o mýtus má smysl. Vemte si, jak to hapruje v Libuši, kde si ten mýtus musí Smetana dodávat a máchá přitom ve vzduchoprázdnu. Tam je jediná skutečně produchovnělá scéna ta u mohyly, kterou každý nesnáší, protože u Smetany se očekává melodie, sevřená árie, zpěvnost. A tady je jakési prokomponované wagnerovské pásmo. Libuše je přitom výborná opera, jen se musí vzít za správný konec. Tohle v Soumraku bohů nebo ještě víc u Parsifala neřešíme, tam to jede, tam nás zajímá jiná věc: cítíme v ní nějakou hroznou lítost, cítíme, že něco tam končí, zaniká, že nad vším se snáší smutná vůně zániku. Je to vlastně, společně se Soumrakem bohů, pilotní dílo dekadence. Ne náhodou to měl tak rád Debussy.

 

Jiří Peňás: V 19. století byla opera čímsi jako průkazem národní zralosti a dospělosti. Každý národ musel mít svou národní operu, pokud možno mytologickou, která ho opravňovala k existenci. Proto se stavěly operní domy, které byly vyzdobeny symbolickými motivy, a tam se provozovaly opery, které byly syntézou všeho umění: literatury, hudby, dramatu, výtvarného umění. To ale s příchodem moderny skončilo. Opera sice nezanikla, dál se provozuje, má nějaké své publikum, občas někdo nějakou zkusí složit - ale s tím významem, jaký měla za wagnerovských časů, se to nedá srovnat. Proto si říkám, jestli by to Wagnerovi stačilo.

 

Tomáš Kraus: Já myslím, že by dnes skládal filmovou hudbu. Nebo muzikály, které by mu Hollywood zfilmoval.

 

Jiří Peňás: Myslíte, že by mu to stačilo? Nedal by se spíš na politiku?

 

Jiří Rak: Je třeba otázka, co by se stalo, kdyby v roce 1848 zvítězila v Německu revoluce. Wagner se jí velmi bouřlivě účastnil - říká se, že jediný, kdo byl tehdy v Drážďanech, možná v celém Německu ukecanější než Wagner, byl Bakunin. Šel by tedy Wagner dělat politiku a občas by si střihnul nějakou skladbu na výročí vítězné revoluce? Těžko říct. Samozřejmě ho politika nesmírně přitahovala. Vlastně cokoli dělal, byla politika. Můj přítel J. P. Kučera tomuto vztahu věnuje celou knihu: ... je hodně Hitlera ve Wagnerovi.

 

Jiří Peňás: Ano, píše tam o tom, že Wagner byl vlastně dokonalý představitel "nepolitické politiky" - nevím, jestli ten termín už za Wagnera existoval. A taky že na všem a právě na jeho "politice" byly silné rysy diletantismu, byť samozřejmě wagnerovského, tedy něčím gigantického.

 

Vladimír Franz: U Wagnera je patrný velký zlom od revolucionáře, který se skoro podobá svému souputníkovi Marxovi, ke skeptikovi, který nad lidstvem zlomí hůl a jde to do takového toho schopenhauerovského pesimismu.

Všichni se shodují na tom, že působil nesmírně sugestivně a měl schopnost lidi dostat až do jakéhosi hypnotického stavu. Hudba se z něj vzpamatovávala osmdesát let... Bůhví, jak dlouho by se vzpamatovávala politika.

 

Jiří Peňás: Pokud jde o tu hudbu, ta už se možná ani nevzpamatovala… Ale to si netroufám hodnotit. Mimochodem, zeptám se vás, pane Franzi, jako hudebního skladatele, je skutečně tolik Wagnera ve Smetanovi?

 

Vladimír Franz: Wagner je ve Smetanovi třeba v Daliborovi, tam se ozve čistý citát z Tristana. Pak v Šárce, kde je ta nekonečná milostná melodie. Ale u Smetany je víc Liszta, řekl bych. Je to stejná doba, to je, jako když se hledá, kolik je v Dvořákovi Brahmse a v Brahmsovi zase Beethovena nebo Schuberta. Holt se ti lidé ovlivňovali...

 

Tomáš Kraus: A víte, kde taky Wagnera najdete? V Karlu Mayovi. Vždyť vemte si, když zastřelí Inčučunu, tak kde ho pohřbí? V navršené mohyle! Dovedete si představit, že by Apači pohřbívali v mohyle? Ti pohřbívali na stromy, kde těla nechali vysušit. No a odkud to ten May má? Vsadil bych se, že ze Siegfrieda.

 

Vladimír Franz: Ono to ovlivnilo dokonce architekturu. Vezměte si vídeňský Ring, ten je stavěný na motivy wagnerovské estetiky. Wagner má úžasný rozstřel do míst, kde by to jeden ani nečekal.

V kolika filmech se objeví ve dvacátém století... Poslední Lars von Trier by v Melancholii neudělal bez Tristana ani ránu. Luis Buňuel, který byl hluchý a ve filmu hudbu nepoužíval, vždy končí buď Tristanem, Valkýrou nebo výbuchem...

Jo, bez Wagnera si lze život těžko představit, třeba ten můj. Zároveň to muselo být strašné nadělení pro lidi kolem sebe: známé jsou ty historky, jak se nakvartýroval se svými metresami na půl roku do hotelu, zabral půlku patra, nechali stěny vytapetovat sametem nebo hedvábím, což muselo stát strašný prachy, ale to bylo poslední, co by řešil. Když ho těch pár měsíců v Mnichově hostil Ludvík II., stálo to pětinu bavorského státního rozpočtu.

 

Jiří Rak: Když už jsme u toho "kdyby", bylo by také možné položit si otázku, co by s Wagnerem bylo, kdyby nebylo Ludvíka II.

 

Vladimír Franz: No, co by bylo? Nedodělal by Ring, nebyl by Parsifal...

 

Jiří Rak: Já mám hrozně rád jednu větu z té již několikrát vzpomínané wagnerovské monografie zde nepřítomného kolegy J. P. Kučery, který tam líčí jakési setkání Ludvíka s Wagnerem a napíše tam: "A v tu chvíli si Ludvík zřejmě uvědomil, kdo z nich dvou je vlastně král. Ale vzápětí už na to nejspíš zase zapomněl."

 

Jiří Peňás: Však také bavorská státní rada dělala všechno možné, aby se Wagnera zbavili...

 

Vladimír Franz: Oni mu dokonce nechali vyplatit apanáž ve fenicích, které nasypali do pytlů na brambory a takhle mu je přivezli do hotelu. Když se pak přece jen uchýlil do Švýcarska, ohlásil se u něho jakýsi Walter Stolzig, což nebyl nikdo jiný než inkognito Ludvík II., který mu nabízí, že se klidně vzdá trůnu, pokud si to bude Wagner přát. Takhle on musel působit na lidi, kteří jím byli fascinovaní.

 

Jiří Peňás: Král Ludvík měl plno sympatických rysů, bohužel ne příliš praktických, třeba vášeň pro labutě.

 

Vladimír Franz: Ano, však taky dal Wagnerovi ke svatbě s Cosimou párek černých labutí. To je dar k nezaplacení.

 

Jiří Rak: A když se ho bavorská vláda přišla zeptat, jaké stanovisko zaujmout ke konfliktu Pruska s Rakouskem, tak on se za zvuků Lohengrina projížděl na umělém jezírku na lodičce, do které byly zapřažené labutě. A pánové na břehu čekali, až k nim král dorazí s labutím spřežením.

 

Vladimír Franz: Bože, to byly krásné časy...

 

Jiří Rak: Ano, lze si představit, že šílenství mocných se může projevit mnohem horším způsobem než projížděním se s labutěmi.

 

Jiří Peňás, Lidové noviny, 18. 5. 2013